„Daphne, ty jsi kráva! Jasně jsem ti říkala, ať si nebereš ty moje šaty!" křičela přes celý pokoj nějaká hysterka, která mě vytrhla ze spaní. Přetočila jsem se na bok a dala si polštář přes hlavu. Proč nebylo možné mít v Bradavicích více pokojů? Chápu, že to sice pořád byla nějakým způsobem internátní škola a člověk si zkrátka musel zvyknout na to, že to tu nebude jako doma, ale někdy jsem měla pocit, že mými spolubydlícími nejsou ženy, nýbrž zvířata.

„Však jsi mi říkala, že si tyhle můžu vzít! A stejně... tobě zas tak nesluší!" vyrukovala Daphne s argumentem, který měl za následek, že se na ni druhá dívka vrhla. Alespoň to jsem si domyslela vzhledem k tomu, že jejich pád otřásl i mou postelí.

„Co vám sakra je?" vytáhla jsem se do sedu už zcela podrážděná. To zase bude den! Vyhodila jsem nohy z teplých peřin a vydala se ke své skříni, rychle jsem se převlékla, nehledě na to, jestli se ty dvě poperou nebo ne, a vypadla na snídani. Když jsem kráčela po schodech, přepadla mě myšlenka, jak je možné, že si jako kouzelníci necháme zkazit náladu už jenom tím, co se nám stane ráno... nebo snad kdykoliv během dne. Proč to bylo jednodušší, než se na špatné věci nesoustředit a pohlédnout na ně z jiné perspektivy?

Dorazila jsem na snídani poměrně zmuchlaná, ale nervy mi to nijak nedrásalo. Vrhla jsem se na tousty a vzala si lžičku, abych si je mohla pomazat marmeládou. Draco se na mě díval s posměšným výrazem, a tak jsem na něj vyplázla jazyk.

„Chováš se jak děcko," pronesl posměšně.

„A ty jak dospělý."

„Co se stalo, že vypadáš, jako kdyby v tvém pokoji někdo odpráskl dělobuch?"

„Ty jsi nepoznal můj nový outfit?" ušklíbla jsem se a poukázala na svou pokrčenou košili zastrčenou do sukně, která vypadala, jako by ji přežvýkala kráva. „To je, prosím pěkně, trendy obleček à la boho krčíme styl..."

„Já zapomněl, že jsi fashion designérka. Hluboce se omlouvám."

„Asi pošlu dopis Marguerite Roux do Paříže, aby věděla s jakou sortou lidí se to stýká. Nepoznáš talent, ani když ho máš přímo před ksichtem."

„Měla bys, milerád ti dám její adresu."

Marguerite byla rodinná známá Malfoyových čekající na jakékoliv, i sebemenší, novinky, jimiž by své známé mohla obohatit. A to nejen ze světa módy. Měla jsem tu šanci se s ní setkat jednou, když jsem byla na Dracově oslavě narozenin. Slovo, které by ji dokázalo lehce vystihnout, bylo pravděpodobně neobyčejná.

Usmála jsem se na něj a Draco mi ten úsměv výjimečně opětoval. „Kdo s tebou co udělal?" podivila jsem se jeho dobré náladě, ale na odpověď už nečekala. Jeden opečený toust jsem si vzala do ruky a už pelášila pryč z Velké síně. Možná, že to ranní probuzení mělo přece jenom nějaký pozitivní přínos. Snad kromě toho, že jsem takto svou plánovanou procházku přesunula z odpoledne už na ráno, které s sebou neslo čerstvý chladný vzduch. Opravdu jsem milovala, když ráno mohl člověk mrznout, ale odpoledne by si byl schopen vzít snad i plavky. I když, to bych asi přeháněla. Mlha se z oblasti Anglie nestáhne ani s poledním sluníčkem, přestože se pak teploty pravidelně vyšplhají výš.

Sebevědomě jsem kráčela skrze mokrý trávník a tiše děkovala za to, že jsem si pod sukni vzala alespoň punčocháče. Ranní rosa mi čistila černé boty a na tváři se mi usídlil úsměv. Cítila jsem se spokojeně, tak nějak se vším.

Lhala bych, kdybych řekla, že mě nezaráželo chování Nebelvírky, ale snažila jsem se nad tím nijak nepřemýšlet. Daphne i zbylé holky z našeho gangu se ode mě vzdálily poté, co jsem se odvážila tak krutě poslat Pottera na smrt. Jenže... Věděly pravdu? Věděl vůbec někdy někdo pravdu předtím, než soudil druhého? Jeho pravdu? Jeho pohled na svět?

Když jsem šla okolo Hagridovy chatrče, kopla jsem do nějakého klacku. Jasně, že nikdo neměl ani ponětí o tom, co se doopravdy dělo! Nechtěla jsem... snad... snad jsem nechtěla, aby Potter umřel pod rukama Voldemorta... Vždy pro něj všechno dopadlo dobře. Tohle by mu stejně vyšlo. A taky, že ano. Možná jsem byla jen naivní, když jsem si myslela, že by Voldemort Bradavice ušetřil, kdybychom ho vydali. Jenže... kdo nedělal chyby? Kdo byl vždycky tak perfektně dokonalý? Nikdo... No ne?

Vyšplhala jsem na rozhlednu, která se nacházela za začátkem Zapovězeného lesa. Ve třetím ročníku se stala mou skrýší, kde jsem se schovávala před vším možným. Profesoři nás chtěli chránit před Zapovězeným lesem, ale ve skutečnosti jsem vždycky mívala pocit, že to bytosti ze Zapovězeného lesa se snaží samy ochránit před námi, kouzelníky. A navíc... Hagrid sem chodil docela často. Měl vůbec někdy strach? Nezdálo se mi. A jestli, nedával to vůbec najevo.

Podívala jsem se pod matraci, kterou jsem si sem potajmu přinesla za pomocí zmenšovacího kouzla, a zaradovala se. Krabička se sladkostmi zde zůstala zcela zachovaná. Až tak k neuvěření mi to přišlo, že jsem na ni chvíli jen zírala a bála se ji otevřít. Do vyučování zbývalo docela dost času, a tak jsem se usadila s nohama položenýma na dřevěné příčce žebříku a s pohledem upřeným do dáli. Ovesná tyčinka s kokosem mi natolik zlepšila náladu, že jsem si na ranní nepříjemnosti už ani nevzpomněla. Jen hory, les a podivuhodná mlha, která mě nenechala vidět nic jasně.

Slyšela jsem však moc dobře. Křupnutí větve ve dví se v lese vždy rozléhá jako ozvěna. Nadzvedla jsem obočí a chvíli čekala, až ten ztracenec vyleze ze stínu stromu sám. Chvíli se zdálo, že to ani neudělá, a tak jsem jen v tichosti žvýkala tyčinku a nehnula ani brvou.

„Stejně tě vidím, tak se tam tak přihlouple neschovávej," připomněla jsem cizinci, jehož vínový kabát jsem zpoza stromu viděla. Protočila jsem panenky a obrátila se s úmyslem hodit obal od tyčinky zpět do krabičky.

„Promiň," špitla osoba, která se nejspíš – podle zvuku šustícího listí – objevila vedle stromu. Nějak jsem ale nemohla zavřít tu podělanou zrezavělou krabičku. Chvíli jsem s ní bojovala, ale než jsem si to opravdu uvědomila, ztratila jsem balanc a sletěla ze žebříku dolů.

„Mám tě!"

„Co ty tady děláš?!" vyhrkla jsem zmateně, když jsem otevřela oči. Leknutím jsem se od ní odstrčila a tentokrát se setkala s tvrdou zemí, s níž jsem počítala i původně. U Salazarovy rány! Proč tohle ráno nemohlo zůstat aspoň v něčem poklidné?

„Co chceš, Hermiono?" vstala jsem, zatímco jsem si oprašovala sukni a punčochy, které to nevydržely a natrhly se.

„Co takhle poděkovat, Pan?" usmála se na mě a já na chvíli ztuhla. V životě mi takhle ještě nikdo neřekl.

„Nechceš mi dávat lekce slušného chování, že ne?" ušklíbla jsem se, „protože víš, že to by bylo stejně..." nedokončila jsem větu, poněvadž mě zarazilo, že chce jít kamsi za mě. Otáčela jsem se za ní jako slunečnice za sluníčkem. Nechtěla jsem, aby se mi smála.

„Zbytečné? Jo, vím. Ale neblbni. Vím, že máš natrhnuté silonky. Spraví to obyčejné kouzlo, tak..."

„Faaajn..." zastavila jsem se rezignovaně a založila si paže na hrudi. Ani jsem nevěděla, co si pod tím nosem zamručela, ale než jsem stihla napočítat do pěti, už stála naproti mně a po patálii nebylo ani stopy.

„Proč sem chodíš?" zpražila mě pohledem a já se pousmála. Někdo tady byl fanouškem vanilkových vdolků a narušoval osobní prostor druhým. A někdo pro změnu rád chodil do lesa. Na ničem nebylo nic špatného a já nehodlala na nic odpovídat.

„Proč mě ty pronásleduješ?"

„Nepronásleduju," odpověděla vážně a bez zaváhání. Pokrčila jsem ramenem a dala žebřík zpět na své místo. Znovu jsem začala lézt nahoru, aniž bych se opravdu zamyslela nad tím, co mi řekla.

„Není to nebezpečné, prosím tě, pojď," natáhla jsem k ní ruku a usmála se. Hermiona se na mě ještě chvíli nedůvěřivě dívala, než uvolnila své ruce z bojového postoje a vyšplhala za mnou nahoru. Když se posadila vedle mě na dřevěnou podlahu a zadívala se na onen výhled, kvůli němuž jsem tady jednu dobu pobývala i každý den, nezmohla se na nic jiného než na ohromené: „Páni."

„Jo," vydechla jsem s pohledem upřeným do stejné dálky jako ona.

„Někdy prostě potřebuju vypadnout," připustila jsem tiše po delší odmlce, která se mezi námi rozprostřela. Ne, že bych snad potřebovala narušit onen klid z chorobného strachu, že nastane trapné ticho. Ticho mělo jen ty přívlastky, které jsme mu dali. A já mu nikdy nepřisuzovala takové prokletí, aby mě donutilo jakkoliv promluvit.

„Rozumím. To potřebujeme všichni," přerušila mé úvahy Hermiona a podpořila to letmým úsměvem, který z jejích rtů pomalinku mizel. Jako kdyby se vzdaloval. Její tvář vždy působila jako tvář z katalogu, jenže když jsem se na ni dívala takhle, byla vlastně docela obyčejná. Pousmála jsem se. Neobyčejně kouzelná.

„Co je?"

„Nic, nic," zavrtěla jsem hlavou.

„Můžu sem chodit taky?"

Jako kdybychom snad byly děti, že se mě ptá na takové věci. Pokrčila jsem ramenem a dále se věnovala lesům před námi. Ta zelená mě dočista uhranula. Přinášela klid a větve stromů si veškeré napětí vzaly s sebou.

„Mně to je jedno," zamumlala jsem. Nebyla jsem pánem téhle vyhlídky. Ať už patřila komukoliv, nechal ji nedotčenou po celou dobu mého pobytu v Bradavicích. Hermiona se na mě usmála a pokračovala v máchání nohama ve vzduchu. Bylo snad něco, co ji činilo nervózní? Proč tohle gesto vůbec lidé dělali? Nudili se? Byli neposední? Co je k tomu vůbec vedlo?

„Bude mi to tu chybět," opřela jsem se o ruce a povzdechla si. Někdy nad věcmi až moc přemýšlím.

„To se nedivím... Pansy?"

„Hm?"

„Bylo by divný, kdybych tě vzala za ruku?" zeptala se mě s pohledem upřeným někde na zem posetou listím a hlínou. Chladný větřík profoukl k nám dovnitř, ale ani ten neodvál mé překvapení, které jsem pocítila v důsledku její otázky. „Je mi zima," dodala jakoby na vysvětlenou, což mě probralo z podivného transu, v němž jsem se ocitla.

Zabalila jsem její ruku do svých dlaní, aniž bych se na ni podívala.

Nechtěla jsem dát najevo, kolik reakcí ve mně ten dotek spustil.