„Páni, takové jizvy jsem ještě u nikoho neviděl... To vidět můj šéf, tak by mě ani nevzal – už kolem mého tetování na pažích měl plno keců..."

Její teplá dlaň mě přivedla zpátky do přítomnosti. Restaurace. Klid. Elegantní hudba a snubní prsteny na našich prsteníčcích. Kouzelná žena vedle mě. Druhou rukou pohladila mé jizvy a zvonivě se na mě usmála. Úsměv jsem jí samovolně oplatila. Jen málokdy si můžeme dovolit být takhle v pohodě. Bez práce. Bez stresu. A že ho bylo požehnaně. Povolání, která jsme si zvolily, měla jednu velkou nevýhodu. Jedna čas od času pracovala v noci a druhá většinou jen přes den. Bystrozorkou jsem se nestala za den, stejně jako Mia nedostala křeslo Ministryně zadarmo. Pořád toho času nějak ubývalo. Jen výjimečně jsme měly čas jedna na druhou. Jenže když už ty hodiny, dny, případně i týdny o dovolené nastaly, stálo to za to.

„Ale no, já ji miluju přesně takovou, jaká je, a nezajímá mě, kdo si co myslí," palcem mě konejšivě pohladila po pokožce a hned poté se obrátila na nezdvořilého číšníka, který mě donutil se vrátit do doby, již jsem se rozhodla nechat za sebou. Hermionin pohled zvážněl a na číšníka se zamračila: „Tak se mi do ní laskavě nenavážejte, jinak to na vaší práci bude mít následky... A to byste asi nechtěl, co?"

Draco se ušklíbl. „Být vámi tak bych si dával bacha na pusu, jednou mi tahle čarodějka dost nepěkně zlomila nos."

„Omlouvám se... Nemyslel jsem to zle. Jen si pamatuju, jak mě šéf za tyhle srandy málem vyhodil, proto je fajn to zakrývat..."

„SRANDY?!" vyprskla rozhořčeně Hermiona.

„Já-já..."

„Můžeme poprosit o jinou obsluhu?" ozvala se Trisha a odhodila si své dlouhé blond vlasy na bok. Pohled svých nazlátlých očí zabodla do stále nervóznějšího číšníka, který si s každou další větou kopal svou vlastní jámu. Usmála jsem se. Teď jsem kolem sebe měla jen ty lidi, které jsem měla ráda a oni zase mě.

Už nebyl důvod se bát a schovávat.

Všechno mělo své řešení. 

Chtělo to jenom čas.

„Lidi, nic se neděje," odmlčela jsem se s úsměvem, který jsem věnovala lidem u stolu a podívala jsem se na zmučeného číšníka, „byla bych ráda, kdybyste pro příště kohokoliv nesoudil, nekomentoval jeho tělo, aniž byste toho človíčka aspoň trochu znal. A teď – k mé objednávce, dala bych si pořádnou porci horké čokolády se skořicí," vyřkla jsem svou objednávku s lehkým soucitem a nechala tu věc jít. Už možná nebylo třeba to tolik rozmazávat. Všichni koneckonců děláme chyby, ale od toho jsou – abychom potom mohli leccos dělat lépe.