„Nezlob se, že to říkám, lady Eleanor, ale tenhle ten tvůj zesnulej manžel ti zanechal nejmizernější, nejzchátralejší hrad, jakej sem kdy viděl," řekl její společník a přitom se trochu nakysle usmál.

„Ano, Dickone, Faulkhurst má trošičku pobořené hradby, ale je to teď náš domov," odpověděla Eleanor Bayardová a spolkla urážky, jimiž by nejraději zasypala černou a zkaženou duši Williama Bayarda.

,,Konečně domov," řekla si sama pro sebe ,,A naděje a k tomu tři nejbližší lidé na světě, o něž je třeba se postarat. Teď není čas oddávat se lamentování a obviňování... když už se dostala tak daleko," dodala si a přitom se znovu porozhlédla kolem.

„Líbí se mi to, Nellamore," řekla po chvíli Pippa a Eleanor a zasmála se a zvedla do náruče malou Pippu, lehounkou jako pírko, jako vánek zachycený v polštáři z kajčího peří.

 ,,Mně taky, Pippo. A moc," odpověděla Eleanor a přitom se na ní pousmála.

,,Potřebuje to tu jen pár věder vápna, má paní," řekla Pippa, protože Lisabet, stojící na pahýlovité zdi nad zarostlou zeleninovou zahrádkou, vzdorovala větru od moře a snažila se udržet rovnováhu.

,,Vo hodně víc, Bet," zabručel Dickon a pochybovačně se na svou mladší sestru zamračil.

 ,,A taky zedníka," řekl ještě a přitom se znovu podíval na stojící ruinu. 

Ano a také tesaře a kováře a tolik dalších lidí, které Eleanor neměla. A nevěděla, kde je v dohledné době sežene.

,,Kéž tě navěky pálí pekelné plameny a štípou krvelační komáři, Williame Bayanle," zaklela v duchu.

,,Ne, nedovolí svému ohavnému a navíc mrtvému manželovi, aby jí pokazil tento nádherný okamžik," dodala si sama sobě a přitom se znovu pousmála.

„Především, moji milí, Faulkhurst potřebuje nás čtyři. Nesmírně. A my potřebujeme Faulkhurst." řekla Eleanor a přitom se podívala na všechny kteří stály vedle ní.

„A nezapomeň na ducha, Nellamore," řekla Pippa a její drobná šibalská tvářička by potřebovala pořádně vydrhnout, přestože se včera večer i dnes odpoledne už myla v potoce.

„Faulkhurst potřebuje ducha?" zeptala se Eleanor a vtiskla polibek do zlatých kadeří na Pippině spánku.

„Už jednoho má. Toho velkého šedivého," odpověděla po chvíli Pippa a její tmavé oči byly najednou veliké a dychtivé. 

„Sama jsem ho viděla. Tamhle, procházel se po obloze," dodala a ukázala na sbírající se bouřkové mraky a šedou věž, která se tyčila ve výši dobrých čtyř pater nad zdí obrácenou k moři. Byl to nejvyšší bod celého Faulkhurstu čnějící nad strohou pevností a maličkou, rozpadající se vesnicí, již z jedné strany lemovaly útesy omývané mořem....Věž, kolem níž kroužili rackové.

 „Srdíčko moje, neměl ten tvůj duch náhodou křídla?" zeptala se Eleanor a Pippa vážně zavrtěla hlavou a vrhla na Eleanor pohled, jenž vůbec neodpovídal jejím šesti letům.

 „Není to žádný pták, Nellamore. Je to duch. Jako můj tatínek a maminka," odpověděla a přitom se podívala do nebe.

,,Bůh jim dej věčné odpočinutí, ať se jednalo o kohokoliv," řekla Lisabeth a přitom se na ní dlouze podívala.

„Jestli je to duch, Pippo, uložíme mu, aby hned zítra ráno opravil střechu pekárny," odsekla Eleanor a Pippa se na ní usmála.

„To se mu určitě bude líbit," odpověděla a přitom se znovu podívala na ony mraky.

„A teď je už nejvyšší čas, abychom se vrátili domů," řekla Eleanor a Dickon ze sebe vyrazil válečný pokřik a pak se s i Lisabet v patách rozběhl k pevnosti...Avšak přes všechnu jejich nedočkavost je Eleanor zastihla, jak na ni čekají v stinné sloupové síni a nahlížejí do ponurého prostoru rozlehlého hlavního sálu.

„Cítíš to, lady Eleanor?" zeptala se Lisabet a uchopila Eleanor za ruku a pevněji jí stiskla a otřásla se.

 „Lazaret," zašeptala Eleanor a nepochybně... ten chladný a osamělý pach utrpení a bolesti... aromatický závan jalovce a tymiánu... chabých prostředků proti moru... Až příliš známý a děsivý.

„Ano, to je ono, Lisabet," řekla po chvíli a přitom se na ní podívala.

,,Kde jsi byl manželi, když tvoji lidé v bolestech umírali? Utekl jsi do své pevnosti za mořem?," šeptala si Eleanor sama pro sebe. Ale William Bayard mlčel jako vždy... její ničemný manžel, jenž se s ní oženil v zastoupení a jehož už pak nikdy neviděla, si alespoň vybral vhodnou dobu k úmrtí za své hříchy... nebo ho mor sklátil... než se s ním mohla setkat tváří v tvář....Než mohlo začít jejich skutečné manželství.

„Mám hlad," Dickonovi zakručelo v žaludku a Pippa se zachichotala.

„Máš v bříšku kotě, Dickone," řekla Pippa a přitom se zasmála.

„Doufám, že vám bude chutnat pampelišková polévka," řekla hned na to Eleanor a postrčila je do sálu.

 „Lisabet, Dickone, potřebujeme dříví na podpal. Je třeba rozdělat oheň, abychom měli v noci světlo a mohli říct všem duchům, že jsme tady," dodala a věděla že od zesnulého pána Faulkhurstu nemohli žádat plnou spíž, nebo dokonce ani menší truhlu se zrním.

 ,,Povadlá mrkev a trocha hrachu bude muset protentokrát stačit. Ještě že si je mohou dnes uvařit ve vlastním domově a ne někde u cesty nebo pod mostem," řekla si pro sebe a pak si Eleanor a Pippa prozpěvovaly oblíbené písničky, aby zaplašily přízraky a přitom stěhovaly stoly na podstavcích před krb ve velkém sále.

 Přistrčily k nim lavice, a jakmile Lisabet a Dickon začali přinášet náruče plné dříví, ke zpěvu se přidal praskající oheň a zrezivělé závěsy ve dveřích.

„Jsou pořádné, paní, na každých dveřích!" křikla Lisabet a potom dodala ,,Dílny ovšem zejí prázdnotou...Jako by kovář v jedné chvíli kul podkovu a hned na to zmizel." A najednou během hlučného zmatku při zabydlování v novém domově zmizela Pippa.

„Je pryč, má paní!" vykřikla Lisabet a vyhrkly jí z očí slzy.

„Zrovna tak jako kovář a kolář," řekla Eleanor a Dickonovi zbledla tvář.

„Nemohla se dostat daleko," dodal Dick po chvíli a pak vyrazil Pippu hledat.

 ,,Bože, prosím," šeptala a  Eleanořino srdce začalo nepravidelně tlouct a jeho údery slyšela až v uších.

 „Mluvila o tom svém šedivém duchovi. Jenom jsem se na okamžik otočil zády a...," řekla Lisabet a Eleanor to hned došlo. 

,,Duch," zašeptala do ticha a i když celá čtveřice spolu žila déle než rok a přitom bývala i svědky mnoha Pippiných odvážných výprav.

„Věž," řekla s úlevou Eleanor po chvíli a popadla plášť a rozběhla se ke dveřím. 

„Vy dva zůstaňte tady pro případ, že by se vrátila," dodala ještě a snažila se nepodlehnout panice a tak proběhla ztemnělý prostor vnitřního nádvoří k věži a pak labyrint opuštěných budov.

Za každým rohem sejí zjevil další zneklidňující obraz, vzbuzující dojem, že běžný hradní život byl uprostřed pracovního dne náhle tragicky přerušen... Mezi vnějším a vnitřním opevněním byly roztroušeny vozíky naložené dřívím na topení a pytle s vlnou stály venku, vystaveny rozmarům počasí... A zástěra podkováře uvázaná tkanicemi na šňůře poletovala v neustávajícím větru a řada kopí čekala na bitvu, ostří zrezivělá tak, že byla k ničemu. 

Stál tu hrnec, který jako by toužil dostat se nad žhnoucí uhlíky... pila dychtící zakousnout se do sladké borovice... všechno nářadí a předměty vzbuzovaly dojem, že čekají na to, až znovu ožijí.

Možná měla Pippa pravdu a na Faulkhurstu jsou duchové, mezi nimi i duch jejího manžela. Přestože zemřel na jednom ze svých sídel v dalekém Calais, zdál se být blízko, jako by i on všechno sledoval a zároveň vyčkával...

 ,,Ale někteří duchové možná mají více důvodů k neklidu než jiní....A když se neumí slušně chovat, je třeba je vyhnat," řekla si Eleanor sama pro sebe a rozběhla po schodech do věže.

 Okované dveře, na pěst tlusté, byly pootevřené jen natolik, aby se jimi protáhlo odhodlané malé děvčátko.

„Pippo!" vykřikla Eleanor a pak do nich strčila ramenem a vstoupila do osmiboké místnosti, téměř temné, až na tenký paprsek světla pronikající úzkými střílnami...Přesně takové místo, kde by Pippa mohla hledat svého ducha...

„Pippo!" zvolala znovu, ale odpověděl jí jen vítr vzdychající vysoko ve věži za točitými dřevěnými schody, které stoupaly středem k další místnosti o dvě patra výš.

Chvatně vyšla na první odpočívadlo, pak pokračovala v cestě až k světlešedému obdélníku... otevřeným dveřím nahoře.

A právě tam stála Pippa, koupala se v jantarově žluté záři zapadajícího slunce a s otevřenými ústy a vykulenýma očima zírala na něco na druhé straně místnosti, co Eleanor ještě neviděla.

,,Takové pozdvižení kvůli hnízdícímu rackovi!" řekla si Eleanor sama pro sebe a přitom se s úlevou podívala na Pippu.

„Našla jsem ho, Nellamore," ozval se přerývaný šepot, zjemnělý hrůzou.

 „Našla jsem našeho šedivého ducha," řekla Pippa a přitom ukázala prstem na něco čeho si ještě Eleanor nevšimla.

„Ach Pippo..." odsekla Eleanor a s úlevou a bez dechu, vystoupala po zbývajících schodech k poslednímu odpočívadlu a vešla do pokoje.

Ale sotva se přítmí trochu rozjasnilo, před vysokým, napůl přivřeným oknem se pohnul obrovitý stín, hrozivě se tyčící temný obrys, před nímž Pippa i obloukový krb a všechno ostatní v místnosti vypadalo jako trpaslíci.

Srdce se jí zastavilo a znehybnělo hrůzou a pocitem bezútěšnosti pronikajícím do morku kostí.

Duch nebo upír nebo děsivý přízrak, monstrum, který znehybněl a hleděl na Pippu a držen tak na uzdě prostou dětskou zvědavostí, která zjevně narušovala i jeho čáry.

Eleanor, vyděšená, že kdyby přišla o okamžik později, Pippa by mohla zmizet, zašeptala „Pippo, pojď sem!" a tmavé oči, které se na ni upřely, byly hrozivé a naháněly strach... Srdce jí začalo bušit, zprvu chladně a pak zběsile... jakmile na ni netvor pohlédl ze své ohromné výšky.

„Vidíš ho, Nellamore?" zeptala se Pippa a přitom se na Eleanor dlouze podívala.

„ Ach ano, Pippo. Vidím a cítím ho...," odpověděla Eleanor a citila ho v kostech a v prsou v i závratné lehkosti, která se zavlnila a začala jí vířit v jejím žaludku.

 Vzápětí jí rozpustilý vítr zvedl vlasy a od hlavy k patě ji zamrazilo.

Stál nehybně jako temný stín draka, jehož uprostřed letu něco zastavilo. Pak se k ní monstrum obrátilo čelem, ramena široká jako almara, velká křídla stažená, ale připravená obě zahalit, pokud neodežene kouzlo, jímž na ni působil.

„Pojď sem, zlatíčko," řekla Eleanor a nespouštěla ostražité oči z netvora a byla připravená skočit mu do cesty, udělá-li krok k Pippě a pak vztáhla ruku a popošla blíž k dítěti.

Ale Pippa byla doslova u vytržení, prohlížela si obludu, jako by to bylo liščí mládě, na které narazila v lese.

„Vystoupil ze zdi, Nellamore. Viděla jsem ho," ozvala se a ony neproniknutelné a záhadné temné oči sklouzly k Pippině dýchtivé tváři a pak se znovu ostře zadívaly na Eleanor, jako by jí nevěřily.

,,Dobrotivý bože," šeptala Eleanor v duchu, protože byl mohutný a ponurý a kolem ní bylo zoufale málo prostoru, takže mohla jen stěží dostat Pippu ke schodišti za sebou.

„Pojď, zlatíčko. Chyť se mě za ruku," řekla Eleanor a snažila se Pippu přitáhnout k sobě.

„Muj tatinek je taky duch, že ano, Nellamore?" zeptala se a Eleanor na ní jen vyděšeně pohlédla.

„Pippo, prosím. Ruku," řekla Eleanor a neovladatelně se jí roztřásly prsty.

Ale Pippa udělala další zvědavý krok k mlčenlivému, hrozivému vetřelci a řekla „Jsi duch mého tatínka?" a ono monstrum se na ní hrozivě podívalo.

„Odejděte!" křikl a byl to hlas plný pochmurnosti, překypující odporem a pánovitou zvučností, jež zbavovala Eleanor dechu a vzbudila v ní chuť plakat.

 Prkna pod jejíma nohama zavrzala a žalostný zvuk vyvolal dojem, že se celá místnost kymácí. Slabé světlo z vysokých oken zcela zmizelo, jakmile se vztyčil v plné výši, aby udeřil.

„Jdi pryč, Pippo! Prosím!" křikla Eleanor a on vydal ze sebe hromový řev, který otřásl okenicemi a rozmetal její strategii na prach.

 „Co děláš v mém hradu?" zeptal se a přitom na ní hrozivě pohlédl.