Další ráno se Draco probudil v posteli bez Dudleyho, ostatně stejně jako posledně. Zatímco jednu její polovinu zahříval blonďák svým nahým tělem, druhá byla prázdná a na dotek studená. Ne, že by Draco ranní probuzení očekával v nějaké jiné podobě. Nemá být samota automaticky součástí podobných záležitostí?

Včerejšek... nakonec nebyl tak hrozný, jak si jej Draco představoval. Jakmile se mu podařilo se aspoň trochu uvolnit a řídit se tak Dudleyho ctěnou radou, opravdu si začal celý akt více užívat. Ovšem lhal by, kdyby tvrdil, že si při tom stále nepřipadal divně. I když ten nepříjemný pocit potlačil a zahnal do nejzazšího kouta svojí mysli, stejně tam byl. I přes veškerou snahu nemohl zapomenout na pravý důvod, pryč nyní opět leží v této posteli, v těchto peřinách, po dalším sexu s Dudleym.

S tichým povzdechem vstal a nechal ze svého těla sklouznout tenkou přikrývku. Oblékl se do svých včerejších svršků a lhostejný ke svému rozčepýřenému účesu i ztrhanému výrazu se vydal po schodech dolů do kuchyně. Doufal, že zrovna tam Dudleyho najde, ale už jakmile scházel schody, mohl zaslechnout obrovskou salvu smíchu z obývacího pokoje. Rozmítání o tom, zdali by bylo vhodné zamířit si to rovnou tam, či zda by bylo vhodnější na sebe jen upoutat pozornost a počkat, až jej vyzve Dudley sám, za něj vyřešila žena stojící u kuchyňské linky. Těsné přiléhavé modré šaty ji perfektně obepínaly její hubenou postavu a barevně dokonale ladily s lesklými lodičkami na nohách. Na zádech jí spočívaly po lopatky dlouhé a od pohledu velice opečovávané tmavě hnědé vlasy, jejichž konečky se přirozeně lehce vlnily a ruce, kterýma zrovna nandávala tři hrníčky s kávou na světle zelený tácek, byly zdobeny několika stříbrnými prsteny. Draco nepochyboval o tom, že ví, na koho se to zrovna dívá. Aby si návštěva chystala občerstvení sama, by bylo nadmíru divné, tudíž se muselo jednat o Dudleyho manželku. Určitě.

Nevypadala, že by si jej zatím všimla, proto také blonďák na malý okamžik zaváhal na posledním schodu, než na sebe s drobným odkašláním upozornil. „Ehm... zdravím?"

Hlas mu na konci nepatrně zakolísal, takže jeho pozdrav nakonec vyzněl spíše jako otázka, ale neměl nejmenší tušení, jak se v ženině přítomnosti chovat, přeci jen tu byl jako milenec jejího manžela. I když mu Dudley tvrdil, že jeho manželka o nevěrách ví, stále mu nepřipadalo správné se s ní potkat v jejich domě, ne tímto způsobem. Být na jejím místě rozhodně by na takové setkání nereagoval dobře.

Hnědovlasá žena se s mírným trhnutím otočila jeho směrem a její krásnou tvář ozdobil podmračený výraz, rty semkla do úzké přímky, kterou jasně naznačila, že blonďatému mladíkovi nehodlá jeho pozdrav opětovat. Draco stále pod jejím pohledem udělal několik váhavých kroků kupředu.

„Já jsem-" s ukazováčkem přes rameno nasměrovaným ke schodišti začal vysvětlovat svou přítomnost, ale žena naproti němu jej rázně utla. 

„Co vy? Nic mi nemusíte říkat. Moc dobře vím, proč tu jste," zakroutila hlavou s lehce znechuceným výrazem a poté svou tvář od Draca odvrátila. Natáhla se pro cukřenku stále spočívající na lince a vtěsnala ji mezi hrníčky na tácku.

Draco byl jejím nepřátelským postojem trochu zaražený, ale na druhou stranu vřelé přivítání také neočekával. Ovšem jelikož byl obeznámen s jejich manželskou situací, čekal více smířlivý postoj a snad i větší vstřícnost? Raději se rozhodl to neřešit.

„Smím si udělat kafe?" pokynul hlavou ke kávovaru na lince. Odpovědí mu bylo vyčítavé odseknutí. „Poslužte si. Stejně se tu chováte jako doma."

Jakmile Draco došel až k lince, hnědovlasá žena se kolem něj prosmýkla k lednici, ze které vydělala několik malých plastových kelímků se smetanou. Blonďák její počínání kradmo sledoval.

„Jsem Draco Malfoy," pronesl jakoby mimochodem a zády se opřel o roh linky, zatímco čekal, až bude jeho ranní káva hotová. Rukama se zapřel vedle svých boků a jeho oči nepřestávaly propichovat ženina záda.

„Nemusíte se představovat. Vím, kdo jste," zamručela po čas toho, co ještě s rukou v lednici přerovnávala něco z jejího obsahu.

„Dudley se zmínil?" zeptal se Draco s drobným úsměvem a ukázkově vyklenutým obočí.

„Ano, můj manžel se zmínil. Ještě něco?" Silou zabouchla ledničku, až se ozvalo zacinkání způsobené skleněnými lahvemi v jejích dveřích.

„Zajímalo by mě vaše jméno, o tom se mně Dudley nezmínil," pronesl s úšklebkem. Hnědovlasá žena jej sjela povýšeneckým pohledem, než se nakonec upjatě představila také. „Samantha, Samantha Dursleyová. Ale ruku si s vámi podávat nebudu, aby bylo jasno."

„V to jsem si ani nedovolil doufat." Dracův úšklebek se ještě prohloubil a nezmizel mu z tváře ani tehdy, když se Samantha s plným tácem konečně odebrala do obýváku a jeho zanechala v kuchyni samotného. Kávovar vedle něj již byl se svou prací hotov, když zaslechl z obýváku nepříjemný ženský hlas: „Ten tvůj je vzhůru."

„Super! Tak ho pošli sem!" Dudleyho radostný výkřik ani následný rozkaz také nešly přeslechnout.

„Nejsem tvůj poskok," zavrčela Samantha naštvaně, ale stejně se o chvíli později znovu objevila v kuchyni. Tentokráte s rukama zlobně založenýma na prsou a dotčeným výrazem. „Máte jít-"

Nebyl by to Draco, kdyby nevyužil příležitosti, jak jí oplatit její předchozí utnutí v půlce věty. „Slyšel jsem," přesladce se na ni usmál. Provokativně pomalou chůzí, která ženu silně iritovala, což také potvrzoval její nafouknutý výraz, došel do obýváku, kde opřel se o rám dveří a znovu upil ze svého ranního šálku kávy. Měl odsud skvělý výhled na celou sedací soupravu i nižší konferenční stolek, kolem kterého byla rozestavěna. Dudley se zády k němu pohodlně rozvaloval na kožené pohovce, kterou minulý týden Draco sám znesvětil svým spermatem přesně v místech, kam se zrovna usadila Samantha, a v křesle na druhé straně... Měl pocit, jako by se svět na malý okamžik přestal točit. V křesle seděla tak bolestně známá a tolik nenáviděná tvář!

Samým překvapením se neudržel a vyprskl kofeinový obsah své dutiny ústní přímo na béžový koberec na podlaze. „Pottere?!"

Jeho záda se v mžiku odlepila od dveřního rámu a hřbet jeho ruky instinktivně vystřelil k puse, aby si mohl do sucha otřít své rty. Oči nevěřícně zíraly před sebe s nebezpečně rozšířenými zornicemi, a ačkoliv by to Draco nikdy nepřiznal, srdce se mu roztlouklo jako zběsilé. Pravou příčinou si nebyl jist ani on sám. Stalo se tak z úleku, nebo snad ze strachu? V danou chvíli na tom pramálo záleželo, protože... on to byl doopravdy sám Harry Potter, na koho se díval! Ten Harry Potter, se svou jizvou na čele, kulatými brýlemi a věčným vrabčím hnízdem na hlavě! Možná s vyspělejšími rysy ve tváři a jiným sestřihem, než si jej Draco pamatoval, ale stále tu předním seděl Chlapec, který přežil, Hrdina a velký přemožitel Pána zla! Jak je vůbec možné, že to s ním ještě neseklo a on pořád stojí na nohách?!

Černovlasý muž v křesle sebou překvapeně škubl, když uslyšel své příjmení vyřknuté s takovým zděšením, jako by jen jeho přítomnost znamenala pro druhého člověka hotovou smrt. Zvedl pohled od svého jediného příbuzného, se kterým se dokázal po válce usmířit, a jeho oči spočinuly na známém blonďatém kouzelníkovi, jenž byl ještě před několika lety nedílnou součástí jeho života.

„Malfoyi?" vydechl a musel zamrkat, aby se ujistil, že se mu to jen nezdá. Ne, nezdálo... Jeho dávný rival se sice změnil a v tom mudlovském oblečením vypadal úplně jinak, než jak si na něj Harry vzpomínal, ale nebylo pochyb o tom, že je to on. A zatímco na něj Draco stále zíral, jako by viděl ducha, Harryho ramena se pomalu začínala otřásat rodícím se smíchem.

„Vy dva spolu vážně spíte? Vy dva?" Prstem ledabyle ukázal na podezřele klidného Dudleyho a poté na zsinalého Draca. Zrak se mu rozmazával díky slzám smíchu. „Tos to teda dopracoval," vydal ze sebe posměšně a ani jednomu ze dvou dalších mužů v místnosti nebylo jasné, na koho tato slova ve skutečnosti směřoval.

„Nevěděl jsem, že se znáte až takhle dobře," podotkl Dudley a v očích mu podivně jiskřilo. Nevšímal si své ženy, která usazená hned vedle něj nastalou situaci příliš nechápala a s viditelným hněvem podmračeně sledovala kávu vpíjející se do drahého koberce.

„Jistěže se známe!" vyvedl Harryho svého bratrance z omylu. Z tváře mu neslézal široký úsměv, kterým Draca neuvěřitelně rozčiloval. Jako by nestačilo, že na něj musel po tolika letech narazit! Ještě musí sledovat, jak se mu Potter vysmívá. Protože to bylo to, co právě dělal. „Chodili jsme spolu do školy," dodal Harry povrchně.

„Takže on ví, že jsi-i?" zajíkl se Draco a slovo kouzelník raději ani nevypustil z pusy, jelikož by znělo tak přiškrceně, že by jen dal Potterovi další záminku ke smíchu. Zdálo se však, že jej černovlasý hrdina pochopil i bez dokončení věty. 

„Samozřejmě," mlaskl, jako by Draca považoval za největšího hlupáka pod sluncem. „Je to můj bratranec. A vyrůstal jsem s ním."

„O tobě jsem to věděl taky," ozval se potměšile Dudley a náležitě si vychutnával Dracův zmatený, a zároveň hluboce vyděšený výraz. Triumfoval a nemohl si nechat ujít příležitost dát to blonďáčkovi patřičně najevo. 

 „J-Jak?" hlesl Draco poraženecky a tikal pohledem mezi svým milencem a svým dávným rivalem. Potter mu to nemohl říct, tak jak?! Na sucho polkl a silou vůle v sobě sbíral poslední kousky důstojnosti. Nemůže ty dva nechat, aby jej za jediné ráno tolik vyvedli z míry!

„Máš moc hezký tetování, víš?" Sjel Dudley pohledem na blonďákovo odhalené předloktí, kde se i nyní skvěla černá lebka s hadem ve svých ústech. Draco jej instinktivně ihned překryl svou dlaní ve snaze jej zakrýt, avšak kérka byla k jeho smůle natolik veliká, že šla vidět i nadále. Po pochopení marnosti svého gesta si aspoň paži natěsno přitiskl k tělu.

„Takže ti nevadilo, že spíš s-" zarazil se, když mu došlo, že ani sám pořádně neví, jak se nazvat. A právě toho Dudley využil, aby jej mohl znovu pokořit. „S kým?" zeptal se schválně a liboval si v Dracově zoufalém výrazu.

„S někým jako jsem já. S kouzelníkem," připustil neochotně a přešlápl na místě. Zírali na něj všichni tři lidé v místnosti, každý svým specifickým způsobem, přesto však měly jejich pohledy něco společného. V každém z nich se zračilo odsouzení, opovržení a výsměch, díky kterým se Draco jen těžko vypořádával s pocitem ukřivděnosti a ponížení. Rysy ve tváři mu ztvrdly ve snaze svou ublíženost zakrýt a nedat ji před přítomnými najevo. 

Možná by se mu to i podařilo, kdyby se Harry nerozhodl jej potopit ještě více. „Škoda, že ty už kouzelník nejsi, viď, Malfoyi?"

Jeho slova byla pro blonďatého muže jako nůž do srdce. Aniž by o tom Harry pořádně věděl, zaútočil na Dracovo nejcitlivější místo. Vykázání z kouzelnické společnosti bylo jeho slabinou a sám si to velice dobře uvědomoval.

„Mizím odsud," pronesl se staženým hrdlem a i napříč tomu se snažil o zachování své důstojnosti, když se rozhodl ke spěšnému odchodu z místnosti.

„A co ten koberec?!" zaječela Samantha, jako by probrala z transu, když namísto Dracovy tváře uviděla jen jeho záda. Blonďák se zarazil uprostřed kroku. Přes rameno se na ni podíval a jeho hlava se při tom snažila pochopit jak to, že tuhle ženu zajímá ze všeho, co se právě dozvěděla, nejvíc právě tohle.

„To hravě zvládne on. A ještě efektivněji než já." S malým úšklebkem pohodil hlavou k Potterovi, který se jeho argumentu posměšně uchechtl. S chladným srdcem věnoval jemu i Dudleymu poslední znechucený pohled a bez jakýchkoliv dalších slov odešel. Hlučné bouchnutí lakovaných vstupních dveří bylo výmluvné dostatečně. 

Po delší době vás opět zdravím s další kapitolou! :) Nevím, jak dlouho budete a nebudete čekat na tu další - co se týká mého psaní, je to v poslední době docela bída. 

Nejvíce jsem aktivní na Potion Secret, což je Drarryovka, kterou píšu na  - společném profilu s PisálekMaty. Pokud tedy nemáte co číst, můžete se podívat tam. Máme zveřejněno už 5 kapitol! :)

Co se týká aktualizací na mém vlastním profilu, prosím vás o strpení. A také děkuji všem, kteří mi nějakým způsobem prokazují svou podporu. Pokud mám tohle podivné období přežít, budu ji potřebovat! <3

Makkakonka