K úspěchu stovky vedou cest
a rozhodnout se každý musí,
kterou se nechá k cíli vést,
po které cestě projít zkusí.

Popluje hladce s větrem v zádech,
za lodí voda zpěněná?
Počítat bude každý nádech,
kde stezka téměř ztracená?

Den za dnem bít se o své štětí,
odvahu pevně co štít třímat,
s odhodláním si cestu klestit,
a na vavřínech neusínat?

Či užívat si klidné snění,
než den se vzbudí v květu léta,
a ze snů těch pak v chvílích bdění
kouzelný příběh jemně splétat?

Ať tak, či tak, vždy chceme víc,
zvítězit slavně v bitvě líté,
či česat chvosty létavic,
ne, nejsou naše duše syté.

To byl nám dán už od stvoření
ten neklid věčný do vínku,
že chceme to, co naše není,
co je, nestojí za zmínku.

Stokrát svou metu vytouženou
dosáhnout může každý z nás.
Zas záhy dál ho touhy ženou,
a v hlavě zní ten svůdný hlas.

Jen dál, vždy vpřed a nikdy zpátky!
Co máš, je tvé, však co je na tom?
Proti tvým snům když hmotné statky
neváží víc, než pouhý atom.

Co začlo s prvním nadechnutím,
co nutí nás jít dál, víc chtít,
ukončí teprv dotek smrti,
až ta dá duši věčný klid.