Po odemčení vchodových dveří Samael doma uvítala vůně pečeného kuřete. Zhluboka se nadechla, pověsila klíče na věšák a shodila ze ramene svou tašku.

„Jsem doma," broukla dostatečně hlasitě, aby ji všichni slyšeli.

Hned na to se bez oplacení pozdravu objevila její matka. Krátké vlasy měla rozcuchané do všech stran, jako je měl Doktor, v ruce držela naběračku. „Sam? Bylas dneska ve škole?" zeptala se okamžitě.

Samael věděla, že nemá smysl matce lhát. Pokud padla taková otázka, bylo jasné, že ví, že nebyla. Jinak by se totiž neptala. „Ne," hlesla, „nechtělo se mi a... Na jeden den byl ve městě jeden známý. Chtěla jsem být s ním," zalhala přesto. Nebyla celý den se známým, ale s Doktorem, na kterého nejspíše už nikdy nezapomene.

Naivně čekávala jakýkoli vztek, ale její matka se pouze usmála, přišla blíž, políbila ji na čelo a řekla: „Dobře. Příště mi ale řekni předem, když tam nepůjdeš. Lekla jsem se, když mi volali ze školy."

A poté odešla do kuchyně, zatímco Samael šla do svého pokoje. Sundala si košili, posadila se k psacímu stolu a zaměřila svůj zrak na pomlácenou špinavou bramboru, kterou měla položenou vedle učebnice matematiky. Sledovala ji dlouho, přemítala nad celičkým dnem a přála si, aby Doktorovi mohla jakkoli pomoci. Věděla však, že ten už bude tisíce kilometrů daleko a možná i v jiné časové době. Pochybovala, že ho ještě někdy uvidí a jako jedinou památku měla bramboru, která brzy shnije. Tiše si povzdechla, narovnala se v zádech a vzala ji do ruky právě v tu chvíli, kdy do pokoje po zaklepání opět vešla dívčina matka.

„Užila sis tedy ten den s kamarádem?" zeptala se jí s úsměvem.

„Ale jo. Koupili jsme si něco k jídlu, prošli jsme se. Ale už odjel," odpověděla, položila bramboru na stůl a natočila se k mámě.

„Proč tu máš tu bramboru?" zajímala se. Vzala ji do ruky, ale jakmile si všimla její pochybné měkké struktury, položila ji zpět na místo.

„Ani nevim. Potom ji vyhodim," zakroutila hlavou. Ostatně to měla udělat už předtím, ale zapomněla na to a najednou se to zdálo jako jediná památka na muže s modrou budkou.

„Fajn. Za chvíli bude večeře, pečené kuře, máš hlad?" zeptala se, než opět odešla.

„Jo, pak si dám," odpověděla Samael ještě krátce, než se vrhla na dělání domácího úkolu, který měla odevzdat už toho dne. Předchozího večera však tiskla pro Doktora papíry, které jim beztak nijak nepomohly.

Brambora vyhozena nebyla. Zůstala ležet na stole.

•••

Následující den už byla úplně stejný, jako ty před Doktorem. Samael vstala, oblékla se, nasnídala, připravila si do školy a následně i vyrazila. Den to byl teplý, nebe bez mráčku a slunce pomalu vycházelo z poza stromů a budov.

Samael se pozvolna vzdalovala od domu, rozhlížela se kolem sebe po lidech, držela pevně popruhy svého batohu a doufala, že někde spatří modrou budku s nápisem POLICE BOX, anebo ztřeštěného muže v tmavém kabátu. Nic však neviděla. Pouze letmo se usmívající lidi, kteří mířili do školy a do práce.

Tiše si povzdechla, zvedla hlavu k domu a zaměřila se na střechu. Byla plochá, věděla, že nic neuvidí. Nebo si to myslela.

Vypadalo to, jako kdyby někdo seděl na římse. Přes slunce toho moc neviděla, pouze dlouhé štíhlé nohy a kus černého kabátu.

„Doktore?" šeptla si pro sebe, otočila se a rychlejším krokem se vydala zpět k domu. Škola šla opět do ústraní.

•••

Neměla ani tu trpělivost, aby čekala na výtah. Vyběhla všechny patra pěšky, opřela se do kovových dveří, které nikdo nezamknul a vyběhla na střechu, kterou osvětlovalo ranní slunce. Než se její oči zvykly na rozdíl mezi šerem a světlem, nic neviděla. Rukou si zastiňovala slunce, pomalu se blížila ke kraji střechy a zatajovala dech. Pak se její zrak zaostřil a ona ho spatřila. Seděl na římse, díval se na nebe a TARDIS stála kousek za ním.

„Doktore?" zavolala na něho.
Otočil k ní pomalu hlavu, usmál se a pozdravil ji. „Co tě sem přivádí?" zeptal se. „Neměla bys jít studovat?"

„Spíš co tu děláte vy. Myslela jsem, že jste včera večer odešel." Neodpověděla mu na jeho otázky a raději položila vlastní. Přiblížila se až ke kraji střechy, držela stále popruhy svého batohu a sledovala Doktora, který se už opět díval na nebe a město pod ním.

„Nějak mi to nedalo... Zkrátka a prostě mi to nepřijde možné a reálné. Tohle město má čtyřicet sedm tisíc pět set šedesát sedm obyvatel a ani jeden z nich není nešťastný. Je to ohromné množství lidí, tak jak je to možné? I tady lidé umírají, i tady se dějí špatné a smutné věci, ale přesto...," povzdechl si a svou myšlenku nedokončil. Byl utrápený, bylo to vidět na postavení jeho těla. Hrbil se, ramena měl povislá a hlavu sklopenou. Rukou Samael naznačil, aby se vedle něho posadila.

I když od včerejšího dne neměla výšky zrovna v lásce, shodila si ze zad batoh a posadila se. Nohy měla přehozené přes okraj, ale odmítala se předklonit a podívat dolů. Neřekla jediné slovo, nechala Doktora s jeho myšlenkami, které říkal nahlas.

„Dokážeš si představit to obrovské množství lidí? Kdybych za každým z nich přišel a zeptal se: ‚Jsi šťastný?', oni by mi řekli, že ano a usmáli se. Všichni. Do jednoho." Hned na to se natočil tělem k Samael, ona udělal totéž a podívala se mu do očí.

„Tak mi řekni, Samael. Jsi šťastná?" zeptal se. Bylo to čiré zoufalství z prohry, kterou Doktor pociťoval.

„Ano," hlesla tiše po mnoha sekundách ticha nepřesvědčivým hlasem.

Doktorovy zorničky se v té chvíli roztáhly na maximum. Chytil Samael za paže, zaryl do ní prsty, pootevřel rty a přísnějším hlasem zašeptal: „Řekni to znovu. Celou větou."

Samael se roztřásla. Na čele se jí vyrojil pot a bála se, že spadne na zem. Hlasitě polkla, než řekla: „Jsem šťastná."

Ale v Doktorově tváři bylo patrné to, že jí nevěří. „Lžeš, Samael."

Znovu polkla. Doktor ji pustil, zapřel se lokty o stehna a chvíli přemýšlel. Poté se narovnal. Rty měl pootevřené, ve tváři byl bledý. Slezl z římsy, postavil se proti Samael, která ho ve slézání následovala a ukázal na ni prstem.

„Čtyřicet sedm tisíc pět set šedesát osm. Ne sedm. Tys byla v TARDIS, když jsem skenoval město. Když jsem skenoval tvé přítelkyně, stála si bokem. Ne sedm, ale osm. Zapomněli jsme proskenovat jednoho člověka, Samael. Tebe."