Cítím palčivou bolest na hrudi. Nahmatám si obvazy. Otevřu oči a odhrnu si peřinu. Nemůžu se skoro vůbec pohnout. Mlčky ležím na posteli a čekám zda někdo přijde. Snad jo. Pomyslím si. A samozřejmě mám pravdu. Dveře mého pokoje se se skřípáním otevírají. Dovnitř vchází sestřička s podnosem léků. ,,Je ti lépe?" Zeptá se mě. ,,Moc ne, pořád se nemohu skoro pohnout." Říkám s pokřiveným výrazem ve tváři. ,,Neboj už ti nesu léky, které ti pomohou od bolesti." Říká mi. Oddechnu si úlevou. Otevře jakousi skleničku s tabletami. Vysype ji na malí talířek. Pak následuje další a další sklenička. Pak mi ten talířek podá a já všechny tablety postupně spolknu a zapiju vodou. Podle mě mezi tabletami musela být i nějaká na spaní, protože se mi chce spát. Nijak se tomu nebráním, protože nechci jen tak ležet a zírat do stropu. Postupně se mi všechno začne mlžit před očima a já usínám. Zdá se mi nějaký sen, ale moc ho nechápu. Je celý nějaký takový divný. To bude asi těmi tabletkami. Myslím si. Pak, ale i ten sebemenší náznak snu zmizí a já se v klidu propadám do těch nejhlubších hlubin spánku.

Někdo do mě lehce šťouchá. Otevřu oči a uvidím Sylvianovu tvář. Políbí mě na tvář a já se posadím. Úplně jsem zapomněla na bolest hrudníku. ,,Kolik je hodin?" Zeptám se. No je šest hodin večer. " Říká mi Sylvian. ,,No a je čtvrtek." Dodá ještě. ,,Co, že čtvrtek?" Podivím se. ,,No, ta sestřička ti dala léky, které tě uspaly po dobu operace." ,,Cože operace? Jak to, že mi to neřekli?" Ptám se ustrašeně. ,,Jo operace. No a neřekli ti to proto, aby sis nedělala zbytečné starosti. Ale myslím si, že můžeš být jen ráda." Odpoví mi. Myslím, že má pravdu. Opravdu bych měla být vděčná. Nic, ale neříkám. ,,Sestra mi řekla, že tě prý zítra pustí." ,,A večer nebo ráno?" ,,Odpoledne." Oba se dáváme do smíchu. ,,Sylviane co se vlastně stalo tu noc při plesu?" Zají má mě. ,,No jak si odešla tak asi po dvou minutách někdo zařval, že vedle ve společenské místnosti hoří. Všichni se vyhrnuli na chodbu a začali nosit kýble s vodou. Jenže jak jsme hasili tu společenskou místnost tak někdo mezi tím zapálil i sál. To se naskytl opravdu velký zmatek. A v chodbách se naskytla tlačenice. Nedalo se tam opravdu dýchat, protože nás tam bylo opravdu hodně." ,,A co Tara a Lily?" Skočím Sylvianovi do řeči. ,, No holky se držely u sebe jenže jak se tlačily na té chodbě tak Tara ztratila Lily z dohledu a pak jí vůbec neuměla najít. Pak až se to trochu zklidnilo tak se Tara rozhodla Lily hledat. Jenže marně. Neuměla jí nikde najít. Pak, ale jsme ji šli hledat všichni. Já jsem jí našel ležet v opuštěné chodbě. Byla jen v bezvědomí. Ale bohužel jí už asi pravdě podobně neuvidíš, protože její rodiče se rozhodli jí dát na jinou školu. Někde ve švédsku." Dopovídá mi to celé Sylvian. V duchu si říkám: Proč se tohle muselo stát právě mě. Ještě před plesem jsem si říkala, že tohle jsou moje nejúžasnější dny života. Nevydržím to a dávám se do pláče. Obličej zabořím Sylvianovi do ramena...

Tak to je konec kapitoly. Snad se vám to líbilo. Doufám, že dáte vote či zanecháte komentář.
Vaše: Vanilka2