Konečně jsem na svém pokoji. Mám skvělý pocit, že už jsem ,,doma". Sylvian mně doprovodil a mezi tím se stalo tohle: ,,Máš zítra čas?" Zeptá se mě. ,,jo" odpovím. ,,Tak fajn, nech se překvapit".

Když přijdu do pokoje Tara mě přivítá jako by mě neviděla 100 let. A hned mele páté přes deváté. Musím jí uklidnit. Což není vůbec lehké, protože mě skoro nepustí ke slovu. ,,Tak co jak se máš?" Zeptám se jí. ,,Dobře. Pokud se to tak dá říct. Učitelé se úplně zbláznili dávají nám hromady úkolů." Skřivým obličej. ,,No to je fakt super. Už tak toho mám co dohánět a oni ještě zrychlí tempo." Říkám naštvaně. ,,To neřeš." Říká mi optimisticky Tara. ,,Tenhle víkend si spolu fakt užijeme." Říká s obrovským nadšením. ,,No Taro já jsem slíbila Sylvianovi, že zítra něco podnikneme. A že má pro mě nějaké překvapení." Čekám, že Tara bude smutná, ale právě naopak. ,,To vůbec nevadí i tak si ho užijeme." Jelikož ještě hodně času zbývá do večeře tak se jdeme projít na zahradu. Tak dlouho jsem nebyla venku. A konečně mám zase ten pocit štěstí.

Jdeme k tenisovým kurtům. A zahrajeme si tenis. Po chvilce už nemůžu, protože mě ještě trochu bolí žebra. Ale to mi nevadí takže po krátké pauze pokračuji.

Pak už je čas na večeři. Vydáme se směrem k hlavnímu vchodu. Cestou si povídáme o novinkách. Když vejdeme do hlavní chodby tak tam nikdo není. Ale z jídelny jde slyšet smích a šum.

V jídelně je narváno k prasknutí. Dojdeme na naše obvyklé místo. Už tam sedí kluci a drží nám místo. ,,No konečně." Říká Gabe. ,,Kde jste k čertu byly víte co nám to dalo práce vám držet místa?" Přidává se nějaký kluk, který je docela pohledný, ale v životě jsem ho neviděla. ,,To je Thomas." Říká mi Sylvian. ,,Je to náš spolužák." Usměju se na Thomase, ale nemám z jeho přítomnosti dobrý pocit. Sylvian si toho asi všiml, protože něco šeptá Gabovi. Ten přikývne a zeptá se Thomase jestli už nechce jít s ním na pokoj. Thomas se jen zvedne a odejde s Gamem.

Gabe se za chvíli vrací s úsměvem v obličeji. ,,Poslal jsem ho do háje." Říká s radostí. Já abych pobavila ostatní tak se ptám. ,,Do zeleného nebo růžového?" Můj vtip zabere a celý náš stůl se dává do hlasitého smíchu. Náš smích byl tak hlasitý, že za náma přišla Sharlota. ,,Musíte se chovat jako stádo volů?" Nikdo z nás si nevšiml kdo to řekl tak jsem řekla. ,,Stádo volů? Volové se přece nesmějí." Pronesu skrz smích. ,,Alie tobě to možná přijde směšné, ale uvědom si s kým mluvíš." Zvýší hlas Sharlota. Tahle věta nás probere do reality. ,,Tak mládeži konec zábavy vidím, že jste už dojedli tak se určitě projdete se mnou do mé pracovny." Všichni se zvedáme a jdeme za ní. Vyjdeme z jídelny na chodbu, pak míříme až k Sharlotině pracovně. ,,Co si o sobě myslíte?" Ptá se nás. Nikdo z nás neví co odpovědět. A tak mlčíme. ,,Tak tedy, mi nezbývá nic jiného než vám dát školní trest. Jelikož vím, že jakákoliv práce ať už venku nebo uvnitř na vás nezabere. Tak vaším trestem bude napsat větu: V jídelně se nebudu chovat jako nevychovanec a budu respektovat školní řád." Domluví Sharlota. ,,A kolikrát?" Zeptám se. ,,Padesátkrát a ty a Tara stokrát za ty  blbé připomínky." Říká poněkud naštvaně. Najednou k mé nejoblibenější učitelce cítím odpor. Jen se na sebe s Tarou podíváme, ale je nám to v celku jedno, že toho budeme psát tolik aspoň bude větší sranda. Jo sranda. Od té doby co mě pustili z ošetřovny tak jsem si slíbila, že si to tady pořádně užiju ať se stalo co se stalo. ,,Trest si odpykáte dnes večer. Přijdete do učebny Angličtiny. Vezměte si sebou pouze penál. Takže odchod nástup je v 20:00." Jdeme na chodbu tam máme co dělat, abychom nevybuchli smíchy.

V osm hodin už sedíme v učebně a opisujeme pořád tu stejnou větu. Vůbec mě to nebaví. Taru která sedí vedle mě to taky nebaví. A tak si po tají posíláme lístečky se vzkazy.

Už uběhly dvě hodiny a já mám zatím pouze jen padesát jedna vět. Což není málo, ale vzhledem k tomu kolik mi ještě zbývá. Všichni kromě mě a Tary už odešli. Sharlota sedí za katedrou a dělá něco svého. Sem tam otočí list papíru nebo zvedne hlavu, aby nás zkontrolovala.

,,To snad nemyslíte vážně." Říká Sharlota tak hlasitě až nadskočíme. Zrovna jsme si posílaly psaníčko jenže jsme si nevšimly, že se Sharlota zvedla od katedry a šla nás zkontrolovat. Za trest nás nechala jen tak bez nijaké činnosti sedět další dvě hodiny. Čas se vlekl a mě se pomalu chtělo spát. Konečně nám řekla, že už můžeme jít.

Došla jsem do svého pokoje. Vyčerpaná únavou jsem skopla boty z nohou. A lehla si do postele. Ani jsem se neobtěžovala převléct. Ráno se proberu. Vezmu si ručník a jdu do koupelny. Cestou ke dveřím pokoje zahlédnu svůj odraz v zrcadle. Vypadám strašně. Pomyslím si.

V koupelně už nikdo není. Jen si umyju zuby a obličej a zajdu se převléct do pokoje. Pak zamířím do jídelny. Sednu si ke stejnému stolu jako včera. U stolu už nikdo nesedí. Když už pomalu dojídám tak přijde poloprobraná Tara, která ještě spala. Sedne si vedle mě a mlčky jíme snídani. Pak jdeme na pokoj. Dopoledne doháním učivo a odpoledne se těším na schůzku se Sylvianem.

Čekám před hlavním vchodem do školy na Sylviana. Ten přijde poměrně brzo. Chytne mě za ruku a jdeme někde k lesu. ,,Kam jdeme?" Ptám se zvědavě. ,,Nech se překvapit." Říká Sylvian. Po zbytek cesty nemluvíme. Pak mi dojde, že jdeme k altánu. Nic ovšem neříkám. ,,Zavři oči." Řekne mi Sylvian. Já zavřu oči a on mě pomalu vede někam dál. ,,Už je můžeš otevřít." Řekne mi. Pomalu otevřu oči. PŘEKVAPENÍ!!!!! Vážně jsme šly  do altánu. Pomyslím si.,Jak víte, že mám dneska narozeniny?" Zeptám se. ,,Sharlota nám to řekla." Říkají všichni jednohlasně. ,,Sharlota? Já myslela, že je na mě naštvaná." Říkám. ,,No ona to hrála, že je naštvaná ve skutečnosti to byl náš plán. Věděli o tom úplně všichni kromě tebe a Tary. Nechtěli jsme, aby to Tara musela hrát. Ona věděla pouze o té oslavě, ale o včerejšku neměla ani ponětí." Vysvětluje mi Sylvian. ,,No a teď je na čase to konečně oslavit." Přidá se Gabe.

Jdu ke stolu na kterém je pro mě připravený dort se svíčkami.

Není moc velký, ale roztomilý. Mě se moc líbí a hlavně mi to udělalo obrovskou radost. Pak se přede mnou objeví dlouhá fronta lidí co mi chtějí poblahopřát.

 Pak někdo pustí hudbu a někteří se dávají do tance. Sylvian mě chytne za ruku a už mě táhne na volné místo a nutí mě tancovat. Za chvíli se už kroutím. Pak někdo zapne pomalou píseň a Sylvian mě vyzve k tanci. Tančíme podobně jako na plese, ale s menším rozdílem. Už mi to jde trochu líp. Píseň trvá opravdu dlouho. A Ke konci už nás bolí ruce. Sylviana to asi přestalo bavit a už mě táhne někde mezi stromy. Tam mě začne líbat. Nejprve to jsou jemné a lehké polibky, ale potom se líbáme opravdu vášnivě. Sylvian mi rukama chytá hlavu a táhne mě blíž k sobě. Pak mi sjíždí po krku dolů a rozepíná mi první knoflík mé kostičkované košile, pak druhý, třetí, čtvrtý, ... Už jí mám rozepnutou úplně celou. Jen mi jí stáhne dolů a my padáme do měkké trávy...

Doufám, že se kapitola líbí. Dala jsem si s ní větší práci než s těma předchozíma. Doufám ,že vám nevadí, že jsem to ukončila v nejlepším, ale myslím, že si každý dovede představit co se stalo dál. Jinak tahle kapitola má 1281 slov.

Vaše: Vanilka2