„V tvém hradu?" zeptala se Eleanor a přitom na něj zděšeně pohlédla.

 ,,To je ohromné! ..V její strážní věži se usadil šílenec," řekla sama pro sebe a dostala bláznivý, děsivý nápad.. že hrad je prázdný, protože všechny obyvatele sežral a rozžvýkal je zářivě bílými zuby.

„Zmiz odtud, ženo. A hned!" křikl a Eleanor bylo jasné, že by neměla stát v maličké místnosti a debatovat o vlastnictví Faulkhurstu s šílencem třikrát tak velikým, jako je ona, zvláště když se nad ní tak hrozivě tyčí a tak popadla Pippu a rozběhla se s ní dolů po točitých schodech.

„Drž se mě pevně, Pippo!" vykřikla, ale děvčátko stále pošilhávalo přes Eleanořino rameno a mávalo a kroutilo se a zbavovalo ji tak rovnováhy.

 „Sbohem, šedý duchu. Přijď se na nás zítra podívat!" křikla Pippa a přitom mu znovu zamávala rukou.

„Pippo, prosím!" řekla Eleanor hlasitě a zaslechla tiché zakňourání... což mohl být její zbaběle stažený žaludek, ale vzápětí ucítila, že jí ve slaném větru poletují vlasy a schody za ní se kymácejí.

Nikdy se jim nepodaří dostat do pokoje dole, natož na nádvoří a nejmilejší Pippu jí netvor vyrve z náruče a pak obě rozláme na kusy a jejich křehké kosti svrhne do moře... A také Dickonovy a Lisabetiny, zatímco sám tady zůstane a bude čekat na své další, nic netušící oběti....A William Bayard nakonec zvítězí.

,,To se nestane, dokud dýchám a mám v těle jedinou kost!," řekla si Eleanor a s jediným cílem obětovat sebe samu choutkám žadonivého šílence se prudce zastavila a postrčila Pippu směrem dolů ze schodů.

„Utíkej, Pippo! K. Dickonovi... Mám tě moc ráda!" křikla Eleanor a pak pustila i Pippinu ruku, kterou předtím tak silně držela.

„Přivedu taky Lisabet!" řekla Pippa a Eleanor se na ní zdlouhavě a žadonivě podívala. 

„Ne! Nikoho..." odsekla, ale Pippa už byla za dveřmi a obr stál těsně u Eleanor a svou železnou paží ji sevřel kolem pasu a zvedl ke své mohutné hrudi, jako by byla hadrová panenka, což jí vzalo dech z plic a odvahu ze srdce, protože jeho hromový hlas ji šlehl do týla.

 „Naposledy tě po dobrém žádám, jdi, odkud jsi přišla, paní," řekl a sálalo z něho parné horko, které pronikalo jejím pláštěm i vlněnou kytlicí a obklopovalo ji jako ničivý žár, který přitom voněl západem slunce prosyceným parami nad mořem a kamenným prachem.

 A přestože jí drkotaly zuby a sotva popadala dech, dostala na toho muže ohromný vztek... za to, že vyhrožoval Pippě a za jeho barbarské chování...a za to, že si myslí, že bude vládnout hradu a jejím těžce vybojovaným snům.

„Nepotřebuji tvoje varování, ani po dobrém, ani jinak. Jsem... Pane!" vykřikla, ale najednou se ocitla zase na podlaze před ním a zcela volná.

 Opět však na ni upřel svůj démonicky temný pohled v ničemné snaze nahnat jí strach, aby odešla.

„Víš, paní, co dělám se zloději a vetřelci, kteří mě vyrušují?" zeptal se a bujná, poplašená představivost ji nutila myslet na jeho vtíravou vůni a ruce osmahlé do bronzová...a na jeho nestoudné teplo...i rafinovanou hrozivost, jež ji zbavovala rozumu.

„Naposledy ti říkám, pane, nejsem...," řekla Eleanor, jenže on jí zarazil.

„Zlodějka, paní?" odsekl a v hrdle mu spokojeně zarachotilo, jako by byl potěšen vlastním úsudkem.

 „Ale jsi....," řekl a přitom se dotkl její tváře.

„Nejsem..," vyštěkla Eleanor a smíchem, chladným jako kámen, o nějž se opírala zády, přerušil její protesty, protože jeho oči  nedopřály jejím ani okamžik klidu a hladově se dožadovaly něčeho, co jim nemohla dát a ztemněly ještě víc, až v nich spatřila žhavé, mihotavé plamínky.

 „ Ale jsi a ještě k tomu moc pěkná. A abys věděla, madam, zloděje obvykle usmažím a pak... je sním," řekl a Eleanor se jeho slovům jen pošklebila.

„Skutečně?" zeptala se a byla to absurdní otázka, ale kolena měla náhle jako rosol a rty jako sluncem prohřátý med, protože je pečlivě zkoumal očima.

„Ano, paní zlodějko a jejich kosti pak hodím přes zeď do moře, aby zbytky ohlodali krabi. A teď odejdi," odpověděl a jako by mohla, i kdyby chtěla, když byl tak neuvěřitelně blízko!

 A chřípí jeho dlouhého nosu se chvělo, protože nepochybně čichalo večeři.

,,Za okamžik si ji potěžká, aby zjistil, jak dlouho se bude muset opékat," řekla si Eleanor pro sebe a snažila se vyhnout jeho očím.

„Já nejsem zlodějka, pane. Jsem...," zašeptala, ale než to mohla dokončit, tak jí opět přerušil.

„Vetřelec," řekl a převalil to slovo v ústech a nechal je, aby ji bodlo a ten zvuk jí jitřil každý nerv a rozněcoval drobné znepokojivé plamínky a nepatřičná očekávání.

„Ne!" vykřikla Eleanor, ale byl až příliš blízko.

 „Nic takového nejsem!" dodala a on se na ní jen znepokojeně zatvářil.

 ,,Příliš ohromující," řekl a znovu jí prsty lehce pohladil.

 „Vetřelec jsi tady ty!" vykřikla Eleanor a on zvedl v sarkastickém úsměvu koutek horního rtu, nad nímž měl tmavý knír a zdálo se, že ještě povyrostl.

„Pro případ, že jsi mi nerozuměla, paní...," řekl a jeho dech ji měkce zalechtal na tváři a přinesl s sebou klamný závan kořeněné vůně, snad vavřínu nebo jalovce, jako by prošel jakýmsi exotickým lesem a přitom nabral plnou náruč světla.

 „Máš tolik času, kolik budeš potřebovat, než se svým dítětem projdeš nádvořím k vnějšímu opevnění a branou ven, abych vás měl z dohledu," zašeptal trochu jemnějším hlasem a mávl rukou ke dveřím a otočil se k ní širokými zády a těžkým krokem začal stoupat po schodech nahoru, poté co ji vyhostil...a poté co vyslovil zcela mylný názor, že by měla opustit svůj domov... jediné místo na světě, které měla... bez boje na život a na smrt.

„Neodejdu dnes ani jindy, pane. Mám na tento hrad zákonný nárok podle manželského práva. Jsem Eleanor Bayardová, manželka a teď vdova po zesnulém pánu z. Faulkhurstu. A abys věděl, pane, na mém panství jsi bez dovolení ty!" vykřikla po chvíli a zdálo se, že stejně jako on se zastavil i celý svět... mraky a rackové a také její srdce, slunce i měsíc, všechno fascinované tím, jak se muž pomalu otočil, strnul a vrhl na ni temný pohled.

„Co jsi říkala?" zeptal se a Eleanor očekávala další hromový řev, protože slyšela by ho raději než pronikavý a ostrý šepot, který bral vzduchu i jeho lehkost.

„Říkala jsem, pane, že jsi... Že já jsem lady...," odpověděla a pak polkla, protože hrdlo měla vyschlé jako hromádka podzimního listí.... A v této chvíli sotva vypadala jako dáma, podobně jako většinu uplynulých dvou let.

 Kytlici měla ušitou z hrubé, šedé, podomácku tkané látky, jež na ní volně visela, plášť byla vlastně jen vlněná pokrývka upevněná kolíkem protaženým dírkou, na nohou boty, které Dickon našel v jedné opuštěné vesnici na stole v ševcovství.

Ale, k čertu, nemá jinou možnost, než jí věřit a poslouchat její rozkazy.

 Napřímila se, aby dala najevo svou hrdost, ukryla strach za odvahu a upřela rozlícený pohled do zkoumavých očí.

„Jsem vdova po Williamu Bayardovi, pánu Faulkhurstu," řekla a trochu se osmělila, protože se ani nepohnul... přestože věděla, že člověk by neměl úplně věřit kamennému horskému úbočí...udělala tři nejisté kroky po schodech k němu a pevně sevřela zábradlí.

„Tohle je můj hrad a já jsem tady paní. Ne tvůj. Nikdy tvůj nebyl, i když jsi ho nalezl opuštěný nebo jsi tu zůstal, zatímco ostatní všichni odešli. Hodlám Faulkhurst přestavět, udělat z něho mnohem lepší sídlo, než bylo v péči mého lhostejného manžela. A proto, pane, budeš od této chvíle činit, co ti řeknu... pro případ, že bych se rozhodla dovolit ti, abys zůstal," dodala a on se na ní jen dlouze podíval.

,,Tak a je to," řekla si Eleanor pro sebe, protože on pořád mlčel...a podobal se obludnému kamennému chrliči, vystupujícímu tísnivě do nekonečného prostoru mezi vzduchem a pevnou zemí, mezi nebem a peklem.

 Mívaly podobu mytických, hrozivých stvoření, přikovaných uprostřed pohybu, byla to kinetická sochařská díla, svaly a drápy na věky uvězněné ve vápenci.

Často si je prohlížela ze země, vykrucovala si krk, až ji bolel tak jako teď, představovala si, že jedno z těch stvoření by na ni mohlo skočit, kdyby si je prohlížela příliš dlouho, kdyby zachytila pohled jeho slepých očí. Ale tenhle měl oči jako žhnoucí uhlíky a mohutné, kypící svaly, které se teď nebezpečně vlnily pod jeho vlněným pláštěm.

 Během dalšího zlomku okamžiku byl u ní a velkýma horkýma rukama jí přitiskl paže k zábradlí a přinutil ji, aby se zaklonila tak, že z celého světa mohla vnímat pouze jeho a nepravidelné poskoky svého srdce narážejícího na hruď...a mohla i vidět drobné flíčky šedi v jeho očích.

„Ještě jednou," řekl a obklopil ji hřejivou vůní čerstvě pokáceného dubu a mořské pěny.

„Co ještě jednou?" zeptala se a přitom na něj upřela svůj pohled.

,,Nechoď sem, Pippo. Drž se daleko odtud!" vykřikla a on pak něco zamručel a pak zařval „Tvoje jméno, paní!"a chvíli jí trvalo, než se dokázala nadechnout a i pak byla schopná jen zašeptat „Eleanor" a on se na ní opět dlouze podíval.

„Eleanor...," řekl okamžitě nebo spíš vydechl, jako by ten zvuk vychutnával na jazyku. 

Pak jméno opakoval ještě jednou, tentokrát pomaleji, s takovou úctou, s tak zřetelnou stísněností, až ji rozbolelo v prsou a žaludek se sevřel a srdce se otevřelo, zatímco se před ním mělo mít na pozoru.

„Ano, pane. Eleanor," odpověděla a vztáhla by k němu ruku a přejela by mu po tmavých vlasech rozcuchaných větrem a odhrnula by mu je z čela, kdyby neměla ruce uvězněné za sebou, kde ji nemohly zradit.

 ,,Jsem vdova po zesnulém...," řekla jenže on jí přerušil.

„Kristepane...," vydal ze sebe zděšené zamručení plné úzkosti a pak ji zvedl a vyhrnul jí kytlici i plášť a vyběhl s ní dvě křídla schodů a pak vyrazil ven ze dveří na ochoz a do ostrého zlata slunce, jemuž se podařilo naposledy zasvítit mezi nízkými mraky a mořem.

„Jsem tvoje paní! Pusť mě!" vykřikla Eleanor a cítila se jako neohrabaný pták, který zapomněl létat a sukně se jí zapletla do jeho pláště, jak ji přitiskl k opěrné zdi vyčnívající nad útesy, odkud se vlny zdály malé a vzdálené, tak vzdálené a skály tak mohutné a ostré dychtící po jejích kostech.

„Důkaz, paní," řekl a oběma rukama jí drsně odhrnul vlasy z tváře a  pak jí palci zvedl bradu k sobě, jako by se chtěl sklonit a políbit ji velmi tvrdě modelovanými ústy.

„Jaký důkaz?" zeptala se a srdce jí naráželo na hrudní koš a vymklo se jakékoli kontrole následkem strachu a jakéhosi nepojmenovatelného chvění v podbřišku...Protože ted' na něho viděla lépe... měl havraní vlasy, tu a tam prokvetlé mědí od slunce, neuměle přistřižené u ramen a rozfoukané větrem a týden staré strniště, třpytivé a černé jako noc. Oči v barvě nejtemnějšího indiga se s pohledem šílence upíraly na ni...

„Důkaz, že jsi Bayardova manželka," řekl a v páteři ji zamrazilo jakési hluboké a temné poznání, které se pak usadilo uprostřed žaludku, protože s tímto mužem ji spojovalo něco ze syrové země... cosi co oba přikovávalo ke kamennému loži, jednoho k druhému... navždy.

„Jsem vdova po Bayardovi... už dávno...dávno zemřel na mor. Nemohu-li to ovšem nijak dokázat," odsekla Eleanor a snažila se vyprostit, ale on ji pevně držel za ramena a svými boky jí tiskl stehna ke kameni, takže se ocitla ve žhnoucí a nepoddajné pasti, která ji nutila hledět do jeho drsné a ostře řezané tváře odrážející se prudké vášně.

„Pusť mě. Jsem zdejší paní a ty...," řekla, jenomže on jí zarazil a jeho dech, který se jí otřel o rty se mísil s jejím a mlha z vln hnaných vichřicí ji nutila usilovněji se namáhat, aby se osvobodila.

Jeho dech jí zalomcoval a jako promyšlená hrozba pronikl až do jejího nitra...Mužovy oči potemněly a vítr se ještě víc opřel do jeho vlasů, do jeho ramen. 

Naklonil se k ní, jako by jí chtěl prozradit tajemství, které budou na celém širém světě znát jen oni dva a pak jí bez rozmyslu dlouze a vášnivě políbil.