Bylo po půl desáté, když se Harry pomalu došoural do kuchyně, kde Draco zrovna umýval u dřezu špinavé nádobí od snídaně. „Ehm, ahoj," odkašlal si příchozí, aby na sebe upoutal pozornost a rukou si pročísl rozčepýřené černé vlasy. Hlava mu po včerejším alkoholovém opojení nepříjemně třeštila, ale naštěstí se mu podařilo najít zbylou lahvičku lektvaru proti kocovině a ten již pomalu zabíral.

Draco se ohlédl přes rameno a na chvilku ustal ve své činnosti. „Ahoj," věnoval Potterovi malý, shovívavý úsměv. „Tak jak ses vyspal?" zakřenil se však záhy, aby zakryl lehké rozpaky, které se jej zmocňovaly při připomínce včerejší noci.

„Cítím se, jako by se po mně přeběhlo stádo gryfů," zašklebil se Harry a posadil se za stůl.

Blonďák se odlehčeně zasmál. „Udělám ti kafe, chceš?"

„A pořádně silné, prosím," přitakal Harry děkovně a vrhl na něj vysvobozující pohled.

„Tak fajn," zamručel Draco spíše sám k sobě a utřel si ruce do utěrky, aby mohl postavit vodu na kávu. Cítil na sobě pohled druhého muže a napětí mezi nimi postupně zamořovalo atmosféru v místnosti.

„K tomu včerejšku," nadhodil po chvilce Harry, aniž by tušil, jakou úlevu tím Zmijozelovi způsobí. Ten si nebyl jistý ani tím, jestli si bystrozor něco pamatuje, natož jestli by bylo vhodné o tom začínat.

„Hm?" zúčastněně Nebelvíra pobídl, aby pokračoval.

„Omlouvám se," vydechl černovlasý. „Vyrazili mě z práce a trochu jsem to... nezvládl," připustil neochotně.

„Nikdy jsi neuměl pít," tiše se zasmál Zmijozel a Harryho smích jej po chvilce doplnil.

„To je fakt," uculoval se bystrozor. „Každopádně, jsem vlastně rád. Už mě ta byrokracie štvala. A než abych nechal zločince prchat jen kvůli neschopnosti vedení... to se toho raději nebudu účastnit vůbec."

Draco zlehka pokýval hlavou, a když dokončil přípravy kávy, otočil se zády k lince a zadkem se o ni opřel, zatímco čekal, až se uvaří voda v konvici. „Chceš si nějak víc promluvit o tom, co se stalo? V noci to vypadalo, že tě to přeci jen... zasáhlo?" zaváhal na posledním slově, jak si nebyl jistý, jestli si takové označení situace může dovolit. Kvůli jeho dotazu atmosféra v místnosti o něco zvážněla.

Harry za stolem nespokojeně mlaskl a mávl rukou. „Ale ne... vlastně není o čem," zašklebil se. „Jsem rád, že se to konečně někam pohnulo," připustil a prsty přitom zamyšleně přejel po hraně stolu. „Už delší dobu jsem se plácal v tom, jestli mě moje práce naplňuje a baví, nebo jestli mě šíleně štve ten nový systém, který mě brzdí v tom pracovat kvalitně a efektivně. No a včera, včera se to vyřešilo samo. A já jsem vlastně rád."

„Takže to včera v noci... byl jen... zkrat?" se zaváháním se optal blonďák ve chvíli, kdy se vypnula konvice s dovařenou vodou. Sám nevěděl, na co přesně se ptá. Primárně na tu záležitost s Harryho prací a na to, jak přišel domů opilý, samozřejmě, to byl přece ten hlavní zkrat z včerejší noci, ale... někde uvnitř sebe věděl, že potřebuje znát odpověď i na to, co měla znamenat ta pusa a to, co mu po ní bystrozor řekl. Sice to všechno považoval jen za bezvýznamný omyl, který se neměl stát a který určitě nic neznamenal ani pro Harryho samotného, jenže... někde uvnitř něj se díky včerejšku něco podstatného změnilo. Možná nevěřil, že svá slova Nebelvír myslel vážně, ale přesto mu dala naději, že by tu přese všechno mohl být někdo, kdo ho bude mít opravdu rád. Najednou se cítil více lidsky, jako člověk se vším všudy, nikoliv jen jako vyvrhel, který se dočkal jen odmítnutí a zavržení.

Rozpolceně se pousmál a raději využil toho, že se může otočit zády k Harrymu sedícímu u jídelního stolu. V téměř hlemýždím tempu začal zalévat jeho kávu a napjatě čekal, až se Nebelvír u stolu rozmluví a odpoví mu. Snad správně, snad na to, co ho doopravdy zajímá, protože neví, co si počít sám se sebou, ale za to je si moc dobře vědom toho, že si v sobě neudělá jasno do té doby, dokud nebude znát příčinu bystrozorova včerejšího chování. Dokud nebude vědět, na čem je a co to všechno znamenalo, bude se o odpovědích jen marně dohadovat se svou hlavou.

Slyšel, jak si černovlasý za stolem povzdechl. „Na co přesně se mě teď ptáš?" ozval se a Draco mohl v jeho hlase zaznamenat patrné známky nejistoty a zaváhání.

„No já..." nadechl se blonďák k odpovědi, ale pak se zarazil. Měl by volit slova racionálně a bez náporu emocí, aby Harry nepoznal, jak moc pro něj ta odpověď znamená. „Není to zřejmé? Chci vědět, co měl..." zaslechl, jak se tiše odsunula židle u stolu, „c-co přesně měl znamenat ten... polibek," vydechl poslední slovo sotva slyšitelně.

V kuchyni se na to rozhostilo krátké, ale přesto tíživé a napjaté ticho, které protrhl až Harryho tichý hlas, jenž se najednou ozval mnohem blíž. „A co bys chtěl, aby znamenal?" Ucítil Draco na svých pažích jemné doteky a záhy mu po jejich délce směrem dolů začaly v pomalém tempu putovat konečky prstů druhého muže.

Zmijozel si odfrkl a pohodil hlavou nad absurditou takového dotazu, ale jen hlavou, aby náhodou nepřišel o příjemně hřejivé doteky na svých pažích. Svůj pohled trudomyslně zabodl do jednoho místa na stěně za kuchyňskou linkou.

„Chtěl bys... na to zapomenout?" pokračoval stejně tiše Harry, ale do jeho hlasu se tentokrát vkradlo něco velice podmanivého. Jeho prsty se po Dracových pažích pomalu přesunuly až na úroveň jeho pasu a poté se na vteřinu odtáhly, jen aby záhy mohly pevně stisknout blonďákovy boky. „Dělat, že se nic nestalo?"

Bývalý kouzelník pevně stiskl oční víčka k sobě. Dlouze se nadechl a pak zase vydechl, díky čemuž uvolnil své napjaté držení těla. „Ne, to ne..." vydechl nakonec odevzdaně.

„Tak co?" Harryho prsty pevně sevřely jeho boky a pak ho donutily, aby se otočil čelem k němu. Díky tomu se Draco náhle ocitl uvězněný v těsném prostoru mezi kuchyňskou linkou a tělem druhého muže. Zelené oči černovlasého kouzelníka se mu vpíjely do obličeje, zatímco on sám svůj pohled klopil dolů a zrak upíral na smítko prachu na Harryho tričku.

„J-Já..." trhaně vydechl blonďák a raději se od kouzelníka kompletně odvrátil a svůj pohled zabořil do místa na podlaze o kus dál. K jeho uchu však záhy dolehl tichý smích.

„No tak... snad se nestydíš?" Harryho prsty Dracovi jemně podebraly bradu a donutily ho natočit tvář zpět dopředu. Jejich konečky zlehka pohladily kůži na blonďákově tváři.

Pohledy obou mužů se střetly. Draco němě pootevřel ústa v marné snaze vyjádřit své pocity, a zároveň nenalézal ta správná slova, jež by se odvážil vyslovit nahlas.

Černovlasý toho využil a svým palcem přejel po jeho jemném spodním rtu. „Víš... přitahuješ mě i za střízliva. A nejen to... Po dlouhé době jsem v tobě našel někoho, s kým je mi fajn. S kým se cítím dobře... a s kým se můžu smát. Ale nemůžu s tím nic udělat, pokud mi nedáš najevo, že o to stojíš stejně jako já," tiše šeptal fascinovaným hlasem, zatímco pozorně sledoval sebemenší náznak reakce v Dracově tváři. Nakonec se mu pevně zadíval do očí, v nichž s určitým uspokojením shledal zračící se naději smíšenou s překvapením.

Blonďák naprázdno polkl, než se odvážil promluvit. „T-To myslíš vá-ážně?" vykoktal. V jeho hlase zaznívala nevíra, ale i potěšení. A dlaň na jeho tváři byl tak příjemně hřejivá.

Harry tiše přikývl. Mlčky vyčkával. Teď byla řada na Dracovi, aby vyjádřil své pocity.

Bývalý čaroděj znovu polkl pod tíhou pohledu zelených očí. Potom se však nepatrně naklonil kupředu, a tím se o něco málo přiblížil k Nebelvírově tváři. Jeho rty se zformovaly do jemného úsměvu protkaného štěstím. Už znovu nalézal svou sebejistotu. „Kdybych řekl, že ano, co by se stalo?"

Černovlasý se pousmál. Rukou stiskl Dracův bok. „Pak bych udělal to, co už mě láká kolik dní..." Sám v pomalém pohybu hlavou ještě zmenšil prostor, který od sebe dělil jejich ústa. A když viděl, že mu blonďák vychází vstříc, překlenul mezeru mezi nimi kompletně.

Dracovy rty obklopilo příjemné teplo, které postupně zalilo i jeho srdce a duši. Cítil z Harryho jeho mentolovou zubní pastu, a jakmile pod tíhou slasti, kterou mu jeho polibky přinášely, tiše zasténal, bývalý bystrozor na nic nečekal a jazykem obkreslil blonďákův spodní ret. Když se nedočkal odporu, zaplul do Zmijozelových úst kompletně a v návalu okouzlení okamžikem jej náruživě natiskl na kuchyňskou linku a více se do polibku opřel.

Draco si jej za zátylek přitáhl víc k sobě a ochotně mu jazykem vyšel vstříc v hlubokém polibku plném vášně. Nebelvír mu spokojeně zamručel do úst a rukou sklouzl z blonďákova pasu na jeho lákavé pozadí. Konečně ho mohl beztrestně sevřít v dlani a ověřit si jeho kvality na vlastní pohmat.

Zmijozelův pobavený smích se rozlehl po kuchyni. „Tak o tohle ti celou dobu šlo?" lehce zadýchaně se zasmál a odtáhl se od Harryho rtů jen na několik milimetrů.

„Možná?" bezelstně se usmál druhý z mužů a znovu políbil Dracovy sladké rty. Tentokrát o poznání kratčeji. „Odolával jsem mu už docela dlouho, nemůžeš se mi divit."

„Mhmm, tak to potom chápu. To muselo být hodně těžké," pobaveně se ušklíbl bývalý kouzelník.

„To si ani nedovedeš představit jak," zavrněl Nebelvír a uculil se. Z Dracových rtů si ukradl ještě jeden polibek a prsty mu naposledy přejel po oblině zadku, než ho nakonec pustil ze svého sevření. „Myslím, že jsi mi dělal kafe, co?" odtáhl se a s laškovným úsměvem se natáhl po hrnku stojícím na lince kousek od blonďáka.

„To udělal. Protože jsi po tom včerejším flámu vypadal hrozně. Ale teď mám pocit, že se ti nějak bleskově zlepšila nálada..." zakřenil se na něj Zmijozel.

„To víš... právě jsme vyřešili polovinu problému – totiž mou morální kocovinu z toho, jak jsem se k tobě včera choval," hravě vyklenul Harry obočí.

„No..." zvážněl Draco nepatrně, „a co ta druhá polovina problému? Ten tvůj vyhazov z práce?" upřesnil, co myslí. „Máš představu, co teď budeš dělat?"

Nebelvír usrkl doušek ze své kávy a poté rozvážně pokrčil rameny. „Asi to teď nebudu nijak hrotit. Nemám potřebu se do něčeho hrnout za každou cenu. Z čeho žít mám a časem se to určitě vyřeší. Koneckonců, jsem Harry Potter, když budu potřebovat, tak si něco najdu."

Blonďák se tlumeně zasmál. „Kéž bych mohl spoléhat na podobnou protekci jako ty.

Druhý muž se uchechtl. „Myslel jsem to jako vtip. Reálně bych na to nikdy nespoléhal. Chci, aby za mě mluvila má tvrdá práce, ne sláva."

Draco chápavě přikývl a potom ztěžka vydechl. „A nebudu... nebudu tady teď na obtíž, když... jsi bez práce a já... taky?" S jistými pochybami se na Harryho zadíval. „Měl bych si něco najít, splatit ti dluh a odstěhovat se."

„Mně tu ale nevadíš," věnoval mu Nebelvír potutelný úsměv a potom zlehka stiskl Zmijozelovu paži. „Nechci, aby sis s tím dělal starosti. Peníze vážně nejsou problém. Až se ti podaří něco najít, pak... se vyrovnáme."

„A neříkáš to jen tak?" přimhouřil Draco podezřívavě oči.

„Já? Já nikdy neříkám věci jen tak. Myslel jsem, že jsi to po včerejšku už pochopil," pobaveně se zakřenil Harry a neodpustil si jedno rozpustilé mrknutí.

Blonďák se uchechtl. „No dobře, když to říkáš... Nemám ti udělat i nějakou snídani?" rozhodl se nakonec změnit téma.

„Ne, dneska si radši vystačím jen s tímhle," pozvedl Nebelvír svůj hrnek s kávou. „Nebo možná... něco bys mi k té snídani přece dát mohl," uličnicky se ušklíbl, a než se Draco nadál, sám si z jeho rtů nenasytně ukradl ještě jeden polibek. „Tohle."

Šťastný nový rok všem, kteří na tento příběh ještě nezapomněli a trpělivě vyhlíželi novou kapitolu! Děkuji vám za přízeň. <3

Makkakonka