Tojpurnie tedy opatrně a pomalu sešla ze schodů, protože Alejandro byl dole, otočený k ní zády.

Šla potichu jak myška, i když ona chůze v střevíčkách na podpatku ji to trochu tížila, ale naučila se v nich chodit. Přesto byla potichu, takže ani Alejandro ji neslyšel.

Došla opatrně na poslední schod a pak zavolala slabým hlasem ,,Alejandro!" a on se otočil a v tu chvíli ji uviděl. Byla nádherná, jako snad sama víla, stála tam v těch překrásných bílých šatech, které ji nechal ušít, na rukou měla černé rukavičky, na krku se ji třpytil nádherný šperk a její vlasy, byly tak překrásně učesané, až z toho málem zapomněl dýchat.

Byla nádherná a Alejandro byl do ní zamilovaný, snad až po uši.

Usmíval se na ní a podal ji ruku, aby mohla sestoupit ze schodů. ,,Jsi nádherná," řekl a pak když už sestoupila i z toho posledního schodu a ocitla se vedle něj, tak si její ruku přitáhl k ústům a políbil ji.

,,Rechino," zašeptal to jméno tak sladce a znovu políbil hřbet její ruky.

Nikdy neviděl takovou krásu jako nyní, a Rechina ho doslova očarovala, protože ona byla tou nejkrásnější a nejurozenější bytostí, kterou kdy spatřil a byl i tím nejšťastnějším ze všech mužu, jelikož toužil po Rechině až k zbláznění a její blízkost pro něj, to bylo něco jako báze na duši i na jeho tělo, které volalo jen a jen po ní a po doteku její kůže, na té jeho.

Byl zblázněný do této ženy a šílený z její krásy, která z ní doslova vyzařovala, protože Rechina měla i krásnou duši, ale i krásné srdce, které už bilo jen a jen pro Alejandra.

Vzal ji za ruku a ona zase ucítila to podivné mravenčení, jakoby kolem ní něco proudilo. Zvedla pohled a pohlédla mu do očí, a v tu chvíli v nich uviděla nekonečnou lásku, která z nich doslova plála a hřála ji na srdci.