Držel telefon v rukou, když za doprovodu neosobního vyzváněcího tónu ožil k životu.

Hvězdy se v tichém výsměchu třpytily na obloze v obrazcích, jimž nerozuměl. Jediná pouliční lampa za oknem problikávala do tmy; její svit střídavě utichal a znovu nabíral na síle – jako tonoucí v marném pokusu o ještě jeden poslední nádech; zbloudilý výkřik do nekonečna noci.

Wujinův stisk samovolně zesílil, když si přečetl jméno volajícího. Zlá předtucha se vplížila za něho, těsně mimo dosah, aby ji ze sebe nemohl chlapec setřást. Sklouzl pohledem od telefonního čísla ke spodní části obrazovky, kde už na něj čekala dvě barevná tlačítka – bezpečí zapření a sůl do ran, v jasných odstínech červené a zelené. Hlubokým nádechem nasál vzduch do plic a stisknul to, které hovor přijalo.

„Chane," pozdravil, hlas prostý všech emocí.

„Zvedl jsi to."

Nezněl ani trošku překvapeně – nezněl ani nijak jinak – řekl to jako prostý fakt. Wujin napůl očekával, že uslyší... co přesně? Zklamání? Zášť? Radost, že jej zase slyší? Chan mu nenabídl nic z toho, neposkytl mu žádné vodítko.

„Jak..." zadrhl se. „Jak se máš?"

„Fajn."

„Fajn," opakoval po něm tupě Wujin. Levým okem mu zaškubal tik, jak musel odolávat nutkání hystericky se rozesmát nad absurditou celé té situace.

„A ty?" přerušil Chan trapné ticho vyplňující prázdná místa, jež v jejich pochroumaném vztahu zůstala. „Taky fajn?"

„Jo," přisvědčil poněkud přiškrceným hlasem. Smích ho dočista přešel. „Taky fajn."

Těch několik hvězd na obloze – ty utápějící se v nejsilnějším žáru – zastínily pásy šedých mračen.

„Poslyš," začal Chan, ale tentokrát to bylo jiné. Nehovořili spolu už celé měsíce – idolův kalendář by byl plný, i kdyby měl mít den osmačtyřicet hodin namísto dvaceti čtyř, a Wujin nemluvil s nikým, dokud to nebylo naprosto nutné. Ale přestože tomu bylo už dávno, co je z Chanových úst slyšel naposledy, s jistotou rozeznal rozpaky svého druha.

Zavřel oči, jako by jej snad tma mohla ochránit, v očekávání toho, co muselo nevyhnutelně následovat. Když však Chan opět promluvil, řekl něco, co Wujin neočekával ani v nejdivočejších představách.

„Dnes jsme měli, hm, fanmeeting. Online," vysvětloval.

Byt se ponořil do neprostupné černi, když světlo na ulici s definitivní platností zablikalo naposledy. Těžké, deštěm nasáklé mraky kousek po kousku ukradly Wujinovi noční oblohu. Stahovaly se nad ním jako smyčka, z níž nebylo úniku; stále níž a níž, hrozily ho pod tou hroznou masou uvěznit a rozdrtit.

„To je pěkné," donutil se říct po krátkém zaváhání. „Bavil ses?"

„Však to znáš, jaké to bývá."

Až příliš dobře.

„Ptali se... ach, vydrž moment," požádal ho Chan, než se jeho hlas rozplynul v neurčitý šum. Z telefonu se ozvalo šustění a praskání, jak leader ruku s telefonem přemístil od ucha nejspíš k rameni. S někým hovořil – bohužel nebyl s to rozeznat slova, ani který z chlapců je vyrušil.

Než stihl vůbec začít uvažovat, kdo by to mohl být, ozvalo se ze sluchátka tlumené: „S Wujinem," a krátce na to, už naprosto jasně: „Jeongin ti přeje dobrou noc."

„Dobrou noc," odvětil ze zvyku.

Počkal, než Chan jeho slova přetlumočí a sám se rozloučí s nejmladším členem skupiny.

„Možná bych měl jít taky spát," navrhl, když mu leader potvrdil, že jeho pozornost opět patří jen jemu. „Máš za sebou náročný den, nechci tě nějak zdržovat."

„Wujine..."

„To nic." Ze zvyku se usmál.

Zvláštní, blesklo mu hlavou. Uplynul už celý rok, a on se nikdy neodnaučil to neustálé navracení se do role spokojeného, někdy zamlklého, ale i tehdy šťastného idola, za kterého ho veřejnost kdysi považovala.

Potřásl hlavou a zaplašil tak myšlenky zpět do temných zákoutí mysli, a pak pokračoval: „Je pozdě, Chane, a ty máš určitě spoustu práce a..."

„Ptali se na tebe," skočil mu do řeči.

„Kluci?" zadoufal.

„Ne. Totiž ano," opravil se spěšně. „Nebo vlastně ne. Sakra, Wujine, sám moc dobře víš, jak to chodí." Odmlčel se zrovna na tak dlouho, aby si stihl urovnat myšlenky, a pak pokračoval.

„Felix se ptal. Před pár dny." Jemnějším tónem dodal: „Chtěl by tě vidět."

„Ale kvůli tomu mi nevoláš."

Snažil se znít lhostejně, ale musel ho zradit hlas; nebo byl Chan zkrátka jen velice dobrý posluchač. Vždycky měl cit pro práci s lidmi. Byla to jedna z vlastností, pro které si ho ostatní členové vážili.

„Tak jsem to nemyslel."

„Já vím," povzdechl si. Žaludek se mu sevřel neblahou předtuchou, když si uvědomil, že se Chan ještě stále nedostal k jádru věci; a mohli existovat jediní oni, o kterých by mladší chlapec mluvil tímhle tónem.

S roztřeseným nádechem se připravil na to, co mělo přijít. „Ptali se na... na mě?"

Prodleva, se kterou Chan odpověděl, mu byla dostatečnou odpovědí sama o sobě.

„Na nás na všechny. Ještě než..." odmlčel se, hledaje správný výraz pro něco, pro co žádný neexistoval.

„Děláš to jenom horší, Chane."

„Ptali se, jestli jsi nás šikanoval."

Jenom poslední leaderovo slovo stačilo, aby Wujinovi naskákala husí kůže.

Bylo zbytečné ptát se, co jim odpověděl. Pod dohledem několika zástupců společnosti a před zraky milionů diváků Chan neměl na výběr.

Místo toho se tedy zeptal: „A udělal jsem to?"

Ticho.

„Chane?" odvážil se ho pobídnout, když odpověď nepřicházela.

„Co myslíš ty?"

Tentokrát to byl Wujin, kdo mlčel. Ne, přál si zapírat, takový člověk nejsem.

Ano, volala záhy jiná jeho část, hlasitější a smělejší než kdy dřív, neboť právě v její prospěch lidé přizvukovali. Ublížil jsi! Ublížil jsi a všichni to viděli.

Co myslíš ty?

Chanův hlas mu rezonoval v hlavě ozvěnou, odrážel se od stěn lebky a štěpil se na tenčí, o to však dotěrnější hlásky opakující jednu a tu samou otázku, na niž bývalý idol neznal odpověď. Hlasy přivedly známé tváře; viděl Chana, Felixe i Minha, v jednu chvíli na sebe převzaly podobu i jeho psychologa; i jeho rty se zkroutily ve formulaci té nejtěžší otázky, jaké kdy Wujin musel čelit.

Ohryzek se nadzvedl jako jedovatý osten jen čekající, až bude moc protrhnout tenkou kůži na krku – až ho zadusí jednou provždy – když chlapec naprázdno polknul.

„Já..."

Chanův povzdech spíš vycítil, než doopravdy uslyšel. „Zapomeň na to," požádal ho leader. Každé další slovo, zdrženlivost, s jakým byla pronesena... každé jedno další působilo, jako by schytal ránu pěstí do břicha.

„Byla to hloupost."

Na okenní tabulku za jeho zády dopadlo několik prvních dešťových kapek. „Chane..."

„Promiň," nenechal ho domluvit. Mračil se, soudě podle tónu, jakým k němu hovořil. Chan byl naštvaný – na sebe, přestože to byl Wujin, komu měl správně patřit onen hněv – čelist zaťatou, pod očima kruhy podobné barvy jako rozbouřené nebe.

„Vůbec jsem se na nic takového neměl ptát."

„Ne."

Samotného ho překvapilo, jak pevně jeho hlas v tu chvíli zněl. „Je to v pohodě, Chane," stál si tvrdohlavě za svým. „Jsem v pohodě."

Možná to dokonce nebylo ani jeho. Možná už jenom tvrdohlavě stál.

Bouřková mračna se protrhla. Voda teď valila proudem, bušila na okna ve svých střemhlavých náletech jako vzteklá saň. Pozoroval ji s nevídaným zájmem, jak se prudce vrhá proti neviditelné překážce, její náraz i drobnou spršku, která se rozlétla do okolí s každým dalším neúspěšným pokusem proniknout dovnitř.

Na druhé straně spojení Chan pravidelně oddechoval. Nakrátko zatoužil po tom, aby vše bylo zase jako dřív. Aby obývací pokoj, uprostřed něhož stál, představoval vytoužené útočiště, nikoliv klec; přál si ulehnout po dlouhém dni do postele vyhřáté dalším tělem a složit hlavu do nabízeného klína, protože navzdory tomu, co se povídalo, nikdo skutečně netoužil po osamělosti.

Uprostřed vodní smršti, obklopen čtyřmi stěnami, si Wujin připadal jako nejosamělejší tvor na světe.

„Slyšel jsem, co se stalo Hyeonjinovi."

Promluvil hlasem sotva slyšitelnějším než šepot, ale nepomohlo to. Nic nedokázalo zmírnit váhu toho, co se dělo.

Pravidelný rytmus, v němž Chanův hrudník stoupal a klesal, narušil spěšný, vzápětí násilím utnutý nádech. Nevyřčená bolest se stala téměř hmatatelnou.

„Dostane se z toho," bylo to jediné, na co se zmohl.

„Je pěkný, ano," souhlasil Wujin.

„Tak jsem to ne..."

„Já vím, Chane. Já vím."

Možná pro něj nemusí být ještě příliš pozdě. Cítil to; cítil sympatii a to něco znamená, ne? Není zlý člověk. Nedokázal se schovat před svými úvahami. To slova, slova jsou zrádná. To ona chtějí ubližovat. To ona tak snadno mění svůj význam po vůli posluchače. Ale jeho myšlenky ne. Jeho myšlenky jsou přece stále jeho.

Proč tedy nedokáže věřit ani jim?

„To nic," ozval se po chvíli. S každou další hláskou se ticho stávalo zřetelnější. S každým dalším slovem toho říkal méně. „V pořádku, Chane. Ne všichni můžeme být. Už jsem se s tím smířil."

Průzračnem potažená okna zkreslovala výhled do noci, voda přetékala přes okraj balkónu v desítkách drobných, o to však zuřivějších vodopádů.

„Chane?"

Hrdlo se Wujinovi plnilo prázdnem, hrozilo ho zalknout se stejnou smrtelnou lhostejností, s jakou voda utápěla svět za sklem.

„Ano?"

„Mohl bych tě požádat... vzkaž mu prosím, že... že..."

... že lidé zapomenou.

... že to bude dobré.

Vzkaž mu, že bude v pořádku.

Nedokázal to vyslovit nahlas. Přes všechno ujišťování, jímž Chana posledních deset minut zahrnoval... Wujin nebyl v pořádku. Nedokázal slibovat něco, čemu sám nevěřil.

„Vyřídím mu to," přislíbil s prvním bleskem, který pročísl oblohu.

„Já nevím, Chane," vyhrkl zasažen náhlým uvědoměním, že pokud tak neučiní teď a tady, nemusel by se k tomu odhodlat už nikdy. „Jak ses ptal. Předtím. Jestli jsem... vám, tobě... Nevím. Přísahám, že nevím."

„Wujine."

„Omlouvám se. Hrozně moc se omlouvám. Řekni... řekni to Jeonginovi, prosím. A Minhovi. Řekni to Minhovi a..."

„Wujine," pokusil se ho zastavit, ale neměl šanci. Se slovy se protrhla hráz; a Wujin mluvil, nechal z jazyka splynout vše, co mu v tu chvíli přišlo na mysl a dočista přitom ignoroval slzy formující se v koutcích oka.

„A řekni Felixovi, že se pokusím... ne, že slibuji, že... ozvu se, dobře? Řekni mu to, prosím. Řekneš mu to, Chane?"

„Slibuju."

Víc slyšet nepotřeboval.

„Já... přijdu na to, Chane. Přísahám. A potom..."

„Běž spát, Wujine," přerušil ho jemně, jako by stačilo jediné slovo, jediný nevhodně zvolený zvuk, aby se chlapec rozsypal v prach.

Chan ho vždy předčil, když přišlo na to, co musí zaznít.

„Dobrou noc," přitakal, odhrnuje si při tom příliš dlouhé prameny vlasů z čela.

„Dobrou, hyeong," zašeptal Chan nazpátek.

Stačilo tak málo. Po tolika měsících se se zahřměním hromu Wujin zlomil. Jeho rukou se zmocnil třes; odporný, nekontrolovatelný pohyb, až hrozilo, že mu telefon vyklouzne z držení a rozbije se o zem. Napůl jej odložil, napůl pohodil na konferenční stolek, hlavu skládaje do klína. Neplakal. Nechal na dešti, ať smyje krev nově otevřených ran.

Na druhé straně města stiskl idol tlačítko zavěsit. Jeho tělo dostalo zrovna tolik času, aby se svezlo do kleku, než jím otřásl první vzlyk.