Ráno mě přijde vzbudit matka. ,,Probuď se!" Otevřu oči. Nejprve mi nedojde co mě dneska čeká, ale jakmile mi pohled padne na kufry, hned vím která bije. Vstávám a jdu na snídani.

Po snídani si sedám do auta. Matka pouští rádio, ale já ho neposlouchám. Bezmyšlenkovitě hledím z okna.
Cesta trvá snad věčnost. Jeli jsme přes různé vesnice, města ...

Ale čím jedeme dál, tím méně projíždíme vesnicemi. Městem už jsme neprojížděli asi hodinu.
Asi po šesti hodinách celkové cesty vyjíždíme do města. Překvapilo mě, že tady vůbec nějaké město je. Otec zastavil na nádraží. Vystoupila jsem z auta a rozhlédla se kolem. Všechno kolem mě bylo obrovské.

****

Stojím na nástupišti čekám na vlak. Asi za patnáct minut přijíždí červený dvoupatrový vlak. Sedám si do druhého patra. Vlak se okamžitě dává do pohybu. Mávám rodičům.

Vystupuji na poslední zastávce. Beru si kufry a jdu směrem do kopce. Z těžkých kufrů mě za chvíli bolí ruce. A tak si musím dát pauzu. Po krátké pauze pokračuji. V tom za sebou uslyším kroky. Otočím se, ale nic nevidím. Jdu dál.

Po chvilce zase slyším kroky. Začíná mě obklopovat strach. Zrychlím krok, už skoro běžím, v tom se mi noha zahákne o kořen a já padák k zemi. Chci se zvednou, ale nejde to. Asi mám vymklý kotník.
Pomalu mi dochází, že po téhle cestě moc lidí asi nechodí...