,,Jaké je hlavní město Norska?" Ptá se učitelka. Někdo ze třídy na to odpoví, ale já tomu nevěnuji ani trochu pozornosti. Celou hodinu se dívám z okna. A uvažuji o tom co podniknu odpoledne...
Konečně zazvoní. Chystám se odejít ze třídy když v tom mě zavolá Sharlota. ,,Alie!" Ohlédnu se ředitelka stojí ve dveřích. Jdu přímo k ní. ,,Potřebuji si s tebou promluvit."
Sedám si na měkké křeslo v ředitelně. Sharlota si sedá naproti mě. ,,Alie, slyšela jsi někdy o půlnoční akademii?" Ptá se. Zavrtím hlavou. ,,Je to taková malá organizace ve škole. Jsou do ní přijímány pouze nejlepší studenti. A právě tobě chci tohle místo nabídnout." Mlčky uvažuji co bych asi měla říct. ,,A co vlastně ta organizace dělá?" ,,No ona vás připravuje na vstup do světové aliance kde je většina významných osobností." ,,Ráda do té půlnoční akademie nastoupím." Sharlota náhle ožije. ,,To je báječné. Není to, ale jen tak." Dodává. ,,Co proto musím udělat?" ,,Už nic. Ale v té organizaci musíš absolvovat nějaké cvičení. To je vlastně cílem toho." Oznamuje sebe jistě. ,,Co je mým prvním úkolem?" ,,Jen to, že musíš prokázat nějakou odvahu rychlost obratnost. Prostě cokoliv." A jak. Pomyslím si. Sharlota jako by mi četla myšlenky říká. ,,Tvým prvním úkolem je jít do lesa pouze s lucernou. A najít Sylviana on ti vytetuje znamení o noční akademie." Představa, že mi někdo vytetuje něco do kůže je hrozná. Ale raději se ptám. ,,Kde se to znamení vytetuje?" ,,Za ucho." Za ucho? Pomyslím si. Mé myšlenky se hroutí. To myslí vážně?
,,Kdy se tam mám vydat?",,Až o víkendu." Přikyvuji...
Konečně nastal víkend. Tara se rozhodla mi ukázat své oblíbené místo.
,,Kam mě vlastně vedeš?" Ptám se jí. ,,Výdíš támhle tu zeď?" Na znamení souhlasu zamručím. ,,Co je za tou zdí?" Položím jí otázku. Zavrtí hlavou abych se už na nic nevyptávala. Přicházíme k brance která je sotva vidět. Je uzamčena kládkou. Ale není na ní dírka na klíč nýbrž číselný zámek. Tara k němu přistoupí a zadá požadovanou kombinaci čísel. Ozve se tiché cvanknutí a branka se otevře. Naskytuje se mi výhled na překrásnou zahradu kde roste plno květin nejrůznějších druhů. Uprostřed je menší altán a vedle altánu zahradní domek. Kolem domku jsou opřeny rýče motyky dokonce i krumpáče. V rohu stojí pumpa na vodu u které je plno kbelíků na vodu. Na opačné straně je velký sad nejrůznějších stromů.
Ještě pořád jsem strnulá úžasem. Tara mě chytne za ruku a táhne mě po dlážděném chodníku k lavičce pod jabloní. Sednu si na lavičku, ale pořád nemůžu uvěřit tomu co vidím. ,,Štípni mě. Chci vědět jestli se mi to nezdá." Tara se zachychotá, ale poslechne mě. ,,Au!" Vykřiknu. Tara to nevydrží a vybuchne smíchy. Podívám se na ni vražedným pohledem. Ale to ji ješte více rozesměje. Její smích je tak nakažlivý, že se musím přidat taky... Smála jsem se tak usilovně, že jsem měla problém s dýcháním.
Konečně jsme přestaly. ,,Taro proč jsi mě tady vůbec zavedla?" Zeptám se. ,,Jen sem ti to tu chtěla ukázat nic jiného." ,,Jak si k tomu to místu přišla?" ,,Já vím, že bych se tím neměla moc chlubit, ale loni jsem dostala školní trest. A musela jsem zde pomáhat. Jenže po skončení trestu mi to strašně chybělo tak sem teď chodím jako dobrovolník. Podle mě je to zábava." Vychrlý ze sebe. Potom se zvedáme a procházíme mezi stromy v sadu. Podle mého názoru je to uklidňující.
Povídáme si a smějeme se. Asi po čtyřech hodinách začínám mít hlad. ,,Taro kdy půjdeme na večeři?" ,,Mi nepůjdeme na večeři." Nechápavě zvednu obočí. ,,Tady je přece spousta jídla." A pak mi to dochází. Bereme si jedno ještě nezralé jablko. Ale je i tak dobré. Nebo mě aspoň chutná, protože miluju kyselé ovoce teda až na citron.
Postupně se začíná stmívat. Když už je skoro tma tak si sedáme na lavičku. Jsme tak vyčerpané, že okamžitě usínáme....