Všechno je jinak, déšť do spánku ti zpívá,
když tma noci chladné lampu zhasila.
A zrcadlo ti šeptá svá svůdná slůvka lživá,
že zbytečné je, aby ses snažila.
Lépe se pod peřinou schovat.

Zapřeš své prohry, v ostatních hledáš vinu,
vždyť není nikoho, kdo tu tvou může dokázat.
Pod pláštěm noci pak svěřuješ se vínu,
zatímco srdce sevřela námraza.
Svá pouta nejlíp umíš kovat.

Pelyněk s blínem vzpomínka v láhvi míchá,
vypiješ s úsměvem svůj pohár hořkosti.
Víra i naděje jsou slůvka dávno lichá,
zatímco faleš se směje na hosty.
Ve váčku mincí třicet.

Uprostřed kruhu si démon strachu hoví
a kolem něj lež v pentagram se splete
Kdo báje vypráví, pravdu už nedopoví,
když plamen žhavý vzdušné zámky smete.
Tak zavři okenice.

Jitřenka pohaslá usnula ve tvých dlaních
je marné ptát se, kam její svit zmizel.
Už v mléčné dráze komety zvoní hrany.
Kdo nezasil, přec plody sladké sklízel.
Okno se na kusy tříští.

Blesk nebe rozťal, v bouři tančí země,
to svět se chvěje v základech.
Stěn svého úkrytu teď dotýkáš se němě,
když ke křiku ti došel dech.
Bojíš se věcí příštích.

Tahle báseň vznikla původně jako souhrn témat loňského DMD (duben měsíc drabble, kdo snad nezná). Později ale doznala značných změn. Pár (dost) témat jsem vynechala a zbylé složila poněkud jinak a tady je výsledek.  To jen pro zajímavost, jak taky může přijít na svět báseň.