Zítra je 31.7. Tedy přesně polovina letního semestru. A v tento den máme vólno. Vůbec nevím co podniknu.
,,K tabuli půjde Alie." Vytrhne mě z mých myšlenek dějepisářka. Rychle se zvednu a jdu k tabuli. ,,Jak se na český trůn dostali Jagellonci?" Zeptá se mě. Hmmm... To přece vím vždyť to je hned pod nadpisem.
Říkám si v duchu. V mém mozku jako by někdo škrtl zápalkou a já konečně něco řeknu. Právě v čas. Jelikož už chtěla vyvolat někoho z lavice. ,,No... Jiří z Poděbrad je doporučil na český trůn." ,,Dobře..." Řekne zklamaně dějepisářka. ,,Kdo to byli ti Jagellonci." ,,Polský rod?" Řeknu. ,,Dobře..., máš jedna." Super! Jsem, ale překvapena, že mi dala tak málo otázek. Asi zjistila, že to umím a svou zbytečnou snahu mi dát špatnou známku vzdala.

Crrrrrrrrrrrrrrr.... Konečně zazvoní. Celá třída vyběhne z lavic na oběd. Abychom nemuseli čekat dlouhou frontu.

Na oběd dnes máme ryzoto. Já miluju rýži.
Oběd mám snězený rychlostí blesku a už táhnu Sylviana na ošetrovnu navštívit Taru.

Na ošetřovně je ticho jako v hrobě. Nikde nikdo. Což je dost zvláštní vždycky když jsem tady byla. Tak tady pořád chodily zdravotní sestry. Jdeme na pokoj kde leží Tara. Zaklepu a vejdeme dovnitř.

Pohled mi padne na Taru která leží na posteli. Okem se po nás koukne. Ale pak dělá jako by nás neviděla. ,,Taro jak ti je?" Zeptám se ji. ,,Mohlo by mi být lépe kdyby mě Sylvian nepostrčil a já nespadla." Říká naštvaně. ,,Ale on tě nepostrčil ty jsi spadla sama. Byla jsi opilá tak co jsme měli dělat. Chovala ses jako totální idiot. A ještě to zhazuješ na nás. " Domluvím naštvaně. Otočím se na patě a odkráčím z místnosti. Sylvian mi utíká v patách.

,,Já nemám slov. Jak si může myslet, že to my za to můžeme, že si zlomila všechny nehty." Říkám fakt naštvaně. ,,Neber si to tak to jí určitě přejde ještě neví co se stalo a už vytvořila si vlastní verzi." Utěšuje mě Sylvian. ,,Asi máš pravdu. Co podnikneš zítra?" Zeptám se ho. ,,No chtěl jsem tě pozvat někam do města." ,,Do města já myslela, že nesmíme opustit pozemky školy." ,,To je pravda, ale když je svátek tak klidně můžeme ven. Což toho hondě lidí využije takže škola bude prázdná. No a učitelé si udělají den vólno." Vysvětluje mi to. ,,Tak jo a kam půjdem. Já to tady vůbec neznám takže to nechávám na tobě." ,,Nech se překvapit."

,,Kde jsem si dala ty šaty." Kleji si sama pro sebe. ,,Přece tady musí být včera jsem je někde viděla... Áaaaaaaaaa tady jsou."

Ještě než odejdu z pokoje svůj vzhled jako každá jiná holka zkontroluju v zrcadle. V zrcadle spatřím své hnědé vlasy natočené kulmou a sepnuté sponou. Dokonale k tomu ladí pastelově růžové šaty.

Máme se sejít dole pod kopcem u hlavní cesty odkud pak půjdeme do města.

Když přijdu dolů k našemu domluvenému místu on tam na mě už čeká. Místo pozdravu mě jemně políbí a pohladí po vlasech. Chytne mě za ruku a jdeme směrem k městu...

Ve městě je hodně rušno všude plno aut a lidí. Sylvian mě vede někde mimo centrum ruchu, abychom měli trochu soukromí. Když dojdeme na poklidné místo on se nezastaví, ale jde dál. Já jsem sticha jako myška. Potom pochopím kam měl namířeno. Šel do nějaké restaurace.

Ve vnitř to vonělo sušeným ovocem a kávou. Ta vůně mě omračovala a uklidňovala zároveň. Sylvian objednal pití a zmrzlinové poháry.
Když nám číšník donesl poháry tak jsme je pomalu jedli a u toho si povídali. Sylvian pak jenom zaplatil a my jsme šli zpátky do školy.

,,Nechtěla by si se ještě projít k altánu?" Zeptá se mě Sylvian. ,,Jo, proč ne." Odpovím mu.
V altánu nikdo není. Jsem tu jen já a Sylvian. Sylvian využije soukromí a začne mě líbat. Jemné a lehce vlhké rty se dotýkají mého krku. Jeho ruce mi jezdí kolem pasu nahoru a dolů. Jemné polibky pak přecházejí do vášnivých. Je to nádherný pocit. Sylvian pořád s polibkama narůstá na intenzitě. Pak z vášnivých polibků prejde ke kousavým. To už mi, ale nepřijde moc velká sranda. Na krku mám jeho otisky zubů. Snažím se vymanit s z pevného obětí, ale jeho stisk je tak pevný, že nemám šanci. Už v duchu myslím na nejhorší. Když v tom stisk povolí a já od něho uteču vidím jak se nějaká postava pere se Sylvianem. Sylvian zůstane ležet na zemi a já se podívám do obličeje osoby, která mě "zachránila"...

No a je tady další kapitola. Kdo si myslíte, že ji zachránil. Vaše názory mi pište do komentářů. Budu strašně ráda. Pokud se vám kapitola líbila tak nezapomeňte dát vote. Moc děkuji. A omlouvám se, že moc často nevychází kapitoly, ale uprostřed této kapitoly mi došla fantazie takže jsem nějakou dobu nepsala. :-D
Vaše: Vanilka2