Tojpurnie se po několika dnech probrala a když zjistila, že má svázané ruce, tak se trochu zhrozila, ale když vedle sebe uviděla nějakého neznámého muže, tak se zhrozila ještě víc.

Alejandro byl fascinován tím když otevřela oči, protože konečně uviděl jakou mají barvu, i to že jsou stejně krásné jako ona.

Tojpurnie chtěla něco říct, ale najednou jakoby nenašla slova a tak se na něj jen dívala jako vyplašená laňka. ,,Odpusť mi, že jsem tě svázal," řekl Alejandro, když se na něj dívala těma nejkrásnějšíma očima, které kdy viděl a podala mu beze slova svoje ruce, když uviděla že ji chce uvolnit provazy, kterými měla své ruce svázané.  

,,Děkuji, pane," špitla tiše, když ji provazy rozvázal a usmála se na něj.. A Alejandra ten úsměv zahřál hluboko u srdce. 

,,Vděčím vám za svůj život, pane. Takže nyní můj život patří vám a můžete si s ním dělat co chcete," řekla po chvíli odhodlaným a silným hlasem a přitom se na něj dívala pohledem zraněného zvířete, ale i přesto byl ten pohled hrdý.

,,To nemůžu, nemůžu si vzít tvůj život," odpověděl Alejandro na její slova a přitom se jejich oči setkaly.

,,Ale v mém kmeni je to zvykem, pane. Můj život je teď váš," řekla Tojpurnie a její oči ho nespouštěli z dohledu. ,,Zachránil jste mě, pane a od této chvíle vám tedy můj život patří,"  dodala a Alejandro viděl v jejich očích, že to myslí vážně.