Je naše touha nekonečná,
je naše láska málem věčná,
však čas nám schází čím dál víc.
To skutečnost je neskutečná
ztracena v chvostech létavic.

Na duši hladí plamen hvězd,
když necháváš se stíny vést,
než vzpomeneš si na lež sladkou.
A pravda skrytá podél cest,
umírá v tichu pod oprátkou.

Pod planou růží lůžko rozestlané,
jak závěj něžná lístky napadané,
a myšlenka se vždycky stejná vrací:
Co bylo mladé, mladé nezůstane.
I tváře lepé svou krásu s léty ztrácí.

Marné jsou snahy, roky neuplatíš,
cos věčným zval, to ze dne na den ztratíš,
běh času mnohé dveře zavírá.
Ze tmy's vyšel, do tmy se zpátky vrátíš,
vše co je živé jednou umírá.