Obzor vzplál, když slunce prvé
probudilo nový den.
Skápla horká kapka krve
na promrzlou, pustou zem.

Skápla rudá slza na zem,
obarvila padlý sníh.
Zpívá čepel tichým hlasem,
hlasem navždy ztracených.

Lhalas, lásko, že jsi věčná,
křehké květy uvadají.
Jen bolest je nekonečná,
jenom smrt lze vždycky najít.

Lhalas, lásko. Budiž kletá!
Zradila jsi víru mou.
Odlétla jsi s koncem léta,
běsi zimy srdce rvou.

Ve tmě noci, ostří v dlaních,
smrtku k tanci vyzývám,
pomsta sladká mysl mámí,
žhavá, něžná, chladivá.

Skápla rudá kapka krve,
do hry vstoupil nový hráč.
Smrt je, číms mi byla prve,
čepel je můj spoluhráč.

Chladný hlas mi šeptá z rána:
Dala jsem ti, co sis přál.
Tančila jsem s tebou sama,
teď mi dlužíš slavný bál.

Splétám uzel, jenž nás spoutá
lépe nežli lásky slib.
Uzel pevný, věčná pouta,
s nimiž bude duši líp.

Uzel, jenž nás navždy spojí,
smyčka když krk obtočí.
Smrt svou ruku vztáhne k mojí,
srdce v tanci poskočí.