V pozadí hrála klasická muzika, kterou hrají v každém supermarketu. Lidé se přehrabovali ve vystaveném zboží, hledali nejlepší kusy ovoce, přivlastňovali si zlevněné čokoládové cereálie a trpělivě vyčkávali v nekonečných frontách u pokladen.

Samael byla krapet nervózní. Držela v rukou kovové úchyty jinak plastového košíku, který Doktor plnil sladkým, slaným, ovocem i zeleninou. Zrovna stál u nabídky čerstvých uzenin. Prohlížel si všechno vystavené zboží, překračoval sem a tam a přitom byl pod palbou několika pohledů. Lidé stojící ve frontě trpělivě vyčkávali, až si pro ně neznámý muž vybere z nabídky salámů – a nebyli z toho moc nadšení, ač nic neříkali.

„Mohu vám nějak pomoci s výběrem?" otázala se prodavačka tiše Samael, která stála za Doktorem. Otočila k ní hlavu, nervózně se zamračila a netušila, co říct. „Dědeček je nerozhodný?" usmála se mile prodavačka.

„On není můj-" chtěla Samael namítnout. Rozhodla se však, že tohle ponechá stranou. „Je skutečně nerozhodný," odsouhlasila to.

„Hm, ne... Ne, ne, ne," kroutil hlavou Doktor. Narovnal se v zádech a odešel od uzenin bez dalšího slova. Samael se omluvila všem, kteří čekali a vydala se mlčky za Doktorem.

„Co vlastně hledáme?" zeptala se ho, jakmile ho dohnala. Proplétali se uličkami, Doktor si prohlížel nabídku, občas nějaký produkt zkontroloval svým sonickým šroubovákem. Pokaždé se v reakci na to zamračil a šel dál.

„Ani netušim. Důkazy, cokoli... Ty sochy... To byl velkej krok vedle. Žádné vysílače, jenom kus vápence vytesanej do podoby lidí," mumlal Doktor v odpověď. Vzal do rukou balíček zeleninových chipsů, otočil se na Samael s otázkou v očí a pomalu ruku natahoval ke košíku.

„Chutnají hnusně," řekla tiše mimoděk. Doktor chipsy okamžitě vrátil do regálu a vydal se směrem k pokladnám.

„Farmáři tohle na svědomí nemají. Trh jsem už zkontroloval, ani jiné jídlo ve městě to nebude. Voda také ne. Prověřil jsem na stovku zdejších lidí, ale také v sobě nemají nic mimozemského a ani mimozemšťany nejsou. Ve vzduchu nic není, co jiného by to mohlo být? Mysli, mysli, Doktore!" Ponořil se do samomluvy, zatímco Samael vyrovnávala všechny věci na pás. Kromě několika kusů sladkého pečiva, stoprocentního džusu a zmrzliny také plesnivý sýr. Snažila se nevnímat jeho samomluvu, nechala ho být, dokud prodavačka vše nenamarkovala a nečekal na peníze.

Samael střelila krátkým pohledem po Doktorovi, dloubla ho do paže a naznačila mu, aby zaplatil. Ten nechápavě rozhodil ruce, podíval se na věci, na Samael, na prodavačku, našpulil rty a zamumlal: „Já peníze ale nemám."

Prodavačka otevřela pusu, aby už něco řekla, ale Samael ji s tichým povzdechem zastavila, vytáhla peněženku, vše s tichou nadávkou zaplatila a naházela do batohu. Doktor si rovnou vzal jeden čokoládový nanuk a vyrazil z obchodu stále zahloubán ve vlastních myšlenkách.

Samael šla za ním, mumlala ohledně utracených peněz a rovnou otevírala i druhý nanuk, který, jak pochopila, byl pro ni.

Jenom na pár sekund se dívala pod sebe, nevnímala dění pod sebou a dopadlo to tak, že přímo do Doktora vrazila. Nebyla to však její vina, protože stál hned před vchodem a blokoval cestu.

„Co se děje, Doktore?" otázala se ho a snažila se zjistit, kam se dívá. Podle úhlu hlavy musel sledovat dění někde daleko na horizontu. Samael pátrala po okolí pohledem, hledala cokoli, co by Doktora zaujalo, ale viděla pouze telefonní vysílač.

„Samael, internet!" zvolal Doktor, udělal několik kroků dopředu, rukou vystřelil směrem k vysílači. „Jak je ta věc stará? A ne, ne, ne... To je jedno. Jdeme! Může to být ono!" Přestal ukazovat, místo toho chytil dívku za rukáv košile a táhl ji rychlým krokem směrem k TARDIS. „Furt to může být nějaký vysílač!" zasmál se.

•••

Telefonní vysílač by vybudován na nejvyšším kopci v okolí. I v létě tam foukal chladný vítr, teplota byla o několik stupňů nižší než ve městě a Samael tak nebyla vhodně oblečena k tomu, aby v okolí vysílače pobývala. Držela si ruce schované v rukávech, drkotala zuby, přes vlasy, které jí vítr metl do tváře, prakticky nic neviděla. Doktor se nezdál, že by podobné problémy s chladem a větrem měl. Stál před drátěným plotem s ostnatým drátem na vrchu, vzhlížel ke špičce vysílače a přemýšlel.

„Měli bychom jít nahoru," prohlásil nakonec hlasitěji, protože přes vítr toho nebylo moc slyšet.

„Kam že bychom měli jít?!" zakřičela na něho Samael splašeně.

„Nahoru," zopakoval Doktor a ukazovákem ukázal právě tím směrem, který měl na mysli.

„Je zamčeno a nemáme vybavení!" vykřikla okamžitě Samael. Podívala se nahoru, kam se Doktor chtěl vydat a hlasitě polkla. Neměla strach z výšek, ale představa šplhání po chladném kovovém žebříku bez jištění a při takovém větru, jí obracel žaludek vzhůru nohama. „Je to hloupej nápad, Doktore!" bránila se.

Než to ale dořekla, Doktor se už opíral o otevřenou bránu. „Neslyším tě! Pojď blíž," zavolal na ni s úsměvem.
„Jak jste-?" vykoktal ze sebe Samael nechápavě, zamračila se a vydala se celá nesvá za ním. Byl to strašlivě hloupý nápad. „Nemůžeme tam prostě přistát nahoře s TARDIS?" zeptala se ho plná zoufalství a beznaděje, zatímco se za ním plahočila vyšlapanou cestičkou.

„Málo prostoru, zkoušel jsem, TARDIS nás přenesla nejblíže sem," houkl v odpověď.

Zastavili se přímo pod červenobílými trubkami vysokého vysílače a zvedl hlavu. Žebřík byl přímo nad ním, vedl středem, což jim poskytovalo alespoň minimální ochranu před venkovním větrem. Samozřejmě, i žebřík byl zabezpečen poklopem ve výši hlavy, aby po něm nešplhali nezvaní hosté. Ale ani první zámek Doktora nezastavil, ten druhý byl zcela na stejném principu. Zvedl sonický šroubovák, zamířil jím na visací zámek, stiskl tlačítko a zámek by rázem otevřený.

„Takže... jdeš první nebo já?" zeptal se Doktor Samael. Očividně se ani jemu do šplhání nahoru moc nechtělo.

•••

Byla to ta nejhorší čtvrthodina, kterou Samael zažila. Přišlo jí to jako patnáct hodin. Deset hodin lezla nahoru po ledovém žebříku, po kterým jí to kvůli zpoceným dlaním klouzalo. Pět hodin pak seděla na plošině, celá bledá, držela se pevně všeho, čeho mohla, dostávala závratě z výšky a větru, který se opíral do vysílače a měla pocit, že omdlí. Představa, že bude muset jít i dolů, jí naháněla husí kůži.

Doktor se mezitím věnoval vysílači. Přebíhal od jedné strany plošiny k druhé, mával kolem sebe sonickým šroubovákem, mumlal si něco zcela pro sebe – i kdyby to mělo být pro Samael, přes vítr ho neslyšela – a choval se jako pomatený. Pomatenější, než se jevil normálně.

Těch pět minut nakonec uběhlo. Doktor byl zadýchaný, červený ve tvářích od silného větru, zatímco Samael seděla na zemi promrzlá a bledá jako stěna. Doktor se k ní připojil. Posadil se na kovovou plošinu, prostrčil nohy zábradlím, nechal je volně viset ve vzduchu a rukama se opřel o dolní příčky zábradlí.

„Může... Můžem už jít?" koktala Samael roztřesená, promrzlá a vyděšená.

„Jo, jo, asi jo," zamumlal Doktor v tichou odpověď.

„Děje se něco?" otázala se ho tiše Samael. „Zjistil jste něco?"

Doktor se narovnal v zádech. Z očí mu vyprchala i ta poslední jiskra, kterou v nich měl. „Nějak mi to zkrátka nedochází. Jak může někdo ovládat pocity tisíců lidí na tak obrovském prostoru? Voda? Ne. Jídlo? Ne. Vysílač? Také ne. Není tu nic, co by vás odlišovalo od ostatních měst, kromě toho štěstí. Ale to štěstí... Nějak nechápu, proč. Potkal jsem tady už docela dost lidí a nikdo se na mě ani jednou nezlobil. Usmívali se, odpovídali mi, nikdy neprojevili jedinou negativní emoci. Je to... nemožné." zakroutil nad tím hlavou, dlouze si povzdechl a podíval se k městu, které se rozkládalo daleko pod nimi. „Nebo je to možné? Je normální, že jste šťastní?" Ta otázka byla mířena na Samael, která konečně na pár chvilek zapomněla na to, jak strašně se bála a třásla zimou.

„A co to zastupitelstvo města?" otázala se ho Samael mumlavým hlasem.

„Je tu pouze tři roky, říkalas to v TARDIS. Možná jste nový vývojový stupeň člověka – necítíte bolest a negativní emoce, ale to zkrátka... Není – nemůže to být správné," povzdechl si. Najednou byl ve tváři mnohem starší, utrápenější, jako kdyby trpěl velikými bolestmi.

„Co když to ale neplatí o všech lidech tady? Třeba tu jsou tací, kteří se šťastní necítí, ale v těch stovkách šťastných je přehlížíme," zamumlala si Samael víceméně pro sebe.

V Doktorovi, jako kdyby někdo zažehnul plamen naděje. Pootevřel ústa, ale nic neřekl. Místo toho se jen podíval na Samael, usmál se a vyskočil na nohy. Vrhl se rovnou na sešlap dolů k TARDIS, protože možná existovali tací, kteří smutek cítili. A přesně takoví lidé by mohli být cenným vodítkem k řešení tohoto problému.

Zatímco Doktor šplhal po žebříku s ladností a neuvěřitelnou rychlostí, Samael se chudák potácela s jednotlivými příčkami, dvakrát kontrolovala, jestli ji skutečně unese a přitom tiše klela.