Bylo slunečné ráno. Chlapec, ležíc na lůžku již několik dní sebou ani nehnul. Jedinou známkou žití bylo pravidelné dýchání a pípot přístrojů měříc jeho stav. *Píp* *píp* *píp* Slabé zakašlání a opět. *Píp* *píp* Chlapcovy krátké hnědě vlasy se zachvěli.  *Píp* Náhle zaskřípali dveře. Mladá sestřička vstoupila do pokoje a krátce pohlédla na mladíka. Povzdechla si a přišla k přístrojů. Z nočního stolku sebrala složku a podrobně si prošla všechny zápisy. „Všechno se zdá být v normálu.“ řekla a sáhla do náprsní kapsy pro propisku. *Píp* Tužka vyklouzla že spocených prstů a dopadla přímo na chlapcovu klidně ležící ruku. *Píp* Náhle, k velkému polekání sestřičky se chlapec pohnul. Nejen pohnul, přímo vyskočil a vykřkl. Sestřička, ještě stále trochu polekaná, neváhala a chytla chlapce za ruku. „Klid, jen klid. Všechno je v pořádku.“ začala jej utěšovat. Chlapec sebou zmítal, byl naprosto dezorientovaný. „Kde...to jsem?“ řekl a náhle se uklidnil. Náhlý šok, který jej probral odezněl. Chlapec se pomalu sesunul zpět na postel a z těžka dýchal, na čele mu vyrašil studený pot. Zůstal však při vědomí. „Jste v Plzeňské fakultní nemocnici.“ „A proč tu jsem?“ „Měl jste autonehodu pane Přemysle.“ Chalpec nechápavě zamrkal. „Kdo je pan Přemysl?“ Sestřička se kousla do rtu a na její jinak milé a přívětivé tváři se objevil znepokojený výraz. „Byl jste v kómatu pár týdnů, je normální že si teď moc nepamatujete. Ale nebojte, brzy si na vše vzpomenete.“ řekla sestřička a usmála se. Byl to milý úsměv, ale falešný. Poté sebrala propisku, něco málo připsala a dokumenty opět položila na noční stolek. „Kdyby jste měl jakékoliv přání, stačí pouze zmáčknout tlačítko vedle postele.“ řekla a ukázala na černý čudlík, přilepený na nočním stolku. Poté se okázale otočila a odešla. Její kaštanové vlasy byly to poslední co spatřil než opět upadl do spánku.