Nevypadalo to, že by ji tam nějak drželi. Zmátli ji ale na tolik, že nevěděla, zda má zůstat, či zda má jít. Přecházela z místa na místo, pohledem střežila trojici opodál sebe.

Nejspíš bych měla jít, najít Geralta a všechno mu říct... A co když je to právě to, co chtějí? Ale... Co když chtějí, abych právě zůstala?!

Aniž si to uvědomovala, začala si kousat nehty. Okousala si je až k bříšku a zuby štípala do nebolavých míst.

„Ty tu ještě seš?" otočil se na ni Darko a přešel k jednomu z koní, kteří byli upoutaní nedaleko.

„Jak to myslíš?" nechápala. „Unesli jste mě, tak kde bych měla být?"

„Drží tě tu snad někdo?" ušklíbl se.

Potřásla hlavou. On se kousavě zasmál a nasedl na koně.

„Mirane," řekl jen a pobídl koně k chůzi.

Poslední zaklínač jel za ním, ten, jehož jméno Hana stále neznala. Dívala se, jak někdo, koho nazývala svým bratrem, odjíždí. Stála tam a zírala na něj. Připadala si naprosto zbytečná a nanicovatá.

Leknutím vykřikla, když jí náhle někdo chytil a vyzdvihl. Byla posazena na koně přímo před zaklínače jménem Miran.

„Nevrť sebou," zamručel jen, „zvedat tě nebudu."

Než se stačila zeptat, zamlaskal, pobídl koně a následovalo prudké zrychlení do rychlého běhu. Hana vyjekla, křečovitě se chytla zaklínače. Seděla k němu bokem, což bylo docela nepohodlné. Okraj sedla, zahnutý nahoru, ji tlačil a působil bolest kdykoli, kdy kůň poposkočil trochu více, nebo o něco zaškobrtl.

Náhle zalitovala toho, že neutekla, když mohla. Měla vypadnout, jakmile si jí přestali všímat. Zařekla se, že jakmile zastaví a ona dostane možnost, neprošvihne ji.

Nejeli moc dlouho. Dojeli na hlavní cestu, po které se pohybovali jen chvíli. Poté z ní opět sjeli a zastavili až na planině nedaleko města. Hana se zmateně rozhlížela. Neměla tušení kde je, ani jak se dostane zpátky ke Geraltovi, kdyby ovšem tušila, kde ho najít.

Jakmile zastavili, Miran ji prudce sestrčil z koně. Dopadla na všechny čtyři, přičemž si narazila dlaně. Zvedla se, udělala několik malátných kroků.

„Proč jste mě sem tahali?" okřikla zaklínače.

„Občas člověku jízda vyčistí hlavu," zasmál se Miran.

„K čertu s vámi," zasyčela, „se všemi zaklínači!"

„Ale," ozval se Darian, „nemyslím si, že by tohle Geralt slyšel rád. Miro, co myslíš?"

Vyšla k němu rázným krokem. Až pozdě si vybavila, že když se pokoušela uhodit Geralta, nic mu to neudělalo. To už ale byla u blonďáka. Pozdvihla ruce a prudce ho udeřila do hrudníku. Když se rozesmál, vztekem zrudla. V očích jí začaly pálit slzy.

„Ty hajzle," vzlykla, rozpřáhla se a vší silou mu vrazila facku.

Než se stačil vzpamatovat, udeřila ho znovu, tentokrát do druhé tváře.

„Zmetku jeden, lháři!" přestávala mít vůli potlačovat slzy. „Vrahu!"

Darko sklonil hlavu, promnul si červené tváře. Vzhlédl, zabodl se do dívky pohledem a rty stáhl do úzké linky.

„Vrahu," procedil skrz rty, „nevím, nevím, jestli je moudré vrazit vrahovi facku. Co myslíš, hm? Co myslíš, že asi tak vrah dělá, když se s ním jedná takhle?!"

Couvla, postřehla, jak sáhl k pasu a z pouzdra vytáhl dýku. Oči jí zamlžily slzy, zbrkle potřásla hlavou.

A co když to takhle má být? Zazněla jí v hlavě otázka. Ne, to teda nemá. Takhle ne!

Otočila se a vyrazila vpřed. Od bot jí odlétl prach a stébla trávy, jak přesunula všechnu energii do nohou. Zaslechla za sebou halasení Mirena, v jeho hlase byl smích, ale Haně to bylo jedno. Potřebovala se odtud dostat. Jestli měla umřít, tak ne dnes. Zbývalo ještě plno nedořešených záležitostí.

Překonala mezník mezi lesem a loukou. Ohlédla se. Darian byl stále za ní. Zhluboka nabrala dech do plic, a když vydechovala, uniklo jí vzlyknutí. Z očí jí kanuly slzy, smáčely jí tváře. Před očima uviděla svůj sen, svou noční můru. Kolikrát už tuhle scénu viděla, jen opačně. Končila však vždycky stejně, alespoň z počátku, pokaždé zemřela, rukou svého bratra. Zajíkla se, dlaně stiskla do pěstí.

„Ne, dnes ne," vydala ze sebe všechno, aby zrychlila.

Zaposlouchala se do zvuků lesa. Zdálo se jí, že už neslyší dusot dalších nohou než jejích. Jenže se bála zastavit, byť jen otočit. Měla strach, co tam spatří. Vnímala rychlý tlukot svého srdce, které jako by jí tlouklo někde za ušima. Plíce jí pálily, už nemohla, docházely jí síly.

Běž, dělej, běž... Nezastavuj.

„Geralte!" vykřikla zoufale, co nejhlasitěji mohla přes všechnu zadýchanost. „Geralte! Elo!"

Začala zpomalovat. Nohy se jí pletly přes sebe, tělo odmítalo pokračovat v tomhle zběsilém tempu. Znovu se jí zamlžilo před očima, tentokrát ne slzami, ale nedostatkem kyslíku. Zachytila se nejbližšího stromu, popadla dech.

„Geralte!" zvolala znovu chraplavě. „Geralte! No tak..."

Otočila se, nikdo tam nebyl. Byla hluboko v lese, sama, vyčerpaná. Kolena se jí podlamovala.

„Ne," zasténala, když pocítila malátnost, „ne, ne... Běž."

Prvních pár kroků bylo nejhorších. Kdyby ji někdo viděl, myslel by si, že je opilá. Kličkovala, nakláněla se. Musela tělo donutit k poslušnosti. Chvíli mu trvalo, než pochopilo, že prostě jít musí, jinak to nepůjde. Bolelo to, ale šla. Pokoušela se vybavit, jakým asi směrem byla hlavní cesta. Z úst jí neustále unikalo jméno bělovlasého zaklínače, občas taky Calwen, Ela nebo Lamberta. Mísila jména s prosbou o pomoc, o život, o odpuštění.

K uším jí dolehl dusot kopyt. Zprudka se otočila dokola, hledala pohledem koně. V myšlenkách viděla jezdce v černém, s nataženým mečem, jak zpříma sedí na koni. Potřásla hlavou, pokoušela se té představy zbavit.

Začínala blouznit, jelikož dusot kopyt slyšela stále, frkání koně a hlasy.

Fajn, fajn, tak jo! Už žádné co když! Jestli to tak má být, tak jo!

„Tak pojď," rozpřáhla ruce, zatočila se, křičíc do všech stran.

Ztratila rovnováhu, zakopla o svou vlastní nohu. Skončila na zemi, ležící na zádech. Dýchala zhluboka, mělce, oči se jí samy zavřely. Dusot se přibližoval. Hana byla smířená s tím, že ji buď zašlapou koně, nebo ji zabije jeden z jezdců. Tak jako tak ani jedno nebyla zrovna bezbolestná smrt.

A co když to tak má být... Prohnalo se jí hlavou, než ztratila vědomí.

O nějaký ten čas později...

„Ale ne, no tak," zaslechla, měla pocit, že se jí to jen zdá.

Necítila žádnou bolest, o které si myslela, že přijde, když zemře. Jen jí ruce i nohy přišly strašně těžké. Někdo jí pozdvihl, objal ji pažemi, pohladil ji po vlasech.

„Hano," někdo šeptl její jméno, „Hani, prober se."

„Je v pořádku?" uslyšela další hlas.

„Ano, je v pořádku, tedy dýchá. Musím ji probrat," to ten první hlas.

Začala je rozeznávat. Ten první, to znělo jako Geralt. Ten druhý, to byl nejspíš Elo.

Zamžourala před sebe. Oči ji moc neposlouchaly, víčka měla slepená, spatřila pouze rozostřenou postavu. Chvilku trvalo, než víčka rozlepila a postřehla alespoň bílé pramínky vlasů.

„Jsem v nebi?" usmála se. „Takhle by se mi to totiž líbilo."

Zasmál se, tiše, ale upřímně.

„Je mi jedno, jestli jsem nebo nejsem," zamumlala a oči otevřela do široka.

Podívala se na známou tvář Bílého Vlka. Držel ji v náruči, hladil ji po vlasech.

„Děkuju," zadívala se na něj, „děkuju za všechno, cos pro mě udělal. Za to, že jsi mi pomohl najít někoho... Byla jsem naivní, já vím, ale... Měl jsi mi říct, že si mě nejspíš nebude pamatovat."

Zamračila se, on na ni překvapeně zamrkal.

„No, nekoukej tak, Geralte. Pověděl mi toho hodně za tu krátkou chvíli, co jsem s nimi strávila," posadila se a opřela se o něj, „takže je tu ještě něco, cos mi o něm neřekl?"

„Omlouvám se, nechtěl jsem ti brát naději," podal krátké vysvětlení.

„Ať už jsi mi dal jakoukoli, dnes se rozpadla," uhnula pohledem, „to ale neřeší problém, který nastal."

„Jaký problém?" přistoupil k nim Elo, natáhl k ní ruce a pomohl jí na nohy.

„Měli nějaký důvod, proč mě unášeli," vydechla, když stanula nohama pevně na zemi, „jen netuším jaký. Netušila jsem, jestli dělám chybu nebo jestli je to správně. Neřekli mi ani, abych zůstala, ani abych šla, prostě nic. To jediné, co mi Darko řekl, bylo, že ať udělám, co udělám, povede to k tomu, co chce."

„Asi by mu měl někdo vysvětlit, jaká jsou pravidla," zamručel Geralt.

„A co když to je to, co chce?" podívala se na něj nejistě. „Abyste za ním přišli?"

„Takže ho máme nechat být?" nadhodil Elo.

Střelila po něm pohledem, nakrčila rameny.

„Co když je to to, co chce, že?" povzdychl si za ní Geralt.

Přešel k ní a promnul jí ramena: „Jak se cítíš? Je ti lépe?"

„Je mi fajn," usoudila, „přestože nevím, jak dlouho jsem tady ležela a byla mimo."

„Takže, co dál?" ozval se znovu Elo.

„Budeme muset hodit za hlavu všechna „A co když" a pokusit se něco udělat," rozhodl Geralt, „takhle to nejde nechat."

„A co když..." nadechla se Hana.

Geralt jí natiskl dlaň k ústům a potřásl hlavou: „Žádné „A co když...""