Čím jen to bylo, že čím víc jste něco nechtěli, tím víc se to k vám přibližovalo? Ze zárodku myšlenky se stalo celé bludiště v hlavě, v němž jsem se ztrácela od rána, kdy jsem se probudila, až do večera, kdy jsem konečně mohla všechno umlčet spánkem. Hodiny strávené přemlouváním samotné sebe, že něco není pravda jenom proto, že se mi to nelíbí.

A výsledek?

Fungovalo to?

Já... ani nevím.

„Draco...?" vyrušila jsem ho od práce jednoho odpoledne v knihovně, kde jsme se usadili po vyučování. Vypracovávali jsme úkol do lektvarů, a i když jsme byli relativně silnými články ve skupině, každý měl co dělat. Nový profesor byl přísný a důsledný. Uměl studenty vést.

„No?" zamumlal, aniž by se odtrhl od psaní svých poznámek na zažloutlý pergamen, na němž se skvělo jeho dokonalé hůlkové písmo.

„...zamiloval ses někdy?" vydechla jsem co nejtišeji jsem jen uměla, ale jako kdyby ani to nestačilo. Měla jsem pocit, že mi někdo stáhl plíce gumičkou.

„Asi? Nevím... Jo. Proč?" vzhlédl překvapeně. Nestávalo se moc často, že bychom se bavili o čemkoliv osobním, a já si toho byla až moc dobře vědoma.

„Já... Jen tak... Jaké to bylo?" koktala jsem a snažila se schovat za bichli, kterou jsem četla-nečetla.

„Pěkný. Chtěl jsem s ní furt být, byla hezká... a klapalo nám to."

„Kdo to vlastně byl?" snažila jsem se dostat pozornost dál od sebe, i když mě to na druhou stranu opravdu zajímalo. Když s tou blonckou Draco chodil, byl tajemnější než samotné bytosti žijící v Zapovězeném lese.

„To už bys chtěla vědět nějak moc, ne?" zasmál se. „Informace za informaci, co ty na to?"

„Typicky zmijozelské, to bys ani nebyl ty, kdybys z toho nechtěl mít nějaký zisk, co?" protočila jsem panenkami.

„To beru jako ano, Pansy," usmál se samolibě. Vždycky, když došlo na osobní konverzaci, používal mé křestní jméno. Nechápala jsem tu jeho hru, ale nebránila jsem se jí.

„Znám ho?" naklonil se blíž ke mně a chňapl po mé knížce takovou silou, až jsem ji upustila a ona sebou práskla na dřevěný stůl. To se samozřejmě knihovnici ani trochu nelíbilo, a tak nás počastovala hlasitým: „PŠŠŠT!" Jenže snad ani to její pštění by nedokázalo zakrýt zvuk toho, jak nahlas mi bilo srdce.

Ho.

Muže.

Kouzelníka.

Studenta.

Utekl dech ode mě, nebo já od něj?

Proč jsem musela být vždycky tak zatraceně divná? Mimo svět, který byl okolo mě? Proč jsem jednoduše a prostě nemohla následovat to, co bylo normální? Běžné? Proč, proč, proč?! Sklopila jsem pohled a snažila se potlačit slzy, které se mi začaly nekontrolovatelně shromažďovat v očích.

„Ano," šeptla jsem. Lež mohla být pomazána lží. Vždyť tohle jsem uměla tak zatraceně dobře. Proč to teď působilo, jako kdyby se ve mně kroutily všechny orgány?

„Ulalá! Někdo z naší koleje?"

Zavrtěla jsem hlavou. Jedna pravda vynuluje lež, ne?

Ne.

„No teda, ty se nezdáš. Dobře, ať jsem fér. Jmenovala se Trisha, byla z Havraspáru a nějak jsme to nechtěli rozebírat s okolím, protože... ani nevím. Bylo to něco našeho. Víš, jak to myslím, ne?"

Přikývla jsem, ale neřekla jediné slovo. S Hermionou... S Hermionou... to zkrátka bylo. Anebo teda nebylo. Byla jsem schopná nenávisti k sobě samotné, ale kdykoliv jsem byla s ní... všechno se rozpustilo. Existovala jen ona, já a nikdo jiný. Proč to tak muselo být? Věřte mi nebo ne, na tuhle otázku jsem se ptala milionkrát. Ani jednou však nepřišla odpověď.

„Ale stejně nechápu, kde jste se vy dva seznámili. Většinu času teď trávíš s Hermionou," prohodil, když se znovu ujal své knížky.

„Udivuje mě, že jsi jí neřekl šmejdko."

„Pansy... Nemám ji rád, ale nějakým způsobem jsme si všichni kryli záda, tak jsem to nechal plavat..."

„Tak proč jsi na ně tak vyjel na začátku roku?"

„Protože mi přišlo otravné, že první, co vidím v Bradavicích, je jen nějaké další partnerské drámo. Jako kdyby o prázdninách všeho nebylo dost. Soudy se táhly. Zabásli tvého nevlastního tátu, málem i moje rodiče, nemluvě o nás. Všechno bylo napjaté jak kšandy." Mimoděk si položil učebnici na stůl a začal si vypisovat nějaké poznámky. Jako kdybych na to léto mohla zapomenout. I přesto se mi však zdálo, jako by se to stalo už několik let zpátky.

Najednou se mi stáhl žaludek.

„Jsi v pohodě?" podíval se na mě Draco, když jsem se divoce předklonila před sebe. Málem jsem se při tom praštila do stolu. Ani jsem nevěděla, co ve mně tu vlnu odporu způsobilo, faktem však bylo, že jediné, co jsem opravdu v tuhle chvíli chtěla dělat, bylo křičet. Vykřičet ze sebe naprosto všechno. Stát tehdy před tím soudem a být souzená za tu špínu, které jsem se dopustila spolu se spoustou dalších kouzelníků, bylo frustrující. Mohli jsme se schovat za to, že nás k tomu rodiče navedli, že nás tak vychovali, jenže... na druhou stranu jsme byli souzeni jako dospělí. Jednali jsme my. A proto přišly dny zúčtování.

Je snad tenhle cit trestem za to, co jsem provedla?

Na Ministerstvu nemohli najít nic, za co by mě potrestali, a tak se o to postaral osud?

Na mysli mi vytanula otázka, která se mi pravidelně vracela už od září.

Proč by se Hermiona Grangerová zahazovala s někým takovým, jako jsem já? S někým, kdo má evidentní krvavé skvrny na knize s názvem Minulost? Nechtěla jsem se jakkoliv topit v sebelítosti, ale v porovnání se mnou byla Hermiona hrdinka a já padouch. Nechtěla jsem ji táhnout dolů. Nechtěla jsem, aby se naučila praktiky Zmijozelů. Nechtěla jsem, aby ztratila svou osobnost pro naše přátelství.

„Pansy?" Drkl do mé boty tou svou. Nemohla jsem k němu vzhlédnout, nebyla jsem na to připravená. Oči jsem měla zalité slzami a ke zvracení jsem neměla daleko. Připadalo mi to, jako bych v hlavě měla zamotané klubko myšlenek. Myšlenek, které bych si přála říct nahlas a které by po vyřčení zároveň ztratily svůj smysl.

Ukázala jsem palec nahoru, ale nepodívala se na něj. Odsunula jsem se od stolu s pohledem upřeným do země a opustila knihovnu, co nejrychleji to bylo možné. Bylo mi jedno, že jsem za sebou nechala učebnice, batoh a zmateného Draca. Mé kroky se stále zrychlovaly, a i přes nedostatek kyslíku v mém těle tady nebylo nic, co by mě mohlo zpomalit a oddálit od cíle. Chtěla jsem zmizet ve své posteli a neexistovat. Alespoň na chvíli. Na krátkou chvíli se položit do své temnoty a nechat ze sebe uniknout veškeré slzy, až nezbyde nic. Jen prázdnota. Nekončící prázdnota v duši.

Mio, co jsi mi to udělala?