Nemohla jsem dýchat.

Bez přehánění. Nedokázala jsem se nadechnout, aniž bych při tom nepocítila bolestivé píchnutí pod žebry. Myslela jsem si, že tenhle pocit stísněnosti časem přejde, že se uklidním a srdce mi přestane bušit tak rychle. Ale nepřestalo. Od chvíle, kdy jsem překročila práh této budovy, běželo obrovskou rychlostí a nevypadalo to, že se chystá v brzké době zpomalit. Naposledy mi takhle bušilo té noci. Té noci, která změnila úplně všechno.

Přejížděla jsem prsty po řetízku a zoufale se snažila soustředit na hlas vyučující. Jenže to nešlo.

Ta žena za stolem v čele třídy mluvila tak monotónním, bezbarvým hlasem, že nikdo z těch, kdo seděli se mnou v téhle třídě, nedokázal udržet pozornost déle jak několik minut. Včetně mě. Ač jsem se snažila, nevydržela jsem to. Mluvila jako robot, bez sebemenšího zachvění či změny tónu hlasu. Pořád naprosto stejně, bez špetky emocí nebo zájmu. Jako by ta slova, která jí vycházela z úst, byla jen naučená básnička, již před námi musela odříkat.

A protože se nikdo nesoustředil na ni, našly si oči mých nynějších spolužáků nový cíl.

Mě.

Ve svém oblečení jsem přitahovala přílišnou pozornost. Učitelé si toho nevšímali, když jsem jim nestála ani za jediný pohled, ale lidi ve třídě ano. Navzdory tomu, že jsem seděla v poslední lavici, na mě neustále někdo zíral. Ruka se mi třásla, když jsem se pokoušela poznamenat si něco z ženina výkladu. Všechno ve mně se svíralo.

Připadala jsem si tady tak odhalená, tak jiná a tak na ráně. Znovu jsem začínala silně pochybovat o tom, jestli to byl dobrý nápad, chodit sem. Co když někdo zjistí, co jsem zač? Co když mě tady Smithová najde? Co když jsem právě udělala největší chybu svého života? Všechno, co se tehdy stalo, bude úplně k ničemu, jestli mě kdokoli odhalí.

K ničemu.

Chabě jsem se pokusila nadechnout a necuknout sebou, když jsem ucítila známé píchnutí. Ani jsem nedokázala jasně uvažovat. Když jsem procházela kolem lidí venku na ulici, jejich pohledy po mně klouzaly jen pár vteřin, než se zas s opovržením odvrátili a šli si svou vlastní cestou. Ale teď… Připadala jsem si tolik zranitelná, jako by oči mých spolužáků mohly proniknout skrz vrstvy oblečení a spatřit to, co se skrývalo pod nimi.

Seděla jsem ve třídě sotva něco málo přes dvacet minut a už teď jsem to nezvládala.

Jak chci udělat maturitu, jestli to bude takhle pokračovat? Jak chci žít potom, když nedokážu ani tohle?

Stiskla jsem řetízek ještě pevněji a vší silou se snažila jejich pohledy ignorovat a soustředit se na monotónní hlas ženy vepředu. Čas ubíhal strašlivě pomalu.

Vyhledala jsem očima rudé číslice na zdi a pozorovala, jak mučivě dlouho trvá, než se změní čísla značící sekundy. Chtěla jsem pryč. Potřebovala jsem pryč. Na okamžik jako bych se znovu ocitla v ředitelně, dusíc se mezi stěnami. Zalapala jsem po dechu a přitiskla si ruku k hrudi ve snaze zmírnit bodnutí, které mi z ní okamžitě vystřelilo.

Když mi došlo, že jsem tím téměř zmáčkla přívěsek, udělalo se mi zle.

To jsem vážně tak neopatrná, abych si sama málem vyslala do těla vlny bolesti?

Zřejmě ano. Jak chci pro všechno na světě zůstat v utajení, když se mi málem povedlo tohle? Jen proto, že jsem na chvíli nemyslela.

Kdybych neměla na obličeji všechen ten make-up, schovala bych tvář do dlaní. Nechtěla jsem ale riskovat, že si nějakou část setřu. A tak jsem jen pevně stiskla víčka očí k sobě, doufajíc, že mi to snad nějak pomůže potlačit všechny ty nepříjemné pocity rodící se v mém nitru.

Tohle nezvládnu. Nemůžu.

,,Není ti nic?”

Oči jsem okamžitě znovu prudce otevřela a trhla sebou. Někdo na mě mluvil!

,,Vypadala jsi, že se ti udělalo trochu špatně…”

Upřela jsem pohled na dívku sedící v lavici přede mnou, která si mě zkoumavě měřila. Měla povědomou tvář. Ne moc, ale někde jsem ji už jistě viděla...

Potom jsem si uvědomila, že se mě na něco ptala a zřejmě čekala i odpověď. Tak jo. Nádech a výdech. Tím, že něco řeknu, se přece neprozradím.

Snad.

,,Nic mi není,” vydechla jsem slabě.

,,Opravdu?” ujišťovala se.

,,Ticho prosím!” změnila učitelka konečně tón hlasu a probodla nás pronikavým pohledem. Dívka se s provinilým výrazem otočila a já znovu sklopila pohled k lavici.

Proč se tak zajímala? Nikdy se nikdo nestaral, jestli mi je dobře nebo zda jsem v pořádku, nikoho to nezajímalo. Nikoho kromě něj.

Dostala jsem náhlou chuť setrvat si řetízek z krku a zahodit ho, zničit ho, zničit příčinu toho všeho. Ale nemohla jsem. Zničila bych tím zároveň i sebe. A takový způsob smrti bych nepřála vůbec nikomu.

Ani Smithové. Ta by si ho zasloužila. Za všechno, co provedla a za čím vším stála. Ale kdybych jí ho přála, stala bych se stejně bezcitnou jako ona. Protože ona by ho bezpochyby neváhala použít znovu.

Setřásla jsem ze sebe všechny ty vzpomínky dřív, než mě stačily znovu zcela ochromit, a silou vůle se upnula jen k již znovu bezbarvému hlasu vyučující. Spolužáci na mě dál zírali, ale už mě to nezajímalo. Jen jedna věc totiž mohla přehlušit ten svíravý pocit stísněnosti, který ve mně jejich pohledy dál vyvolávaly.

Pocit neutuchající ostré bolesti kdesi hluboko v mém nitru.

₪₪₪

Zbytek hodiny jsem měla rozmazaný. Netušila jsem, co jsem dělala nebo na co myslela. Ale když žena konečně ukončila svůj sáhodlouhý monolog a opustila třídu, na papíře jsem měla poznamenaných poměrně dost věcí. Naštěstí. Nevěděla jsem, co bych si počala, kdybych si nezvládla ani psát poznámky. To bych neodmaturovala ani náhodou.

Za učitelkou se ještě ani pořádně nedovřely dveře, když jsem vyklopýtala na chodbu a konečně se dokázala volněji nadechnout.
Rychlým pohledem jsem zjistila, kde mám další hodinu, matematiku. O dvě patra výš, v učebně nacházející se přesně nad touhle. Nijak jsem netoužila hrnout se po schodech spolu se všemi těmi lidmi. A tak jsem se uklidila do rohu chodby a čekala, dokud kolem mě všichni bez povšimnutí nebo zastavení neprojdou.

Mohla jsem jen upřímně doufat, že další hodiny nebudou podobné jako tahle.

A pak se u mě z ničeho nic zastavily čísi kroky.

Upírala jsem dál pohled do země, doufajíc, že ten někdo odejde, když ho zkrátka odmítnu vzít na vědomí. Ale ty kroky už se znovu nerozešly.

Snažila jsem se ze všech sil zachovat neutrální, klidný výraz, i když mi srdce bušilo tak rychle, že jsem v uších jasně slyšela jeho tepání. Nemohla jsem mluvit. S nikým. To prostě nešlo.

,,Vážně ti nic není? Nevypadáš dobře,” uslyšela jsem znovu ten stejný hlas.

Byla to ta holka z lavice přede mnou. Blonďaté vlasy v nedbalém culíku, velké brýle, modrozelené oči schované za nimi. A ten povědomý obličej. Stála tam a ve tváři se jí zračila starost.

,,Hej, Ginger!” ozval se jiný, chlapecký hlas odkudsi zpoza jejích zad. ,,Nesnaž se. Všichni v týhle budově vědí, co jsi zač! Nikdo s trochou rozumu se s tebou nebude bavit.”

Jen zavřela oči a nadechla se. Vypadalo to, jako by počítala v duchu do tří, než je zase otevřela a podívala se na mě.

,,Jsem v pořádku,” hlesla jsem a uhnula pohledem, zatímco mi v hlavě pořád zněla slova toho kluka.

,,Dobře,” špitla. Obrátila se ke mně zády a udělala několik kroků pryč. Pak se zastavila a přes rameno dodala: ,,Promiň, nechtěla jsem tě obtěžovat. Neměla… neměla jsem se ptát.” S tím se opět dala do chůze a znovu už se nezastavila.

A já si vybavila, odkud ji znám. Byla to ta holka na konci návalu všech studentů na chodbě k ředitelně. Když mi došlo, proč na ni ten kluk volal to, co volal, vzedmula se ve mně náhlá vlna znechucení. To všechno proto, že byla neoblíbená. Nevzali ji mezi sebe. Nevěděla jsem proč, ale ani mě to nezajímalo. Neměli právo ji takhle vyčlenit, chovat se k ní, jako by byla špína na jejich botách. Ničím se tak zásadně neodlišovala, byla člověk jako oni.

Znechucení odeznělo stejně rychle, jako přišlo. Namísto něj se dostavila rychle sílící beznaděj. Ta samá, ktera mě zaplavila, když jsem poprvé zahlédla ji a toho kluka, co kráčel hned vedle ní. Nepřijali mezi sebe člověka. Copak potom mělo mít šanci skleněné monstrum?

Jediný den mezi lidmi a moje sny o tom, jak mezi ně jednou zapadnu a budu vést normální život, už se nezadržitelně rozpadaly v prach.

Nemůžu zapadnout. Nejde to. Nedokážu to. Nikdy se mi to nepodaří. Nikdy nebudu mít život jako oni. Nikdy nebudu mít vůbec žádný život.

Protože věčně se schovávat, ať už ve zničeném domě nebo venku před pohledy ostatních… To pro mě život nebyl.

Copak toho chci tolik?

Najít jen jedinou duši, která by mě nedokázala nenávidět, ač by věděla, čím jsem, a svět by se najednou zdál tak nevyslovitelně nádherný. Jenže kdesi hluboko v srdci jsem věděla, že už jsem takovou duši našla. A ztratila ji. Navždy jsem ji ztratila. Nikdy už nemůžu najít další. Ne na tomhle světě.

Tisknouc ruce pevně v pěsti, jsem se pomalým krokem rozešla směrem ke dveřím budovy. V srdci mi sílil pocit neuvěřitelného zklamání. A selhání. Nemělo cenu snažit se dál. Nebylo by to k ničemu. Na mě život nečekal.

Natáhla jsem ruku, abych si otevřela, a zahleděla se při tom na rukavici, kterou jsem si na ni natáhla. Chtěla jsem ji servat. Strhnout ji dolů, zapomenout na to, čím jsem, neskrývat se. Chtěla bych se na okamžik cítit přijatá, svobodná a volná a tak obyčejná, jak jen to vůbec jde.

Jenomže tohle bylo přání, jež se nikdy nemůže splnit.

Škola neznamenala další cestu, která by mě dovedla ke skutečnému životu, kdybych se snažila. Žádná cesta tu nebyla. Vždycky existovaly jenom dvě. Skrývání se navěky a smrt. Žádná jiná tu nikdy nebyla.

Zatlačila jsem do dveří a vykročila, abych celou tuhle budovu nechala daleko za sebou a rozhodla se, kterou z těch dvou cest chci jít.

Ale krok ven jsem nikdy neudělala.

,,Promiň, že se na tebe vůbec odvažuju mluvit, ale…”

Prudce jsem se otočila. Už mě snad ani nepřekvapilo, když jsem uviděla, kdo za mnou stojí. Blondýnka se váhavě pousmála a já se kousla do rtu. Ta holka mě začínala poněkud vyvádět z míry, vůbec jsem netušila, co si o ní mám myslet. Proč se pořád snaží se mnou mluvit?

,,Odcházíš?” popostrčila si brýle na nose blíž k očím a když jsem opatrně přikývla, pokračovala: ,,Já jen… nemůžeš odejít v době vyučování, to přece víš.”

Ne, nevím. Cože? Co teď budu dělat?!

,,Potřebovala jsem na vzduch,” hlesla jsem slabě.

,,Promiň, cože?” nakrčila čelo. ,,Nerozuměla jsem ti, nemohla by sis, prosím, sundat ten šátek přes pusu? Slyším… o něco hůř než ostatní.”

Okamžitě jsem zavrtěla hlavou. I když bych jí tak ráda vyšla vstříc, nemohla jsem. Pod šátkem jsem byla nalíčená jen trochu, zdaleka ne tak pečlivě jako na zbytku tváře, okamžitě by poznala, že se mnou něco není tak docela v pořádku.

,,Musela jsem na vzduch,” zopakovala jsem o něco hlasitěji.

A potřebovala jsem i teď. Nemohla jsem odejít, musela jsem zůstat až do konce. Dech se mi zrychlil. To nezvládnu. Nezvládnu, nezvládnu, nezvládnu.

 ,,Chápu,” pousmála se blondýna. ,,No, ehm… Hodina začíná za chvilku, měla bys asi jít. Nepotřebuješ pomoc s hledáním učebny? Jsi tu nová, ne?”

Kývla jsem hlavou a dál se snažila utišit bušící srdce. Ale nedařilo se mi to, ani trošku se mi to nedařilo. Ten dojem, že jsem tu zavřená jako v kleci, uvězněná mezi stěnami… Ještě to zesílilo, když mi řekla, že nemůžu odejít. Jenže ona to nechápala. Já tady nemohla zůstat, nezvládala jsem to, dusila jsem se.

,,Co máš za hodinu?”

,,Matematiku,” vypravila jsem ze sebe chraplavě.

,,Já taky!” oči se jí rozzářily. ,,Tak můžeme jít spolu, pokud ti to teda nevadí…”

Cože?

Jít spolu? Proč? Proč se ta holka tak starala?

Možná proto, že sama byla vyvrhel. Já zrovna tak. A vyvrhelové musí držet spolu, jinak zůstanou úplně sami. To jsem věděla dost jistě.

Měla bych jít s ní?

Chtěla jsem. Vážně jsem chtěla, protože ona se mnou mluvila, nezírala a nestranila se. Zároveň ve mně ale hlodal strach. Strach z toho, že se prozradím. Vždyť jsem s nikým ani nedokázala pořádně mluvit. Bylo to tak strašně riskantní...

Na druhou stranu, ona byla první přátelská tvář, kterou jsem viděla poté, co jediná duše, jež mě kdy milovala, navždy zmizela. Toužila jsem po další takové duši, z celého srdce, a jakkoli se to zdálo nepravděpodobné, ona by se jí možná, jen možná mohla stát.

A tak jsem se zhluboka nadechla a souhlasila.

,,Jsem Ginger,” prohodila, když jsme pak společně mířily ke třídě.

,,Vivian.”