„Asi už bych měl jít," rozhodl se Draco, když dojedl i poslední sousto vajíček a dopil poslední doušek kávy. Snídaně byla od Dudleyho milé gesto, avšak strávil nad ní příliš mnoho času. Další zbytečné minuty navíc v cizím domě nepůsobily dobře a Draco nechtěl být na obtíž. Od jejich společného večera již nebylo co očekávat. Přišel správný čas na odchod.

„Spěcháš někam?" zamračil se lehce jeho společník, když se Draco začal zvedat od stolu. Nelíbilo se mu, že už chce blonďák odejít. Jeho přítomnost byla pro Dudleyho něco nového, avšak dostatečně příjemného natolik, aby se jí nechtěl jen tak vzdát. A co si budeme povídat, včerejší postelový zážitek bral Dudley jako jedinečný a Dracovo tělo jako trofej. Obojí příliš cenné na to, aby z jeho života jen tak odešel.

„Ne," pohodil blonďák hlavou, „nebo... ne nijak akutně, ale my dva jsme už skončili, takže..." zatvářil se dostatečně výmluvně, aby Dudley pochopil. Viděl, jak jeho obličej na kratičký okamžik zalilo zklamání, avšak následně Dudleyho oči zajiskřily a na tváři se mu usídlil výraz provokativního očekávání. 

„Můžeme pokračovat, jestli máš zájem," navrhl s tajemným úsměvem. Draco je příliš dobrý a příliš zajímavý na to, aby jej nechal jít.

„Chceš další kolo?" pobaveně se ušklíbl blonďák a v rukou sevřel vrchní opěradlo židle.

„Proč ne," pohodil Dudley rameny v rádoby lhostejném gestu, avšak jeho hlas prozrazoval, jak moc rád by se na Draca znovu vrhl. Típl cigaretu o popelník na stole a postavil se. „Líbíš se mi a chci tě tu mít tak dlouho, jak jen to půjde," řekl podmanivě utlumeným hlasem, zatímco se pomalu přibližoval k blonďákovi, až nakonec stál jen několik málo centimetrů od něj.

Jejich těla se téměř dotýkala a Dudleyho ruka spočinula na Dracově jemné tváři. Pohladil jej tak něžně, jako by se mu pod rukama mohl rozpadnout, avšak nečekal, že se blonďák z doteku nelibě odtáhne pryč. „Co tvoje žena?" Zamračil a podezřívavě na Dudleyho koukl.

„Co s ní?" odvětil muž bez zájmu. „Podle všeho nepřijde domů ani dneska."

„Kde vůbec je?" dovolil si Draco menší dotaz. Předpokládal nějakou pracovní záležitost, ale Dudleyho slova mu vzala vítr z plachet. 

„Kde asi?" ušklíbl se ten. „U svýho nabíječe, ne? Ale nemysli si, nezazlívám jí to. Vždyť dělám to samý," uchechtl se a jako by o nic nešlo, o krok od Draca odstoupil.

„Nechápu, jak spolu můžete být," utrousil blonďák.

„Peníze, baby, ty teď vládnou světu," objasnil mu Dudley své důvody s rukama rozhozenýma do stran. Avšak blonďák si jej prohlížel s podivným leskem v očích, snad jako kdyby jich litoval. „Co?" docela pobaveně se na něj hnědovlasý ušklíbl. Draco se svým pohledem vypadal tak sentimentálně.

„Kdysi mě čekalo to stejné, ale jsem rád, že jsem se takové budoucnosti zbavil. Vždy se mi ta představa příčila... Nedokázal bych být jako vy," zakroutil hlavou a v hlase mu zaznívala silná nostalgie.

„To si jen myslíš. Časem by sis zvykl," pohrdavě se na něj Dudley zadíval. „Romantiku," neodpustil si poté povrchní uchechtnutí.

Dracův drobný úsměv povadl úplně. Cítil se lehce dotčeně. „Nemusím být zrovna romantik, jen protože chci plnohodnotný vztah založený na opravdových citech. Copak jsi nikdy nepotkal nikoho, s kým bys chtěl zůstat a tvá žena a závazky k ní ti přitom stály v cestě?" podmračeně propaloval Dudleyho pohledem a s rukama založenýma na hrudi očekával, co se dozví.

„Ne. Láska mi nic neříká," zasmál se Dudley a zněl až neobyčejně hrdě. „Tobě snad jo? Pokud vím, říkal jsi, že ke mně do klubu chodíš společnost hledat pravidelně," zatvářil se vítězně s pocitem, že uhodil hřebíček na hlavičku.

„To neznamená, že jsem nikdy nemiloval," namítl Draco.

Dudley se ušklíbl. „Kdy to bylo naposled?"

„Na škole," přiznal blonďák.

„A od té doby nic?" Dudleyho výsměch rostl, díky čemuž Dracovy rysy ve tváři tvrdly. „Ne, nenašel jsem nikoho, kdo by mi za to stál."

„Takže jsi měl za celý život jen jeden vztah?" rýpal dál druhý muž.

„Jo..." vydechl již lehce podrážděně kouzleník. Dudley jakoby díky tomu poznal, že začal zacházet příliš daleko. Na chvíli se odmlčel, než se zcela jiným tónem hlasu, již bez sebemenší výtky či posměchu, zeptal: „A přesto mě poučuješ o tom, jak je tohle špatné?"

Draco si povzdechl: „Já tě nepoučuju, jen jsem ti řekl svůj názor."

„Fajn, fajn..." smířlivě pokýval Dudley hlavou. „Pověz mi o něm víc..." vybídl jej nakonec.

„O kom?" překvapeně zamrkal blonďák nad náhlým zájmem, ovšem během chviličky se zase vzpamatoval. „O Christopherovi?" smutně se pousmál.

„Pokud se tak ten tvůj první kluk jmenoval, pak ano, o Christopherovi," odvětil Dudley nenuceně.

Draco bezděky udělal několik kroků vzad, aby se mohl zády opřít o stěnu a rám kuchyňských dveří. Jeho oči byly zastřeny zvláštní mlhou chvíli poté, co se rozpovídal. „Bylo mi tehdy patnáct a on byl rok starší než já. Potkali jsme se na chodbě, kde do mě omylem vrazil. Později se mi přišel omluvit a mně bylo až líto, jak jsem ho tehdy seřval. Ale potom jsem ho v dalších dnech najednou potkával pořád. Tak často, až bylo jasné, že nejde o žádné náhody. Snažil jsem se ho od sebe odstrkovat, ale on vytrvával - tak dlouho, dokud nesebral odvahu a nepozval mě na naše první rande."

Draco se ve svých vzpomínkách ztratil natolik, až se mu Dudley před očima rozmazal na tmavý flek v pozadí. Namísto něj před sebou najednou viděl tu známou tvář, se kterou kdysi trávil tolik času. Kaštanové vlasy zastřižené do precizního účesu, jasně modré oči, které se na něj s láskou dívaly a které tak dokonale ladily s havraspárským odznakem na Christopherově školní uniformě. Ten upřímný a široký úsměv, kterým byl tak často obdarováván, plné rty, které jej láskyplně i náruživě líbaly, kdykoliv jen mohly. Miloval na něm všechno, dokonce i tu drobnou jizvu, která Christopherovi dělila pravé obočí na dvě části a kterou Christopher sám tolik nenáviděl. Stesk zalil jeho srdce, když si uvědomil, že už jej znovu nikdy neuvidí. Cítil, jak se mu sevřelo hrdlo a k prvním slzám v očích neměl příliš daleko. Raději proto zatřepal hlavou, aby svou slabost zahnal a co nejrychleji se vrátil z minulosti zpět do reality. Neuvědomil si, že několik vteřin mlčel a se zlomeným úsměvem jen zíral před sebe.

„Díky němu jsem pochopil, že holky pro mě nejsou to pravý," pousmál se. „Chodili jsme spolu skoro rok a půl. Znal každé mé tajemství a vždy se mi snažil pomoc, najít pro mě tu správnou cestu,"nostalgicky pokýval hlavou. „Někdy si říkám, že kdybych nebyl tak tvrdohlavý a neodsuzoval jeho rady, mohl jsem dnes být někde jinde." Spojil svůj pohled s Dudleyho očima, do kterých se pevně a přesvědčivě díval. „Ukázal mi, jaké to je, když někoho doopravdy miluješ a jen díky němu jsem pochopil, jak to vypadá, když tě má někdo opravdu rád."

Dudleyho pohled, kterým se na Draca díval, byl zvláštní, nečitelný a silně se vzdaloval jakémukoliv soucitu. „Proč vám to nevydrželo dýl?" Zazněla otázka, jež blonďákovi přinesla ostré, nepříjemné bodnutí u srdce. Mohl za to jen on sám. Za všechno, co se jemu a Christopherovi stalo. Vše byla jen a jen jeho chyba, kterou si nikdy neodpustí. On sám je oba dva přivedl do neštěstí.

„Udělal jsem spoustu hloupostí, v jejich důsledku se naše cesty musely rozejít." Tónem svého hlasu dal Dudleymu jasně najevo, že to více nehodlá rozebírat. „Nemám tušení, co s ním dnes je," drobná lež naoko lhostejně opustila jeho ústa, přestože se mu srdce v hrudi svíralo bolestí, jakmile jen pomyslel na okamžik, kdy zjistil, že o Christophera přišel úplně a že nebude mít ani sebemenší možnost vše napravit a vrátit zpátky. Jen silou vůle se mu podařilo zadržet slzy, jež se chtěly drát napovrch při vzpomínce na černý náhrobní kámen, jenž byl zdoben Christopherových jménem.

„To je mi líto." Dudleyho hlas jej opět vtáhl do reality. Nejprve si musel odkašlat, a až když si byl jistý tím, že nebude chraptět, znovu vyzdvihl svou vinu. „Můžu si za to sám."

Dudley se posmutněle pousmál. „A potom už jsi nikdy nikoho na stálo neměl?" pronesl soucitným tónem a opět se začal přibližovat blíže k Dracovi stejně jako před tím, než se blonďák rozpovídal o svém ex-příteli.

„Ne," pokroutil bývalý kouzelník hlavou. „Všechno bylo jen nezávazné.  Ale rád bych to změnil, ovšem není s kým," upřel svůj pohled na podlahu. „Když nikoho dlouho nemáš, cítíš se hrozně osaměle."

Silný ukazovák mu zdvihl bradu nahoru a palec pohladil růžové rty. „Od permanentní osamělosti ti asi nepomůžu, ale na několik příštích minut bych mohl," vyzývavě pronesl Dudley a jeho dech ovanul blonďákovu tvář. „Tak co, souhlasíš s dalším kolem?"

Draco se od něj lehce odtáhl, aby na svém obličeji již necítil Dudleyho prsty a poté zakroutil hlavou. „Měl bych jít domů. Už jsem tu moc dlouho."

„Copak sis to včera neužil?" Nedal se druhý muž odbýt a znovu k blonďákovi přistoupil blíže. Svými dlaněmi jej chytil za předloktí, aby se mu znovu nemohl vzdálit, a když nakonec nechal své ruce sjet na útlá zápěstí, svůj stisk zesílil.

„Užil, ale-" snažil se Draco odporovat, ale neúspěšně, jelikož mu Dudley skočil do řeči. „No tak! A když nikam nespěcháš, není co řešit." Se zamračením sledoval, jak si blonďák povzdechl a dlouze se na něj zadíval, jako by přemýšlel nad jeho návrhem, než nakonec opakovaně zakroutil hlavou v nesouhlasu. Ale Dudley se nehodlal jen tak vzdát. „Prosím?" zkusil přejít ve škemrání.

„To, že nespěchám, neznamená, že není ten správný čas jít. Mám před sebou nějaké povinnosti, jasné?" protestoval blonďatý, snaže se vymanit ze sevření druhého muže.

„Jaké?" s laškovně zdvihnutým obočím si jej Dudley přeměřil a na rtech se mu usídlil podlý úsměv. Spolu se svými slovy přemístil své ruce z Dracových zápěstí na jeho boky, za něž ho pevně uchopil a rozhodným škubnutím přitáhl co nejtěsněji k sobě. Jejich těla se tak náhle plně dotýkala, a jelikož tmavovlasý na nic nečekal a okamžitě sevřel v jedné dlani blonďákův lákavý zadek, zatímco druhou ruku mu obmotal kolem beder, Draco se mu ze sevření nestihl vymanit a nyní tak kvůli Dudleyho síle nemohl učinit, ani kdyby chtěl.

„Hledám si práci," vydechl hluboce, přičemž už si Dudleyho ruka na jeho pozadí našla cestu pod kalhoty i spodní prádlo a nedočkavě prohnětla jemnou kůži.

„Vážně chceš dát přednost hledání práce přede mnou?" pronesl mudla tiše podmanivým hlasem a svými rty si našel cestu k blonďákovu ušnímu lalůčku, jemuž následně dopřál patřičnou slast. Draco se roztřeseně nadechl, avšak s přetrvávající zatvrzelostí se stále snažil Dudleymu jeho úmysl vymluvit. 

„Už to tak vypadá. Práce mě živí, ty ne," potlačil vzdech, který málem opustil jeho ústa, když se druhý muž začal věnovat laskání jemné kůže na jeho krku. „Pokud si ji zavčas nenajdu, nebudu mít na zaplacení účtů," namítl a vzápětí selhal se zadržením dalšího slastného stenu způsobeného Dudleyho letmým a přesně vypočítaným dotekem na jeho vstupu.

Hnědovlasý se potěšeně usmál do jeho krku. Nyní již nepochyboval o tom, že zvítězil. „Hm, když to ale počkalo do teď, vydrží to ještě dýl, co říkáš?" Spokojeně se zaculil. Prsty co nejhbitěji rozepnul blonďákův poklopec a s potěšením vklouzl pod jeho spodní prádlo znovu, tentokrát přímo do klína, který se pomaličku začínal probouzet a Dudley svými doteky tento proces jen urychlil.

„Co to děláš?" zakňučel nešťastně Draco, avšak jeho slova pozbyla jakéhokoliv odporu.

„Snažím se tě rozptýlit, abys zapomněl na hledání práce a věnoval se mně?" Přisál se mu muž na rty a tvrdě je políbil. „Daří se mi to?"

Draco své ruce bezděky obmotal kolem jeho krku. Se slastně přivřenýma očima se nezmohl na víc než jen na tichý a odevzdaný souhlas. „Jo..."

„Tak to jsem rád," potěšeně se Dudley ušklíbl a potom vše šlo ráz na ráz. Svým tělem Draca pozpátku navigoval do obývacího pokoje, přičemž jej nepřestával dravě líbat. Půlku svého oblečení poztráceli ještě cestou a zbytek z nich svlékl sám Dudley, když už Dracovo štíhlé tělo leželo na luxusní kožené pohovce, zatímco on sám se tyčil nad ním. Poté zlíbal blonďákovu bledou pokožku na místech, o nichž si byl jist, že jsou zdrojem jeho rozkoše a během toho se snažil pracovat na přípravě Dracova vstupu. Poté bez zbytečných prodlev přetočil muže pod sebou na břicho a vzápětí do něj hrubě přirazil. Tak započala zběsilá práce na jejich vyvrcholeních.

Draco jednou rukou svíral boční opěrku gauče a tou druhou pátral po Dudleyho těle. Z úst mu unikalo bolestné i slastné sténání a on sám si nebyl příliš jistý, zdali se mu brutalita Dudleyho přírazů líbí, nebo naopak příčí. Jeho prostata pod divokými nárazy naříkala, ale zároveň mu do těla vysílala jistou dávku slasti. Nakonec upustil od doteků na Dudleyho těle a raději svou ruku vsunul pod sebe, aby si známými tahy dopomohl k vyvrcholení. 

Cítil, jak v penise jeho milence cuká a během několika následujících vteřin se jeho nitrem rozlilo povědomé teplo. Až v tomto momentu mu jeho hlavou proletěla myšlenka na opomenutou ochranu, avšak zmizela stejně rychle, jako se objevila. Raději se soustředil na svůj vlastní vrchol. Jeho ruka společně s Dudleyho posledními přírazy vykonala svou práci a on se slastným a uvolňujícím výdechem potřísnil sedačku i sebe samotného.

Dracova záda dostala na okamžik zabrat, když se na ně vyčerpaný Dudley sesunul, avšak k blonďákově štěstí se docela rychle vzpamatoval a přelezl si na druhý konec pohovky, kde se ztěžka posadil a vydýchával se. „Mám pro tebe menší nabídku," navrhl pak zničehonic stále s menším supěním.

„Jakou?" zadíval se na něj Draco unaveně ze své pozice, ze které se doposud nehnul.

„Dám ti práci," vydechl Dudley.

„Cože? Myslíš to vážně?"

„Naprosto," lehce netrpělivě hnědovlasý muž zavrčel. „Dám ti práci," zopakoval potom pro jistotu. Když Draco dlouho nic neříkal, natočil se zvědavě jeho směrem a měl tu čest ze setkat s blonďákovým hluboce přemýšlivým pohledem, který doplňovala malá vráska na čele.

„A co za to?" nakonec váhavě pronesl Draco.

„Hm," Dudleyho uchechtnutí bylo hlasité a jeho úsměv neobvykle široký. „Chytrej kluk," pochválil obdivně bývalého kouzelníka. „Řekněme, že to dneškem mezi náma neskončí. Dokud tě budu zaměstnávat, budu u tebe mít ještě několik takovejhle chvilek v záloze," přednesl svou nabídku. „Co ty na to?" Svou rukou lehce pohladil Draca po holém lýtku a nechal jej přemýšlet nad návrhem do té doby, dokud se jeho ruka nevrátila zpět k blonďákově kotníku. Poté svému společníkovi věnoval významný pohled, kterým jej jednoznačně vybízel ke kladné odpovědi.

„Fajn," stiskl ten rty po chvilce váhání. „Kdy začínám?"

Dudleyho následný úsměv byl k nezaplacení. „Hned v pondělí."

Tak jsem tu konečně s další kapitolou! ':D Vím, že vás třítýdenní prodleva asi mrzí - mě taky, ale bohužel to na častější aktualizace nevidím. Snad i přesto se tu najde někdo, kdo bude mít trpělivost a na nové kapitoly si počká. (: Za každý názor budu ráda, to mi věřte. Potřebuji je k životu. Tedy... k životu této povídky, abych byla přesná. :D 

A pozor! Mám na vás drobný dotaz. Společně s PisalekMaty nás napadlo, že bychom to mohly zkusit dát dohromady a napsat pro vás nějakou (Drarry) povídku společně. Jen si nejsme úplně jisté vaším zájmem. Pokud se tu najde někdo, kdo by takový příběh ocenil, prosím ho, aby mi dal vědět do komentářů! :) 

Makkakonka