„Připravená?"

„S tebou? Kdykoliv," odpověděla jsem bez zaváhání, když jsem si zapínala své boty na podpatcích. Cítila jsem se na nich jak žirafa, ale jestli jsem měla být alespoň na chvíli o něco vyšší než ta kráska za mnou, stálo to za to.

„Vážně? Tak to si už asi nepamatuješ, jak jsi zapomněla dýchat, protože..."

„Nepřipomínej mi to," zavrčela jsem a div nehodila svůj střevíc na protější stranu místnosti. Ne, tohle bylo pořád moc volné. Proč jsem si sakra nekoupila jiné boty už dávno?

„Kdo taky mohl tušit, že zrovna ty budeš ta, která po mně takhle vyjede?" mumlala jsem si pod nosem, mezitímco jsem se snad už po stodvacáté snažila obout si pravý střevíc. Konečně už mi nesklouzl z nohy.

„Kdo taky mohl tušit, že bude tak těžké držet se ve tvé přítomnosti zpátky..."

„Vydržela jsi to skoro půl roku," zamrmlala jsem a uhladila si své šaty, poněvadž jsem si je přeseděla. Draco mi je nechal poslat od Marguerite z Francie a já se jich stále nemohla nabažit. Jejich černota mě až hypnotizovala a nadýchaná sukně na sobě měla tmavě zelenou krajku. Seriózně jsem neměla ponětí, kde ten Zmijozel přišel k takovému rodinnému pokladu... Asi se prostě jen dobře narodil... ale sakra! Někdy mít konexe znamenalo opravdu mnohé. A o to hřejivější byly, když Draco Marguerite vnímal jako tetičku.

Pořád mi nedávalo smysl, že se hodlal zúčastnit našeho divadla a přenechal nám svůj princeznovský pokoj, který měl jen pro sebe. Kousavost ho neopouštěla, ale stejně na něm bylo něco jiného. Avšak odpověď, co za tím vším stálo, zůstávala ve hvězdách. Jen jsem doufala, že nešlo o nic, co by mi později vrazilo kudlu do zad.

„A každá další minuta mě zabíjela stále víc..."

Cítila jsem v jejím hlase pobavení, kterému jsem se musela pousmát. A možná na tom nezáleželo... Nezáleželo na žádných trapasech, které se mezi námi staly a které se ještě stanou. Byla jsem s ní. S Nebelvírkou. Vždyť to samo o sobě nedávalo smysl. Nic v mém životě teď nemuselo dávat smysl, a přesto to nějak fungovalo.

„Nepřeháníš náhodou?" obrátila jsem se na ni a strnula úžasem. Ten, kdo vymyslel úpletové šaty, byl génius. A zároveň maniak ohrožující mou pozornost.

„Copak, copak?" ušklíbla se na mě, když si všimla mého pohledu v zrcadle. Zavrtěla jsem hlavou a zazubila se na ni.

„Víš, že dávat si tu rtěnku je tak trochu zbytečné, ne?" kousla jsem se do rtu a opřela si hlavu o její rameno. Na tváři mě zašimraly její kudrnaté vlasy.

„Ale tak někdo jim musí vytřít zrak..." Spojila se mnou pohled skrze zrcadlo.

„Chceš snad, aby Ron žárlil?"

„Ten už dávno žárlí," otočila se na mě a vlepila mi pusu na rty. „A když se na tebe tak dívám, tak bych asi taky žárlila..." Vzala mě za ruku, čímž mě doprovodila kolem taburetu blíž k sobě. Nebylo pro mě nic přirozenějšího než si na ni sednout obkročmo. Automatický pohyb, který mě donutil se jí podívat přímo do očí.

„Mio..."

„Hmmm?"

„Tohle bude fraška."

„Možná, že bude..."

„Víš, že bychom tady taky mohly zůstat, nikam nejít a jen tak se válet...?"

„Pansy, odkdy se z tebe stala taková měkkota?"

„Od té doby, co jsem s tebou."

„Vážně? Já si pamatuju tu neohroženou holku, která se uměla tvářit, jako že se nic neděje, dělat, že umí lyžovat a..."

„Jo, ta odjela na prázdniny těsně předtím, než jsi mě tehdy našla."

„Pansy," oddechla si ustaraně a pohladila mě po tváři. Poslední dny mohly být sebehezčí, ale přesto jejich pozadí tvořili studenti, kteří nebyli vždy tak svobodomyslní, aby mě mohli přehlížet. Natožpak si odpustit jakékoliv vulgarismy na můj účet. Nechtěla jsem Mie kazit večer, ale na plese se to pravděpodobně jen zhorší. Už nebudu terčem posměchu jen já, ale my obě. Nejdříve se mi ten nápad, že bychom rozpoutaly revoluci ruku v ruce, líbil, ale později mě začaly trápit pochybnosti. A nehledě na to, jak byla Hermiona odolná vůči nadávkám, jsem ji do toho nechtěla zatahovat.

Draco tvořil jednu z mála výjimek. V tichosti náš vztah podporoval, neodvrátil se ode mě snad jako jediný z celé zatracené zmijozelské koleje. Ale co když studenti z jiných kolejí budou ještě více nepřátelští? Nebylo to asi pravděpodobné, ale...

„Úplně vidím, jak ti to šrotuje v hlavě. Tak se zastav, Pan... Dobře?" Palcem mě pohladila po líčku a já si uvědomila, že svou ruku stále nikam nepřemístila.

„Užijeme si to, hm?"

*.*.*

„Lidi si pořád myslí, že jdeš s Ronem, co?" uchechtla jsem se, když jsme stály před dveřmi do Velké síně, v níž ples už v plném proudu probíhal. Hermiona se na mě ušklíbla a jemně přikývla.

„No, možná až na Ginny, ale ta je mi celkem ukradená. Pořád nechápu, jak o tobě mohla šířit takové kecy. Ale v některých lidech ten vztek asi pořád zůstává..."

„Nejen lidi si rádi tvoří příběhy," pokrčila jsem ramenem a očima jsem se zastavila na obrovském ledním medvědovi vytvořeném z ledu. Vskutku originální, poznamenala jsem si v duchu pro sebe. Ředitelku McGonagallovou jsem však musela obdarovat bezvýznamnou tichou pochvalou. Byla totiž natolik velkorysá, aby vůbec uspořádala nějakou sbírku na jejich záchranu. Veškerá arogance šla stranou.

„Tak co...? Jdeme?"

„To si piš," nabídla jsem jí ruku a vykročily jsme vstříc lidem a hudbě, která nabírala na hlasitosti s každým naším dalším krokem. Chvíli jsem měla pocit, že kráčím do jámy lvové, ale zanedlouho se myšlenka rozplynula spolu s emocemi. Dav se totiž rozhodně nerozestoupil jako divoká řeka v pohádkách s mocnými čaroději. Lidé tančili dál a ti, co si nás všimli, rychle odvrátili zrak. V dálce se mihl Draco s Trishou, což mi vykouzlilo úsměv na tváři. Tak to ona byla důvodem jeho brzkého odchodu?

„Nějak ztratili kuráž, co?" zakřičela mi Hermiona do ucha přes hlasitou hudbu. Byly jsme v tu dobu již obě dvě zadýchané tancem, který zařídil, že mé podpatky skončily někde pod stolem číslo pět. Seriózně, která žena se kdy při tanci opravdu uvolnila, mezitímco měla jehly na sobě? K tomuhle jsem mohla říct jediné – já rozhodně ne. A navíc, nebyl žádný důvod se neustále držet zpátky. Půlnoc se blížila a někteří z dospělých studentů stejně začínali vidět dvojitě.

Vzala jsem nám šampus, který byl položený na stolech spolu s dalšími pochutinami vybízejícími svým vzhledem ke snězení.

„Jen to nepřivolávej," podala jsem jí skleničku a připila si s ní. Kde tahle žena brala svůj klid, pro mě zůstávalo záhadou, ale možná, že to všechno byla jenom iluze. Moment, kdy jsme donutily vidět ostatní to, co jsme chtěly, aby viděli.

„Do dna, Parkinsonová!" smála se na mě s jiskřičkami v očích, když viděla můj zbytek ve skleničce. S chichotem a nadšením jsme vyběhly z Velké síně na vzduch a sedly jsme si na jednu z právě uvolněných laviček, které se tu nacházely. Ten relativní klid a chlad mě natolik pohltily, že jsem se neodvážila ani promluvit. Sice k nám doléhaly střípky konverzací ostatních studentů, ať už sedících nebo stojících, hudby, křiku, ale to vše bylo tak daleko a blízko zároveň, že jsem neměla chuť se tím víc zabývat.

„Vidíš?" přehodila mi nohy přes klín a já se neubránila úsměvu. Co mám vidět? Její dokonalé tenisky, kterými to zkrátka zabila? A to zrovna ne ve špatném slova smyslu.

„Odkdy se z tebe stala taková rebelka?" povzdechla jsem si a zavázala jsem jí uvolněné tkaničky. Dneska pro Hermionu dress code zkrátka neplatil. Vsadila na pohodlnost a ta se jí teď starala o chodidla.

„Od té doby, co jsem s tebou," oplatila mi mou frázi a zasmála se. Pohladila jsem ji po páteři a ona se ke mně naklonila.

„Nemůžete si to dělat někde jinde?" vyprskl nějaký klučina. Jenže rty Miy byly blíž.

„Jééé, Rone, ahoj," odtáhla se ode mě a její tváře nabraly snad ještě rudější odstín. Nejspíš se tenhle večer nemohl obejít bez konfliktu. Mohla jsem se tomu ale divit? Vždyť i tak to zatím šlo lépe, než mohlo... Jestli měl někdo námitky, ztratily se v hudbě. Co na tom, že si jednu opravdu vyslechneme.

Obrátila jsem pozornost k zrzounovi, který na mě civěl s nenávistí hodnou trolla v ráži.

„Ničíš si život, Hermiono," přesunul svůj pohled na Nebelvírku a já se stala neviditelnou.

„Rone, vyjasnili jsme si to." Její hlas byl natolik vážný, až mi z něj naskočila husí kůže. Byla to vůbec ona? Mlčela jsem jako zarytá.

„A co jako? Rozešla ses se mnou, abys mohla chrápat s touhle zmijí?"

„Jsi opilý, nechci s tebou mluvit."

„Proč jsi mě sakra nechala?!" zvýšil hlas a přiblížil se k nám o jeden krok. Instinktivně jsem chytla Miu kolem paže a zadívala se do jeho očí. Možná, že zkrátka jenom trochu přebral. Teď nebyla chvíle, aby si cokoliv vyříkávali. Ještě jeden jeho krok a byla jsem připravená nás vzít pryč.

„Jsi jen náplast," uchechtl se pohrdavě a při odchodu si neodpustil další urážky na naši adresu.

„Promiň mi to..."

„To je v pohodě," pousmála jsem se a dala jí pramen vlasů za ucho. Jemně přikývla, ale ve světle loučí jsem mohla vidět, jak se jí zatřpytily oči. Opřela se o kamennou zeď a zavrtěla hlavou. Měla něco na srdci a já jí nehodlala bránit v tom, aby to ze sebe dostala.

„Nechtěla jsem skončit jako jeho matka, nebo snad jako kterákoliv jiná žena, obklopená potomky, o které bych se musela starat, protože by mě můj manžel držel ve zlaté kleci takovým způsobem, že bych nemusela nic dělat... Hráblo by mi z toho, chápeš? A já nevím..." odmlčela se a konečky prstů si přiložila ke rtům. Nekousala si je, jenom se jimi hladila. Konejšila se. Pomáhalo to? Byla jsem natolik zmatená z jejího vyprávění, že jsem ze sebe nevyloudila jediné slovo.

„Znáš takový ten pocit, kdy víš, že toho můžeš ještě spoustu objevit? Že tohle přece nemůže být konec?" zeptala se mě a já nepatrně přikývla. Koho takový pocit alespoň nepotkal?

„Když mě v létě požádal o ruku, přišlo mi to, jako kdyby mi jeden takový konec nabízel," vyskočila na nohy a otočila se na mě. „Nechtěla jsem být hnusná, ale nemohla jsem to přijmout. A když jsem pak odletěla do Irska na brigádu, strašně se to tam posralo."

„Co se stalo?" vstala jsem a s pohledem upřeným do jejích očí jsem ji pohladila po loktech. Vždycky, když začala mluvit vulgárně, tak jsem věděla, že jde do tuhého.

„Vyspala jsem se se svou vedoucí," zamumlala téměř neslyšně a vyhnula se mému očnímu kontaktu.

„Styděla jsem se za to, jenže zároveň se to stalo a nedalo se to vrátit. Nechtěla jsem ho podvést, opravdu," její hlas se třásl, až se nakonec zlomil. Z očí se jí spustily slzy, které jsem jí otřela palcem, což zapříčinilo, že na mě upřela své hnědé oči. „Nechtěl pochopit, že to pro mě něco znamenalo. Má neustále za to, že jsem byla namol a že mi alkohol zkreslil realitu... a, co si budeme, nemůžu mu to mít za zlé, ale já vím, co jsem cítila."

Nadechla se a vydechla.

„Nechtěla jsem s takovým nepořádkem v sobě pokračovat ve vztahu..."

„A myslíš, že hupsnout do dalšího byl dobrý nápad?" zeptala jsem se, i když jsem měla strach z toho, co za odpověď by mohlo přijít.

Usmála se. „Nevím... Myslím, že před sebou máme obě dvě ještě dlouhou cestu, ale to neznamená, že nemůžeme chvíli kráčet spolu, ne? Když to nezkusíme, nebudeme vědět, jak dlouhá ta chvíle přece bude nebo-"

„Salazare... já tě miluju," zasmála jsem se úlevně a opřela si čelo o její rameno. Dokázala jsem pochopit, že by někoho jiného neurčitá odpověď spíše vyděsila, ale v ten moment mě ta slova opravdu uklidnila. Nevytvářela totiž nátlak. Na žádnou z nás.

„Momentálně mi stačí ke štěstí jen jedna Pansy... Neznáte ji? Pansy Parkinsonová... čarodějka s hustými černými vlasy, asi takhle, ani ne po ramena, taková drobňoučká s neodolatelným úsměvem a smyslem pro humor... Hmmm... Mám dojem, že je ze Zmijozelu, ale upřímně je to něco, co mě opravdu nezajímá."

„Hmmm... Hmmm, tak to opravdu netuším. Ale než přijde, nevěnovala byste mi alespoň krátký polibek před dalším tancem, slečno Grangerová?" vzhlédla jsem k ní s úsměvem na rtech.

„No, jste jí trošku podobná, tak ... snad to nějak přežiju."

„Ty jsi blázen..."

„Anebo poslední normální."