Těch slz, co stekly po tvých tvářích,
těch vybledlých míst v kalendáři,
jež nesou stopy výmazu.
To zbytky rýh po hrotu pera
žalují co jsi dělat chtěla
a růže vadnou na mrazu.

Jen vrásky místo úsměvu,
když ústa nutíš do zpěvu,
a z očních důlků prázdno hledí.
Falešné karty osud hrál,
uhasil oheň, který plál,
a otázkám vzal odpovědi.

Váháš na kraji nicoty,
stín otírá se o boty,
jak kotě, co loudí pohlazení.
Stačí tak málo, o krok dál,
hlubina temná polkne žal,
odvahu mít a vše se změní.

Už propast náruč otevřela,
z temnoty svůdná píseň zněla,
tak dobře její slova znáš.
Na tváři slza usychá,
tvé kroky vedou do ticha,
poslední dveře zavíráš.