Zdánlivě a neúprosně nudná hodina s profesorem skřetem Kratiknotem, jak jsem mu ráda říkala, byla právě před námi. Nic jsem proti kouzelným formulím neměla, ale když na to přišlo, jednalo se všeobecně o základy, které jsme se chtě nechtě museli naučit během života. Rozuměla jsem tomu, že pokud byli někteří spolužáci z nekouzelnických rodin, mohlo to pro ně být komplikovanější, ale jak už jsem řekla, válka naučila nás všechny. A pokud nás nenaučila bojovat, tak minimálně to, jak se efektivně schovat, ano.

Práskla jsem sebou na místo nejblíže oknu, abych se kdykoliv mohla odvrátit k pěknému výhledu na krajinu, který se mi z věže pokaždé naskytl. Školní rok ještě ani pořádně nezačal a už mi přišlo, že všechno dostalo svou ubíjející, rutinní atmosféru, která se snesla jako hustá mlha, v níž si člověk neviděl ani na špičku vlastního nosu. Jak se tohle mohlo stát už v září, bylo jaksi mimo mé chápání.

Co jsem však nechápala už vůbec, bylo to, když se vedle mě posadila holka z Nebelvíru. A ne kdovíjaká holka. Tohle byl někdo, kdo sakra moc dobře věděl, že v pravé části učebny na kouzelné formule seděli Zmijozelové. Někdo, kdo věděl, že tohle není normální. A právě těsně před tím, než jsem stihla cokoliv říct, tenhle někdo promluvil: „Jen se chci omluvit za Rona."

„Nejsi jeho tisková mluvčí, Grangerová. A už vůbec nechápu, proč si sedáš zrovna vedle mě."

„Mám si přesednout?" pobaveně zvedla obočí. Jako kdyby mi četla z duše, že to je přesně to, co... chci. Chtěla jsem, vážně.

„Ne, kašli na to," odfrkla jsem si a otočila se zpátky ke svému batohu, z něhož jsem si chtěla vytáhnout učebnice. Nepotřebovala jsem z toho dělat ještě většího velblouda. Už jsem slyšela ty kecy Draca. To si vedle tebe ta mudlovská šmejdka fakt sedla? Nevěděl jsem, že se bavíš s takovým póvlem... Ach Salazare, do prdele s tím klukem. Vím, že jsem mu ubližovala a čas si přišel vzít odplatu, ale vážně jsem tohle všechno měla zapotřebí? Na druhou stranu... Opravdu byl pořád stejný? Od konce války jsme se neviděli. Občasné setkání na Ministerstvu mi přece nemohlo přiblížit, jak je na tom se svým postojem nyní. Poslední rok se choval jinak... Byl citlivější. Tak snad, možná...

„Studenti, utište se, prosím," promluvil nízký učitel, který měl na svou skřetí postavu docela vypracovanou figuru. Chodil snad posilovat? Ušklíbla jsem se. Ta představa byla sama o sobě dosti vtipná.

„Já jen..." chtěla Grangerová pokračovat, ale když si profesor vyšplhal na svou nově udělanou stoličku, aby na celou učebnu viděl, hned zase zmlkla.

„Vsadím se, že vám to zopakuje ještě spousta profesorů po mé hodině, ale rozhodli jsme se uspořádat pro váš ročník lyžařský kurz. Paní ředitelka McGonagallová se zmínila o tom, že by to mohlo utužit vztahy mezi kolejemi, které docela dost zchladly, nemyslíte?" rozhlédl se po studentech, a když se nedočkal žádné reakce, respektive spíš otrávené reakce, pokračoval ve svém výkladu.

Cítila jsem, jak do mě někdo šťouchá brkem. Věděla jsem, co bude následovat, ale i tak jsem se otočila, abych se přesvědčila o své domněnce. Samozřejmě, dostala jsem úžasný lísteček od samotného Draca Malfoye, v němž se uštěpačně ptal, kdy s Hermionou hodlám započít společný život. Takže se asi zase tolik nezměnil... Popuzeně jsem ten lísteček pokrčila a hodila ho dolů do svého pootevřeného batohu. Kretén.

„Nechtěla jsem, aby se k tobě tak choval," prohodila bokem Grangerová, která věnovala pozdějšímu Kratiknotově výkladu asi stejně tak velkou pozornost jako já. Napočítala jsem mezitím už deset různých mraků, z nichž jeden vypadal jako žirafa.

„Je to blbec. Fakt nechápu, jak s ním můžeš chodit," odtrhla jsem kus papíru ze svého notesu a dala se do skládání origami labutě. Protože, proč sakra ne?! Dvouhodinovka se podle nástěnných hodin neblížila ani své polovině. Čím jen to bylo, že někdy nám ten život utíkal, jako kdybychom zítra měli umřít a někdy... někdy jako by se kompletně zastavil čas?

„Není takový, jaký se zdá," trhla Grangerová ramenem a usmála se. „Ty umíš skládat origami?"

„Ne, právě mě posedla moje imaginární ségra, která je až moc kreativní," odpověděla jsem ironicky. Poslední, co jsem kdy poskládala, byl drak, který skončil v koši. Darovala jsem ho své nejlepší kamarádce. Rebecca Bernová mi však zmizela ze života snad ještě rychleji, než kdyby ji někdo odčaroval pryč. Její rodina se odstěhovala do Švýcarska a od té doby jsem o ní neslyšela. Možná proto, že naše přátelství bylo stejně potrhané jako onen drak, který skončil rozervaný mezi odpadky.

„Pojedeš?"

„A kam?"

„Na ten lyžařský kurz přece."

„Ani nevím, co jsou lyže, prosím tebe," prohodila jsem se smíchem, který mi utekl.

„No tááák!"

„Hej, o co ti jde?"

„Jak o co mi jde?" zvážněla.

„Sestříčkuješ se tu se mnou, jako kdyby se nechumelilo, zatímco tě támhle Weasleyová propaluje pohledem celou hodinu – Salazare, to bych přeháněla... tak jen tři čtvrtě hodiny," spustila jsem výřečně, ale pravdou bylo, že jsem byla upřímně zmatená.

„Dámy!" ozval se rozhořčený Kratiknot, který zapáleně mluvil o kouzlech používaných v hospodářství. Protočila jsem panenky a dala se opět do němého skládání něčeho, co bych mohla dělat i poslepu.

„Jen jsem si myslela, že by to mohlo být fajn. Přijde mi zajímavé, že jsme spolu byly na spoustě vyučování a nikdy se víc nepoznaly,"

„Salazare, proč bychom to dělaly?" vzhlédla jsem od papírové labutě do jejích hnědých očí a pozvedla obočí. Byla z jiné koleje. Odjakživa proti sobě Nebelvíři se Zmijozelové válčili. Možná i proto, že Nebelvíři byli tak zatraceně tvrdohlaví a my tak zatraceně hrdí. Jedno vylučovalo druhé. A ať jsem si snažila připomínat svůj osobní slib „nedělání zbytečného zla", nenapadala mě jediná možnost, jak by si k sobě mohly najít cestu obě rozkmotřené koleje, natožpak zrovna my dvě.

„A proč ne? Nemyslíš, že už té nenávisti bylo dost?" Chvíli můj pohled opětovala, než se podívala někde za mě a dodala: „Navíc mám tak trochu plné zuby lidí okolo sebe. Harry utekl do Kanady a nehodlá se vrátit dřív než po Vánocích, jestli vůbec," zamumlala a vyšpulila rty v nespokojenosti.

„Takže hledáš náplast, zlato? Na ošetřovně by jich mělo být plno."

„Ne, nehledám," začala se smát, což mě málem donutilo se usmát taky, „přesně proto tě chci poznat."

„Kvůli čemu jako?"

„Zajímá mě, co je za tím vším," pohlédla mi zase do očí a ušklíbla se. Obrátila se zpět na profesora Kratiknota a začala předstírat, jak ji jeho výklad zajímá. Buď to, nebo byla tak zatraceně divná, že ji to opravdu bavilo. Popravdě, nemohla jsem z ní spustit oči. Jen pár dnů v Bradavicích a vše bylo jako vždy. Zase se to neobešlo bez příležitostí, které by mi nepřekopaly život vzhůru nohama.