Na druhý den ráno byl Draco probuzen neohleduplným třískáním nádobí a bublavým klokotem konvice s vodou, postavené na sporáku. Všechen hluk, který Harry po ránu nadělal, jej vytrhl ze slastné náruče spánku, s nímž měl v průběhu dnešní noci větší potíže než kdykoliv jindy za celý svůj život. Ani prsty obou rukou by mu nestačily k tomu, aby napočítal, kolikrát se za dnešní noc probudil. Ležení na gauči se zdálo být nadmíru nepohodlné a Dracova záda trpěla. Až když si nad ránem ustlal na břiše, podařilo se mu konečně pořádně usnout, přestože pro něj bylo spaní v této pozici skutečně nezvykem.

Obdařen malým počtem prospaných hodin nepříjemně zavrčel, než se s tichým nesouhlasným mlasknutím přetočil na záda, která po dnešní noci začínala být na prosezené čalounění pohovky naprosto alergická. Raději si promnul obličej dlaní a posléze ihned spustil nohy z gauče dolů na podlahu a svůj trup sebemrskačsky vyšvihl do sedu. Očima stále napůl slepenýma zamžoural před sebe, jen aby jeho pohled ulpěl na černovlasém muži oblečeném do volného trička a boxerek, jež dokonale obepínaly bystrozorovo pozadí. Ne, že by mu nějak imponovalo.

„Tak už jsi vzhůru?" uchechtl se bystrozor posměvačně, aniž by se na Draca byť jen otočil. Stál u kuchyňské linky hned vedle toustovače a pod tekoucím pramenem vody z kohoutku kouzlem nechával umývat zeleninu, jež posléze sám krájel na skleněném prkýnku.

„Očividně, Pottere. Připiš si všechny zásluhy," mrzutě zamručel blonďák, hlas pozměněný rozespalostí na nevídaně okouzlující chraplák.

„Bude mi potěšením," zamumlal tentokráte černovlasý sám k sobě a úšklebek z jeho tváře neslézal. Pociťoval škodolibou radost z toho, že se mu podařilo Malfoye nakrknout hnedle po ránu. Jako by se znovu vracel do Bradavic, kdy byly jejich rivalské naschvály na denním pořádku. Stejný podtón měla i jeho hostitelská nabídka, které se dopustil vzápětí: „Dělám tousty, dáš si taky?"

„Nejsem zvyklej snídat," odsekl bývalý Zmijozel. Přes veškerou ranní omámenost mu Harryho jedovatý podtón neunikl. „Vystačím si s kávou."

„Takže patříš k těm, co si dají k snídani kafe s cigaretou a vyžijou z toho celý dopoledne?" pohrdavě mlaskl bystrozor iritován tímto typem lidí.

„Pokud sis ještě nevšiml, já nekouřím," dotčeně se na něj Draco obořil. Se zaťatými zuby vstal z pohovky a šoupavým krokem se přesunul k jídelnímu stolu. Tam se svalil na jednu ze židlí a podmračeně naslouchal Harryho dalším slovům.

„Jistěže," odvětil Nebelvír s potlačovaným smíchem, jak se mu na mysl drala představa kouřícího Draca. Ovšem v jeho ústech nespočívala cigareta, nýbrž něco většího a... živějšího. Co si budeme povídat, i v něm se nacházela část perverzního stvoření, které milovalo dvojsmysly.

Jeden z Dracových koutků se pozvedl do neurčitého úšklebku. „Nevím, jak přesně si přebrat tvůj tón, Pottere, ale nejspíš bude nejlepší, když to nechám být, že?"

„Nejspíš," pokýval černovlasý muž hlavou a polkl. „Vlastně jsem tě jen chtěl poučit o tom, jak nezdravé to celé je. Jen si ničíš žaludek. A snídaně je základem dne!" ohlédl se přes rameno a uviděl blonďáka, jak protáčí oči v sloup s nesouhlasným výrazem nad poučováním ve tváři. Tu Harryho zbrázdil další úšklebek, a vzápětí zcela automaticky nandával na druhý talíř dva z již hotových toustů a doplňoval je o několik kousků umyté a nakrájené zeleniny. Kouzlem zařídil, aby se k hrnku s jeho čajem postavil ještě jeden, v němž připravil kávu pro Draca. Poté vše odlevitoval na stůl před překvapeného blonďáka.

„Říkal jsem ti, že nesnídám," ohrnul Zmijozel nad talířem s tousty nos. Doby, kdy si den bez snídaně nedovedl představit, už byly dávno ty tam. Odešly společně s jeho příchodem mezi mudly a nutností naučit se žít v nových podmínkách, kde byl odkázán jen sám na sebe.

„A já ti řekl, že je to nezdravý," podíval se na něj Harry pohledem, který již předem eliminoval jakýkoliv pokus o odmlouvání. „Dva tousty nejsou tak moc, abys to nezvládl sníst." Uchopil do rukou svůj vlastní talíř společně s hrníčkem a sám se posadil naproti blonďákovi. Ten hodnou chvíli pouze protestně popíjel svou ranní kávu, než jej nakonec Potterův vyzývavý pohled a lákavý vzhled jídla dohnaly k tomu, že natáhl jednu ze svých rukou po toustu a zakousl se do něj. Ignoroval bystrozorovu vítězně samolibou grimasu a pokračoval v jídle. Byly to jen tousty, ale musel uznat, že neobyčejně dobré a lahodné.

„Co máš dnes v plánu?" nadhodil Nebelvír mezi dvěma sousty své vlastní porce. Pohledem plným malých jiskřiček pohlížel na svého společníka a napjatě očekával jeho odpověď.

Zmijozel však jen pokrčil rameny. „Nejspíš nic moc. Jsem v cizím baráku, ven nesmím a ty jdeš pryč, takže to vidím na okupování gauče a přepínání kanálů na televizi – když jsem ji v minulým bytě neměl, aspoň se teď podívám, co u mudlů zase frčí."

„Nezajímaly by tě spíš novinky z našeho světa?" optal se Harry zvědavě a dal si záležet na tom, aby Draco pochopil, že mluví o kouzelnické společnosti. Lákalo jej blonďákovi přesně takové informace poskytnout. I když by neměl. Ale přeci jen stále byl Nebelvírem s troškou Zmijozela v sobě. A pravidla byla od toho, aby se porušovala. Navíc, Draco teď stejně zůstával u něj, v domácnosti kouzelníka, takže nějaké další porušení předpisů ničemu nemohlo uškodit. Tak jako tak již zrazoval své lidi i svou bystrozorskou přísahu, když mladého Malfoye nenahlásil hned poté, co na něj poprvé narazil u Dudleyho doma.

Sám blonďák se hluboce nadechl a odmlčel se, jak zvažoval svou odpověď. „Ne," vyšlo potom tvrdě z jeho úst a nedojedený toast byl pohozen na talíř před ním. Odhodlaným pohledem zíral do bystrozorových zelených očí a rty držel silou vůle u sebe, jako by mu to mohlo pomoci překonat pokušení, které jej po Harryho naplnilo. Tak rád by se něco dozvěděl, ale k čemu by mu to bylo? Jen by se mu začalo ještě více stýskat po starém životě plném kouzel.

„Proč ne?" Harry zaskočeně nakrčil obočí a popichování, které měl připravené v záloze při Dracově kladné odpovědi, jako by se vytratilo to tam. Nečekal, že blonďák nebude mít zájem.

„Nemá to cenu. A jak se říká - co oči nevidí, to srdce nebolí. Bude mi líp, když o ničem nebudu vědět," propálil jej důrazným pohledem bývalý Zmijozel.

„Jak myslíš, Malfoyi," pokrčil nakonec Harry rameny v lhostejnosti. „Já jen, kdyby sis to až náhodou rozmyslel, chtěl jsem ti donést několik starých výtisků Věštce. Myslím tím i měsíce staré. Ty nejdůležitější vydání si schovávám v pracovně. Skříň nalevo od okna, spodní dva šuplíky," na oko nenuceně prozradil, avšak uvnitř si byl jist, že do Draca právě zasadil semínko pokušení, kterému se nebude schopen ubránit. „Kdybys chtěl, kdykoliv jsou ti k dispozici."

Blonďákův nepěkný pohled jej donutil honem vymýšlet způsob, kterým by zakryl svůj pobavený úsměv, jenž se mu pomalu formoval na rtech. Jako ta nejvhodnější alternativa jej napadlo prosté pokračování v pojídání své snídaně. A tak si zacpal ústa jedním ze svých toastů a jen s ohníčky nadšení pro věc pozoroval Zmijozela, kterak bojuje sám se sebou. Nemohl ten bouřlivý dialog v jeho hlavě slyšet, ale nepochyboval, že Draco nakonec stejně neodolá a jeho pracovnu dnes navštíví. První i druhý šuplík odspodu u skříně vlevo od okna bude dnes otevřen. Na to by vsadil svůj krk.

Jakmile Harry po snídani odešel do práce, Draco v domě zase osaměl. Nacházet se v cizím domově bez jakékoliv zábavy jej nudilo k smrti. Jelikož si již u snídaně umanul, že sám sklidí ze stolu, aby měl aspoň nějakou práci, stál nyní u dřezu a pod tekoucí vodou omýval špinavé nádobí. Když už bylo vše hotovo, nechal jednotlivé kousky ležet na odkapávací ploše, aby z nich sklouzla voda a později je mohl snadněji utřít. Proto se chvíli jen bezděčně opíral o kuchyňskou linku těsně vedle umyvadla a oknem hnedle za ním zíral zasněným pohledem ven na zahradu, která pro něj představovala zakázané území. Při nejmenším za denního světla.

Kdovíproč si díky ní vzpomněl na své dětství prožité na Manoru. Nechal se pohltit chvilkou nostalgie, při níž mu před očima běhalo v trávě jeho mnohem mladší já okouzlené motýlem poletujícím okolo jeho hlavy. K uším mu doléhal matčin jemný smích, když jej pobaveně pozorovala, ale stejně tak i otcova chladná slova o tom, jak nedůstojné chování právě rodu Malfoyů prokázal. Zas a znovu mohl vidět, jak Lucius cíleně zasáhl motýla kouzlem a nechal jej padnout nehybného a mrtvého k zemi.

Po této chvilce, při níž vzpomínky zahnal odevzdaným povzdechnutím, za nímž následovalo odvrácení se od okna, jak si přál, aby se podobná chvíle již neopakovala. Pustil se do utírání nádobí, i když na něm stále ulpívalo hojné množství vody. Ale aspoň se však zaměstnal a nemyslel na takové věci.

Další část dne se rozhodl strávit v souladu se svými slovy. Hověl si na gauči a přepínal kanály v televizi. Když se blížilo k poledni, nechal mudlovský přístroj hrát v pozadí a rozhodl se udělat si něco málo k obědu. Nakonec skončil opět na pohovce, tentokrát však již s miskou těstovinového salátu v klíně. Z nějakého nepochopitelného sentimentálního důvodu myslel při přípravě i na hladového Pottera, který se večer vrátí domů z práce, a tak další miska se salátem stála v lednici přikrytá malým talířkem a na samotných dveřích chladicího přístroje visel připnutý lístek se vzkazem – to kdyby se s bystrozorem opět minuli a Draco v době jeho příchodu již opět spal.

Po hodinách strávených válením se u televize nakonec kapituloval a pouhým stisknutím dálkového ovladače nechal obrazovku zčernat. Místnost se naplnila hrobovým tichem, které Zmijozela během chvilky začalo nehorázně ubíjet a také napomáhalo jeho myšlenkám, aby mu opět zaplnily hlavu a nutily ho přemýšlet nad Harryho ranními slovy. Staré výtisky Věštce v jeho pracovně, informace o světě kouzelníků, které se k němu nedonesly, které se k němu donést ani nesměly. A Nebelvír mu je takto nestydatě nabízel.

Když přemožen pokušením a zvědavostí nakonec zamířil do Potterovy pracovny, pokoušel si namlouvat, že tak činí jen proto, že chce prozkoumat jeho knihovnu a případně si z ní odnést nějakou dobrou knihu ke čtení. Přestože jeho oči ihned po vejití do místnosti ulpěly na zmiňované skříni vedle okna, silou vůle se přiměl, aby konal podle svých nalhaných úmyslů. Ať už jej to za Denními Věštci táhlo jakkoliv, přiměl své nohy, aby kráčely k Potterově knihovně. Už už se opravdu chystal, že svému pokušení odolá a opravdu odsud odejde s nějakou knihou, při níž stráví zbytek odpoledne, ke svému zklamání zjistil, že přestože police praskají ve švech pod obnosem knih, které musí pojmout, valná většina z nich zde podle všeho plnila pouze okrasnou a estetickou funkci. Draco by vsadil svůj krk na to, že mnohé z knih by poprvé otevřel on sám, a že jejich majitel nebude mít nejmenší potuchy, o čem se v nich píše. Potter nejspíše nebyl zrovna dvakrát vášnivý čtenář. Jako nejohmatanější se jevily příručky Jak být lepším bystrozorem a Jak si osvojit nejnovější bystrozorské postupy a metody. Zmijozel však nad Padesáti nejúčinnějšími způsoby, jak vést bystrozorský výslech jen nelibě krčil nos.

Více jej zaujala mudlovská klasika zdobící police na zcela opačném konci místnosti. Tam byly mnohé z titulů nové i pro něj, přestože si ve svém starém bytě čas od času rozšiřoval své obzory navštěvováním místní mudlovské knihovny a půjčováním si těch nejznámějších děl. Přese všechen počáteční odpor k mudlovské kultuře našel v jejích knihách zalíbení. Musel uznat, že mnohé z příběhů se mu opravdu zalíbily a mnohdy byl ochotný strávit nad nimi všechen volný čas – dokonce i probdít celou noc, takže na další den vypadal v práci jako ty zombie, na něž v některých titulech také narazil. Inu, v těchto případech však musel uznat, že kouzelníci měli zkrátka hezčí příšery. A dokonce doopravdy existující.

Odolávat se mu však nedařilo věčně. Nakonec se nachytal, jak zcela přemožen zvědavostí otevírá přesně ty dané šuplíky a s rozšířenými zorničkami z nich vytahuje všechna archivovaná vydání Denního Věštce. Ať už ranní, či večerní, stará několik týdnů, ale i několik let. Největší události kouzelnického světa, které Harryho Pottera zaujaly – ať už z osobního či profesního hlediska – tu ležely zaznamenány na žloutnoucím pergamenu.

Když pak Draco v sedě na zemi bystrozorovy pracovny jednotlivé noviny procházel, čas mu ubíhal závratnou rychlostí. Čím starší ročníky Věštce mu přicházely pod ruku, tím častěji se v nich skloňovala bojácná přezdívka padlého Temného pána, z čehož mohl blonďák snadno usoudit, že i po své smrti je lord Voldemort obávanou osobností. Další články pojednávající o přeživších smrtijedech, jejich hromadných zatýkáních i nezdařilých pokusů o útěk, jej v tom jen potvrzovaly. Kouzelnická společnost se stále nepřenesla přes válku a její účastníky, kteří stály na špatné straně, ministerstvo i nadále vytrvale stíhalo, uvězňovalo a mnohdy přímo popravovalo. Blonďák nakonec ani nevěděl, zdali se má cítit jako psanec, či zdali raději úlevně děkovat Merlinovi za to, že vyvázl s takovým trestem, jaký dostal, a nebylo z toho nic horšího.

Ani si neuvědomoval, kolik hodin čtením starých novin strávil. Tak moc byl do všech těch článků zabraný, že ani nepostřehl, jak se venku již setmělo. Podlaha Harryho pracovny se mu nakonec stala i postelí, když se mu podařilo usnout s hlavou na prsou a zády opřenými o skříň. Probudil jej až hluk ozývající se z chodby a značící, že se Harry konečně vrátil domů.

Jak nejrychleji Draco mohl, vyskočil na nohy a snažil se oklepat ze svého spánkového oparu. Noviny ještě v rozespalém stádiu naházel zpět do šuplíků a zrovna ve chvíli, kdy z obývacího pokoje uslyšel ostražité volání svého jména, spěšně opustil místnost a vydal se za mužem, který jej tak náruživě sháněl.

„Tady jsi!" úlevně pronesl bystrozor, když blonďáka spatřil. „Kde jsi byl? Už jsem myslel, že jsi z-zdrhl," ke konci už to nevydržel a jeho hlas ovládl nefalšovaný smích. „Tvů-ůj doko-onalý-ý ú-účes-s!" vydal ze sebe trhaně černovlasý a prstem ukázal na Dracovu rozježenou hlavu, na níž se nyní skvěl zcela nový účes. Vrabčí hnízdo pocuchané opíráním se o skříň i nevědomím podepíráním hlavy při předchozím čtení.

Blonďákovu tvář zachmuřilo nepřívětivé zamračení. „Jdi do háje, Pottere," zabrblal, ale přesto si rukou začal své kadeře pročesávat a upravovat je do přijatelného stavu.

„Kde jsi byl?" optal se jej o poznání klidnější bystrozor, ale tichému pochechtávání se stále neubránil.

„Nikde," stále dotčeně se Draco vyhnul odpovědi. „Četl jsem si."

„A proto jsi vypadal takhle?" zakdákal Harry. „Spíš bych to tipl na to, že sis někde zalezlý do koutku honil," posměšně se zašklebil, čímž však blonďákovo zamračení jen prohloubil.

Draco raději spolkl poznámku, která se mu drala z úst, a proměnil ji ve zpětný úder. „To bych ti neudělal. O ten pohled pro bohy bych tě nepřipravil," sebevědomě Zmijozel pronesl, načež se jeho pohled setkal s okázalým protočením očí z bystrozorovy strany.

„Zpět k tvé opravdové předchozí činnosti. Hádám správně, že jsi neodolal mé ranní nabídce?" vítězně se Harry zaculil. Tentokrát byl poraženým Draco.

„Byla příliš lákavá," připustil Zmijozel vyhýbavě. „Stejně jako se mi nyní zdá lákavá pořádná sprcha, takže pokud dovolíš, jdu do koupelny." Aniž by počkal na Harryho odpověď, už se otáčel k odchodu. Dovolení – nedovolení, stejně by šel. Slyšel, jak si za jeho zády bystrozor něco pro sebe mumlá, ale nerozuměl mu. Na to byl již příliš daleko.

Když byl zhruba v půlce schodiště, náhle si vzpomněl na ono vstřícné gesto, kterého se dopustil v poledne. Nahnul se proto přes zábradlí a jak jen mu to hlasivky dovolily, informoval Harryho o svém tehdejším počinu: „Abych nezapomněl, Pottere! Večeři máš v lednici!" 

Tak zase po sto letech ahoj! :'D Vítám všechny, kteří přežili další měsíc čekání na novou kapitolu! Dejte mi vědět, jestli za to stála, jak se líbila a vůbec, cokoliv vás napadne. Miluju vaše komentáře. ;3 Třeba mě popoženou, abych přes prázdniny víc psala. ':D Zatím jsem aktivní spíše na profilu MMTwins, takže pokud máte nedostatek čtení, koukněte tam. ;)

Makkakonka