Dávala jsem si zrovna sousto palačinky s čokoládovou pomazánkou do pusy, když se ke mně Daphne Greengrassová natáhla. Ostatní spokojeně mlaskali nebo si povídali a v jídelně byl docela velký šrumec, takže kdybych neodezírala z jejích rtů, pravděpodobně bych její slova úplně přeslechla.

„Přijde mi, že ses od nás nějak distancovala..." prozradila mi důvod své náhlé blízkosti. Její grimasa mi napovídala, jak jí to šrotuje v hlavě. Snažila se vždycky všechno podat co nejjemněji. Tedy, co se týkalo vztahů mezi námi ve Zmijozelu. Nechápala jsem to. Vůči ostatním kolejím dokázala být totiž jako břitva.

„Jak jako?" naklonila jsem hlavu na stranu.

„Nebavíš se s námi," vydechla nakonec, poněvadž asi žádné eufemismy pro tuhle situaci neexistovaly. I přesto mi to nezabránilo nadzvednout levé obočí v nechápavosti.

„Co to plácáš?"

„Když se nešprtáš na praxe, tak se bavíš s Hermionou a naopak. Co tím sleduješ?" probodla mě pohledem a založila si paže na hrudi. Žárlila snad na mě?

„Co bych tím jako měla sledovat?"

„Já nevím, čekáme, až za námi přijdeš s nějakým plánem, jak otrávit celý Nebelvír, ale vypadá to, že ... no, zkrátka se roznášejí divné pomluvy."

„Jaké pomluvy?" Cítila jsem, jak se ve mně zvedá vlna paniky smíšené se strachem. Vůbec se mi nelíbilo, jakým tempem z ní ty informace lezly. Přiznávám, že jsem s Hermionou strávila pár dnů po vyučování, ale většinou... většinou to bylo prostě proto, protože jsem nemusela myslet na to, co mi tahle kolej připomínala téměř pořád. A... a... taky... protože když jsem byla s ní, nemusela jsem přemýšlet vůbec. V duši se mi rozprostřel klid. Ticho, kterému i smrt mohla závidět.

„No..."

„Daphne, do prdele, o jakých pomluvách tady mluvíš?" zvýšila jsem hlas, čímž jsem jen rozdmýchala své obavy. A nejen ty. Přitáhla jsem i zájem ostatních. Proč se sakra ženské nemohly bavit o svých problémech? Proč lidé obecně nemohli zůstat u svých problémů a nesrat se do obtíží druhých? Jediné, čeho se mi od Daphne dostalo, byl úsměv. Jenže... ne ten, na který jsem byla zvyklá. Ne. Tenhle mnou úplně pohrdal.

„Jaké to je spát s tou mudlovskou šmejdkou Grangerovou, Pansy?" vstala a zapřela se o stůl se samolibým úšklebkem od ucha k uchu. Hlasitěji to říct už ani nemohla. Teď už nemlčeli jen studenti okolo nás, odmlčeli se i kouzelníci u ostatních stolů.

„To snad nemyslíš vážně?" vykulila jsem oči.

„Zlato, nemusíš se namáhat cokoliv říkat. Ginny byla ve svém vyprávění dost detailní."

Pomluvy jsou evidentně lepší než fakta.

„Je to pěkně zvrácený, nepřemýšlela jsi nad nějakou terapií?" rozesmála se Daphne na celé kolo a s ní pár lidí okolo. Ne. Ne, ne, ne. Tohle ani nebyla pravda. Vždyť...

„Najdi si exorcistu!" křikla nějaká jiná dívka od stolu. Jenže to už mi bylo úplně jedno. Řítila jsem se pryč z Velké síně na místo, které mi bylo až moc dobře známo. Nohy v černých botách se mi pletly, i přestože věděly, kam mířím. Tu cestu jsem znala dokonale. Nebyla ve mně ani kapka krve, která by pochybovala. Lhostejnost se rozpínala v každé jedné buňce mého posraného těla. Nebylo nazbyt. Slzy mi unikaly z očí a snažily se mě oslepit, ale můj mozek by tuhle cestu mohl absolvovat i v naprosté tmě.

Zabouchla jsem dveře kabinky a vytáhla z vlasů ozdobnou sponu, kterou mi koupila Hermiona k Vánocům. Byla špičatá a ostrá, a přesto vypadala tak křehce. Roztrhla jsem si zelenočerné pruhované punčochy a trhaně se nadechla. Pamatuju si, kdy jsem si udělala první rýhu na lýtkách. Byl to první krok, který umlčel ten hlas. JSI ZBABĚLÁ, ANI TOHLE NEZVLÁDNEŠ! Od té doby jsem ho už neslyšela. A teď měla jizva kamarádku. A další. A pak další.

Už jsem nechtěla pokračovat zrovna tam. Ruce byly plátnem, které doposud zůstalo prázdné a já na nich začala vyprávět pohádku.

Pohádku o tom, jak má duše strádala.

Jedna čára zastavila druhou a pravá ruka dostala své. Emoce se vylily na zem a s nimi i má svázanost. Staré cesty slz byly pokryté novým pláštěm a já nemohla dělat nic jiného, než poslouchat kapání vody z kohoutků na dámských záchodech. Nic jiného, ale jen do té doby, než někdo vpadl do dveří.

„Pansy?!" vykřikl onen medový hlásek, kterým mohla mluvit jenom ona. Nechtěla jsem, aby mě viděla. Nechtěla jsem, aby se se mnou bavila. Nechtěla jsem...! Nechtěla jsem se do ní zamilovat. Nevybrala jsem si to! Chtěla jsem křičet, ale hlas mě opustil.

Hermiona rozrazila dveře od kabinky a namístě ztuhla.

„U Merlina! Co tady vyvádíš?!"

„Zjišťuju barvu krve," utrousila jsem, ale neusmála se. Nechtěla jsem se smát. Chtěla jsem se utopit v slzách a být tu už navždy. S Uršulou strašit bok po boku. Anebo raději zmizet v náruči smrti. Jenže s jednou ránou se mi to nepovede. Chtěla jsem pokračovat, ale urychleně mě chytla za obě ruce.

„Pansy, proč jsi to udělala?" zeptala se mě zmučeně, odebrala mi sponu z ruky a okamžitě ze sebe sundala bílou košili. Seděla jsem zhroucená na zemi, ale pohled na její odhalený trup mi neušel.

„Protože... já-já s tebou nemůžu být takhle," koktala jsem a odvrátila oči bokem.

„Jak to myslíš?"

„Mám tě ráda, Hermiono," otočila jsem se na ni zpátky a zabodla oči do těch jejích. Copak to nechápe? Nakolik byli Nebelvíři slepí, že si nikdy ničeho nevšimli? Nakolik jsem byla já při smyslech, abych tehdy trpěla šikanu? Už to nebude jen můj hnusný obličej, kvůli němuž mě šikanovali. Ne. Už budu jen někdo, komu přilepili na záda titul lesba a už s tím nic neprovedu.

„To já tebe..."

„Ale ne takhle!" Co jiného jsem mohla čekat? Uvázala mi košili kolem ruky, aby zastavila krvácení, ale já se ani nezdráhala poděkovat. Nikdo se jí o nic neprosil. Nikdo se nechytil slova. Seděly jsme na chladných kachličkách, ručníkem, který sebrala z věšáků, se mi snažila vyčistit ránu a obě jsme se svěřily do náruče ticha.

Z ničeho nic však přitlačila na mou ruku a naklonila se ke mně. „Tak jim to na plese ukážeme, co ty na to?" zašeptala mi do ucha a já jen pootevřela pusu v šoku. Opravdu řekla to, co řekla? Opravdu mě právě teď neoficiálně pozvala na ples, který se bude konat na oslavu ledních medvědů? Ta holka, která mě pronásleduje v hlavě a ve snech?

„Jsi padlá na hlavu?" oněměle jsem na ni zírala a hledala slova, která bych mohla říct. Nepraštila jsem se do hlavy?

„Ne, ale když se mě ptáš, mám chuť se nad tím zamyslet," usmála se a propletla si se mnou ruku. „Pansy, nemám páru, co se ti v životě stalo, ale přeju si, abys mi slíbila jediné. Pokus se s tímhle přestat. Prosím," pohladila mě starostlivě po tváři a mé oči opět zvlhly. Temnota mi dýchala na krk a byla kdykoliv připravená mě celou pohltit. Jak jsem měla světlu před sebou vyložit, že nebude dostatečně silné, aby to se mnou ustálo?

„Mio... Já... Tohle nemůžeme..."

„Ani slovo," přidržela mi prst na rtech a políbila mě do koutku úst. „Nemusíš si vždycky vším projít sama, chápeš? A všichni, sakra, úplně všichni, máme nějakého kostlivce ve skříni. A jestli je tam už někdo nemá, tak je vyklidil. Teď je čas na to, abys i ty uklidila ty své," setřela mi slzy a potom jsme se spolu opatrně vydaly na ošetřovnu.

Tehdy mě zachránila...

A nehledě na to, kdy mě ta slizká temnota navštívila, Mia mi předala něco, za co jsem jí byla vždycky vděčná.

Plamínek naděje.

Plamínek, z něhož se stal požár.

Požár života.

A zkuste otestovat statečnost temnoty, když v tom požáru stojíte připraveni na boj, kdykoliv se ta mrcha opováží zaútočit.

Nakonec se bojí ona vás.