Ráno se blonďák probudil ve studené posteli. Jedna její půlka byla ledabyle zastlaná a na druhé ležel pod tenkou přikrývkou stočený on sám. Chlad se mu nepříjemně zabodával do pokožky i skrze hebkou látku a ještě dříve, než byl pořádně schopen otevřít oči, třásl se zimou. Napůl poslepu nahmatal druhou přikrývku z nevyužité části postele a stáhl ji na sebe. Rázem mu bylo tepleji, avšak stále ne dostatečně. Bez pochyby za to mohl i fakt, že v posteli stále ležel zcela nahý bez jediného kousku oblečení na sobě.

Jakmile se rozkoukal kolem sebe, ihned pochopil, odkud se všechen ten chlad bere. Okno na druhé straně pokoje bylo otevřené dokořán a studený vítr z venku jím nemilosrdně foukal do místnosti. Bílá záclona zavěšená nad oknem plápolala pod jeho nárazy a Draco nemohl jinak, než se s nespokojeným zamručením posadit na posteli. Husí kůže mu vyskočila po celém těle, když své holé tělo vystavil mrazivému poryvu větru. Jeho bosá chodidla byla nucena se dotýkat chladné podlahy, jakmile se rozhodl vstát a zajít k tomu inkriminovanému místu, aby mohl okno zase zavřít. 

S úlevným povzdechem tak udělal a rozhlédl se po místnosti. Postel, v níž přes noc spal, na obou stranách obklopovaly noční stolky a napravo od ní se nacházely dveře vedoucí neznámo kam. Podél stěn byly rozestavěny šatní skříně, jedna se honosila i zrcadlem ve svých dveřích. Vedle okna stála nižší komoda, nad níž viselo druhé zrcadlo v místnosti a na jejímž vrchu byly ve šperkovnicích vystavené všelijaké náhrdelníky, náramky, prsteny, náušnice a brože. Už od pohledu si byl Draco jist, že cena některých z nich by bez problémů mohla konkurovat částce, za niž byla vybudována celá ložnice. Ta celkově působila útulným dojmem, a to i přestože byla zařízena moderně a elegantně. Hojné množství dekorací a ozdobných prvků na nábytku jí dodávalo na honosnosti a očividném luxusu.

V jednom rohu pokoje se vedle malého stolku nacházela dvě křesla oddělená stojací lampou. Když Dracovy oči spočinuly na hromádce prádla, které bylo přehozené přes opěrku jednoho z nich, okamžitě se k nim rozešel. Dudley si dal očividně tu práci, že mu veškeré kousky oblečení rozházené po místnosti od včerejška sesbíral a dal na jednu hromadu, za což mu byl Draco také z celého srdce vděčný. Nechtělo by se mu je hledat po podlaze, zvlášť když byl vystaven takovému chladu. Bez zaváhání se začal oblékat, i když se mu oblečení nasáklé kouřem a alkoholovým odérem příliš nezamlouvalo. Avšak v situacích jako je tahle, se vždy jedná o nutný ústupek. Stejně jako si na sebe musel navléknout to stejné spodní prádlo, co měl včera.

Větší ze zrcadel mu pomohlo dokončit dnešní vzhled do přijatelné podoby. Se zmačkaným tričkem toho sice moc nenadělal, ale aspoň svůj ranní rozcuch si podle odrazu spravil do ležérního účesu, jenž už se tolik nepodobal vrabčímu hnízdu, které měl na hlavě ještě před chvílí.

Jediné, co u svého oblečení nenašel, byly boty a po rychlém prozkoumání ložnice zjistil, že tu pravděpodobně vůbec nejsou. Ve své podstatě se ani nedivil, jelikož jen málokdo by po svém domě chodil v botách, ve kterých byl den předtím venku. Sám k nim sice nepatřil, ale když se tak rozhlížel kolem sebe, bylo mu jasné, že zde se takové způsoby nenosí. Jestliže se včera oba zapomněli vyzout, nejednalo se o nic jiného než o výjimku způsobenou jejich chtíčem.

Ještě před odchodem z místnosti v rekordním čase zastlal obě půlky postelí - přeci jen i ta druhá byla znovu rozházená jeho vinou - a poté tedy jen v ponožkách vyšel z pokoje na chodbu. Nevěděl, kde by mohl Dudleyho najít, ale intuice mu radila sejít po schodech dolů do přízemí, kde se nacházel přinejmenším obývák s kuchyní, jak si včera stihl povšimnout.

Cestou ke svému cíli si nemohl nechat ujít příležitost pořádně si prostory domu prohlédnout. Zvlášť ne potom, co se detailně věnoval samotné ložnici a seznal, že si Dudley se svou ženou bezesporu dopřává pořádný luxus. A nemýlil se, když předpokládal, že i zbytek domu bude vypadat draze. Připomínalo mu to staré časy, kdy žil ještě se svou rodinou na rodinném panství a jezdil na několik dalších, jež jim patřila. Nejraději měl vždy to matčino ve Francii, kde většinu času trávil v rozlehlých zahradách a vysedával v bílých altáncích, zatímco sledoval procházející se pávy. Ale lhal by, kdyby tvrdil, že se mu nelíbilo i na otcově panství ve Skotsku. Vždy se tam těšil. Jednalo se totiž o místo odlehlé od civilizace, nacházející se v otevřené zelené pláni, avšak zároveň dostatečně blízko moře, kam tak rád chodíval sledovat divoké vlny narážející do vysokých útesů. Bylo na tom něco uklidňujícího, ten klid, díky kterému si vždy odpočinul a dosyta se odreagoval ode všech povinností, které jako Malfoy měl.

Jenže to vše bylo pryč. I kdyby se někdy stal takový zázrak, v jehož důsledku by mu bylo povoleno opět zavítat mezi kouzelníky, nikdy by se ani na jedno z těchto panství znovu nepodíval. Už nepatřila jeho rodině. Buď je zkonfiskovalo samo ministerstvo, nebo byla prodána. Ani svůj rodný manor by nenavštívil. I ten byl jeho rodině zabaven, stejně jako všechny cennosti a vůbec všechny věci, které v něm byly. Po válce přišli naprosto o všechno a jeho rodiče i o svou svobodu.

Dodnes si Draco velice živě vzpomínal, jak byl jeho otec přesvědčen, že jim svými penězi vše potřebné obstará. I když se smiřoval s jistými ztrátami, stále doufal, že k němu ministerstvo bude milosrdné a věřil, že jej nechá, aby své zločiny zalátal zlatem. A Draco sám mu svým způsobem věřil a doufal s ním. Naděje jej neopustila ani tehdy, když byly všichni tři zatčeni a zavřeni do cel v Azkabanu, kde čekali na své soudy. Všechna jednání pak proběhla v jeden a ten samý den, avšak výsledek byl zcela jiný, než očekávali. On jediný se do Azkabanu vrátit nemusel. Namísto toho mu však přidělili život ve vyhnanství, a aby si pojistili, že se nikdy nevrátí, dostal i podmínku - kdyby jej až náhodou někdy napadlo znovu žít mezi kouzelníky nebo se třeba jen vrátit k pouhému kouzlení, bude jej čekat další soud. Podle závažnosti přestupku mu poté porota udělí buďto doživotní vězení, nebo přímo mozkomorův polibek.

Nikdy se nedozvěděl, proč mu ministerstvo tehdy dalo další šanci. V nic takového tehdy nedoufal, a tak ji přijal ihned s otevřenou náručí, šťastný z toho, že nemusí následovat své rodiče do Azkabanu. Až časem začal zjišťovat, co všechno život vyvrhele obnáší. A jak neskutečně těžký je život kouzelníka mezi mudly, když tím kouzelníkem prakticky již dál není. Změnit vše od základů ze dne na den, to se nedalo zvládnout nijak lehce. A jeho největší trest představovali právě mudlové, s nimiž nyní byl nucen žít bok po boku, zatímco ještě včera je odsuzoval a zneucťoval.

„Budeš tam stát ještě dlouho?" Dudleyho pobavený smích jej vytrhl z rozjímání, a až díky němu si uvědomil, že se zastavil na posledním schodu a s rukama založenýma na prsou zíral před sebe. Původně pravděpodobně na honosný nábytek, ale díky svým myšlenkám nakonec jen do prázdna, aniž by si nadále čehokoliv pořádně všímal. Když jeho oči konečně zaznamenaly i Dudleyho, nezmohl se na nic jiného než na drobný úsměv, který se pod tíhou nostalgie stejně nakonec proměnil v nepovedený škleb. Dudley jeho výraz raději přešel a namísto pichlavých poznámek mu popřál dobré ráno. Draco, rozptýlený jeho přístupem od svých tesklivých myšlenek, lenivým zamručením pozdrav opětoval.

„Na stole jsem ti nechal zbytek vajíček, snad ti to bude stačit," mávnutím ruky ukázal Dudley na talíř se snídaní. „Nevěděl jsem, co si dáš na pití. Jestli chceš kafe, není problém."

„Dík. Asi si jedno dám," využil Draco nabídky, a tak zatímco si sedal ke stolu, kde se pomalu pustil do nachystané snídaně, Dudley obsluhoval kávovar postavený na kuchyňské lince.

„Překvapuje mě, že sis dal tu práci," nadhodil blonďák mezi dvěma sousty a hlavou pokynul k jídlu na stole, aby bylo Dudleymu jasné, o čem mluví.

„To víš... menší odměna pro tebe." Muž na něj hravě mrkl, díky čemuž Draco zastavil vidličku před svými ústy a pousmál se. „Odměna za co?"

„Jednak za to, že sis dal včera vůbec říct a nakonec si se mnou šel, a jednak za tvůj výkon," s pyšností v hlase jej Dudley nepřímo pochválil a Draco by lhal, kdyby řekl, že jej to netěšilo. Polichoceně pokroutil hlavou a vrátil se zpět k jídlu.

Hnědovlasý jej s podivnými jiskřičkami v očích pozoroval. Když kávovar vedle něj dokončil svou práci, postavil kávu před Draca na stůl a sám se posadil naproti němu. Blonďákovo díky zamumlané mezi dvěma sousty přešel s lehkým úsměvem.

I když se Draco soustředěně věnoval své snídani, nemohly mu uniknout zvláštní pohledy, kterými jej Dudley častoval. Tak pronikavé, jako by se snažil Draca dedukovat po vzoru mudlovského literárního detektiva a hrdiny Sherlocka Holmese. Dost možná to bylo právě to, co nyní dělal. Vypadalo to, že by Draca nejraději provrtal svým pohledem skrz na skrz.

„Co?" povytáhl blonďák své obočí, když jej jeho společník znovu sjel zkoumavým pohledem.

V Dudleyho očích se na malý zlomek vteřiny mihlo leknutí, když si uvědomil, že jeho okukování nebylo tak nenápadné, jak si myslel. Avšak dokázal se zavčas vzpamatovat a jako by jej žádné rozhození vůbec nepotkalo, vybídl Draca k rozvinutí rozhovoru: „Pověz mi něco o sobě. Téměř nic o tobě nevím." Pohodlněji se usadil na židli a založil si ruce na prsou. S mírně nakloněnou hlavou čekal na každou novou informaci, kterou o sobě Draco předloží.

Blonďák se však zdrženlivě k ničemu neměl. „Co bys jako rád slyšel?" zamrmlal.

„Já nevím, něco..." pohodil Dudley rameny. „Cokoliv..." S hlubokou dávkou doufání se zadíval do šedých očí, které jej propalovaly a evidentně váhaly mezi uchováním veškerých faktů a utroušením nějakých maličkostí, které by jejich vlastníka nijak neohrozily. Dudley ve snaze dozvědět se aspoň něco raději položil přímou otázku dřív, než se Draco stihl kompletně rozhodnout. „Kolik ti vůbec je?"

„Jednadvacet," odvětil blonďatý. „Tobě?" Povytáhl obočí, když viděl Dudleyho mile překvapený výraz.

„Mně taky, v červnu dvacet dva," odhalil hnědovlasý své zuby v širokém úsměvu.

Tentokrát se překvapeně zatvářil Draco. „Kolikátého?"

„Dvacátého třetího, proč?" povytáhl Dudley svá obočí.

„Pátého," ušklíbl se pobaveně blonďák a ukázal prstem na sebe.

„Vážně?" vykulil Dudley oči, než se rozesmál. „To je dobrá náhoda."

Draco pohodil rameny. V rukou držel hrnek s kávou. Jeho hranou se lehce dotýkal svých rtů a přes vrchol Dudleyho pobaveně pozoroval.

„Už včera jsem si všiml, že máš tetování," nahodil Dudley další téma a prstem ledabyle ukázal na Dracovy odhalené ruce. Blonďák v důsledku jeho slov na okamžik strnul, a poté ihned levou ruku spustil pod stůl, aby na ni Dudley neviděl a druhou položil hrnek s kávou na stůl. 

„No, jo, bohužel..." Váhavě se pousmál, avšak jeho oči hnědovlasého propalovaly ve snaze zabránit přílišnému vyptávání. Musel být opatrný. Znamení zla na jeho předloktí bylo jedinou připomínkou starého života, o němž nesměli mít mudlové nejmenší tušení.

„Bohužel?" uchechtl se Dudley. „Znamená něco?"

Draco zaváhal. „Je to symbol mojí dřívější blbosti."

„Tak proč si ho nenecháš odstranit, když ho evidentně nechceš?" zakroutil nad ním Dudley hlavou. Vstal do stolu, aby si mohl z okna podat krabičku cigaret.

„Nejde to," uslyšel chladnou odpověď za svými zády.

„Vždy s tím jde něco dělat," přesvědčivě zamumlal během toho, co si mezi rty přidržoval jednu z nikotinových tyčinek a zapaloval ji.

Dracovy rty se pevně semkly k sobě a jeho čelisti se zatnuly pod tíhou jeho nevole. „Tady v tomto případě ne. Věř mi."

„Proč ne?" vydechl Dudley obláček kouře a sesunul se zpět na židli u stolu.

„Zůstala by mi tam jizva," pověděl mu Draco první výmluvu, která jej napadla. Podmračeně sledoval svého společníka. Pohyboval se po tenkém ledě, věděl to. „Velká, nepěkná jizva, o niž nestojím, jasný?"

„Jizva?" opáčil Dudley nenuceně. „Tak si ho nech předělat na nějaké jiné," navrhl další řešení.

„Nemám zájem. Stačí mi, že už tohle je dostatečně velký," odvětil Draco a do hlasu se mu vkradla známka nerudnosti. Ne, o tomhle se odmítá dál bavit. 

Dudley si jej podezřívavě přeměřil pohledem, ale následně vše skryl za lhostejnost a nezájem. „No jak myslíš, je to tvoje ruka."

Ahoj! Po delší době vám zase přináším další kapitolu. :) Chtěla bych vás upozornit na to, že přes školní rok budou intervaly mezi jednotlivými aktualizacemi mnohem delší, než jste si zvykli přes prázdniny. Když se nedostatek času pere s nechutí do psaní, je docela těžké v povídce pokračovat. Na jedné z budoucích částí dělám už měsíc a stále není hotová. Vůbec nemám představu, jak dlouho mi to ještě zabere. Jsem sotva v půlce. :/ Pokud to tak bude i dalšími částmi... Nezbývá mi nic jiného, než vás poprosit o strpení. Snad vám za čekání povídka stojí a aspoň trochu splňuje vaše očekávání. (:

Makkakonka