Eiden stál vedle kamenného stolce celé odpoledne, až do pozdních večerních hodin a sledoval dění ve velkém sále. Temná strana félagórn si celou dobu plácala po ramenou. Pili víno, které neplatili, jedli maso, které nelovili a tancovali s kongur, kterou pohrdali. Eiden za rok a půl, co tu v Boragu byl, pochytil, že se zejména herr Cirillo snaží oslabit pozici kongur a ideálně tam dosadit sebe.

Před smrtí Dereka, manžela kongur a syna herr Cirilla, to bylo velmi nepravděpodobné. Kongur byla těhotná, zdravá a díky tomu manželství byla její budoucí pozice kongur upevněna. Avšak s tragickým porodem kongur, se smrtí Dereka a otevřenou válkou s klanem Skyliů se celá situace změnila v prospěch herr Cirilla. Kongur Kaiahn musel na frontu velet generálům, a tudíž kongur Söllara musela zůstat zde a vládnout. Což se hodilo do krámu herr Cirillo, který díky tomu všemu měl plný arzenál pochybností a výtek, které mohl chrlit a pokoušet se tak kongur zesměšnit, znemožnit, zdiskreditovat.

„Nevěřím mu," zaslechl asi dva dny po svém příjezdu Eiden, jak se baví herr Cirillo s herr Muriel. Odhadl, že se baví i něm, „Není o moc starší než eftirma-"

„Kongur, herr Cirillo," opravil ho herr Muriel, „Nyní je to kongur Söllara a sám jste to odsouhlasil, tak toho nechte,"

„To nic nemění na tom, že když už jí někdo musí hlídat, tak by to měl být někdo zkušený,"

„Viděl jste toho strážce vůbec? Je to syn kapitána hradní stráže, má dvanáct copánků a je mu teprve dvacet šest let,"

„Přesně o tom mluvím, herr Muriel. Není ani o tři roky starší, co Vy víte, co se mezi nimi děje,"

„Abych Vás uklidnil, herr Cirillo, tak nic. Kongur Söllara byla rozhořčena, že její otec povolala vojáka, aby se stal jejím strážným. Ani neskončilo období smutku a ona má jiné, důležitější věci na práci, než se svým strážným sdílet lóže. Navíc byste měl vidět, jak se na něj dívá. Kdyby mohla, tak ho ihned pošle zpět a jsem si jist, že on by to s radostí okamžitě přijal,"

„Stejně si na něj dám bacha,"

Také že dal. Najal muže, aby je sledoval. Eiden si ho všiml hned druhý den po tomto rozhovoru. Nedal najevo, že o něm ví. Nebyl si jist, jak by se tu na to ostatní dívali. Avšak když to trvalo více než týden, svěřil se s tím kongur.

„Já vím," odvětila nezúčastněně a na moment se zdálo, že to je vše, co k tomu hodlá říci, „Divila bych se, kdyby herr Cirillo nic nezkusil. Dávám mu čas do konce tohoto týdne, aby ho stáhl, jinak si za herr Cirillem dojdu a skončím tuto šaškárnu. Vlastní rukou odhlasoval, že budu kongur a nyní mi bude házet klacky pod nohy? Chlapeček se přepočítal," Tu poslední větu už jenom zašeptala, ale Eiden ji i tak zřetelně slyšel.

Přesto se ukázalo, že herr Cirillo je velmi vytrvalý a trpělivý muž. Nebezpečná kombinace. Eiden byl svědkem každého zasedání félagórn, kde se herr Cirillo za pomocí svých kumpánů snažil více či méně nápadně shazovat kongur. Avšak na její straně neochvějně stál herr Muriel, který se k ní choval jako ke své neteři. Když se nikdo nedíval samozřejmě.

První tanec měla kongur Söllara zdárně za sebou, ale Eiden ze své pozice moc dobře viděl, že se rozhodně nejedná o její poslední.

„Nesnáším, jak se na ní dívá," zaslechl Daellin hlas.

„Kdo?"

Daella byla tak zabraná do sledování kongur a válečníka Stjórna, že neutrousila poznámku o tom, že on utrousil slovo. „Válečník Stjórn. Dívá se na ní, jako kdyby měla být jeho. Vím, že vzhledem k jeho postavení to je velice nepravděpodobné, ale přesto si nemohu pomoc,"

„Co vím, tak se na ni takto dívá od té doby, co tu jsem,"

„Přesně. Jeho pohled se změnil po smrti Dereka. Už předtím se mi obzvlášť nelíbil, ale nebylo to takové. Budu ji muset předním varovat,"

„Myslím, že nebude třeba," Eiden si všiml toho nepatrného pohybu, kterým ho od sebe kongur odstrčila, aby si nebyli příliš blízko. Věděl, že si kongur byla vědoma možných nekalých úmyslech válečníka Stjórna a stejně tak věděl, že s tím nemůže nic udělat, pokud nebude mít důkaz a co hůř, muselo by se to považovat za nezákonné. Pokud měl pouze chlípné myšlenky, tak s tím nikdo, ani kongur Kaiahn, nic neudělá.

×××

Eiden byl přesvědčený, že jakmile slavnost v hradě skončí, kongur usne za chůze. Za celé odpoledne a večer snědla sotva dvě sousta, pila pouze čistou vodu, aby měla čistou mysl a jasný úsudek. Daella se pokoušela ji přinést něco k snědku, ale kongur si nestačila pořádně ani nadechnout a hned ji někdo zval do vírů tance. Ta dvoupísňová pauza hned na začátku byl nejdelší odpočinek, který jí dopřáli. Když se odpoledne překlánělo do večera, byla tak zoufalá, že se snažila schovávat v davu a zdvořilostně konverzovat s hosty. Zřejmě doufala, že se skryje před tanečníky. Ovšem to byla chyba. S někým prohodila sotva dvě věty a hned ji zvali k tanci. Protože povídat si mohou i při něm.

Řady hostů začaly řídnout kolem desáté večerní. Kongur byla od začátku rozhodnuta slavit nejdéle do půlnoci. Poté byla odhodlána klidně i omdlít, jen aby se dostala do svých komnat. Naštěstí to nebylo třeba. Do půlnoci se hosté poroučeli domů sami. Někteří pokračovali na slavnostech ve městě, kde se bude divoce pít a tancovat kolem ohňů do brzkých ranních hodin.

„Doufám, že další slavnost bude nejdřív v příštím životě," sdělila své přání a svalila se na schody. Už ani na tom kamenném stolci nechtěla sedět. Musela být opravdu vyčerpaná, když byla takto upřímná a nehlídala si své vystupování. Stejně tak jako si dovolila přijít pozdě na slavnost. Avšak tam za to nemohla únava, ale upřímná touha přečíst si dopis od svého otce. Nebo se alespoň ujistit, že je naživu. Viděl, jak se její napjatá ramena uvolnila, nekompromisní výraz získal trhliny a hruď klesla pod tíhou výdechu.

„Chcete něco přinést, kongur?" zeptala se Daella, i když tak trochu zbytečně, protože nesla dva tácy plné jídla. Eiden nechápal, kde ho našla, protože stoly zely prázdnotou.

„Ne, děkuji. Půjdu spát a ty jdi také, dnes tě už nepotřebuji,"

„Jste si jistá?" Na to ji kongur už neodpověděla. Vstala a, i přes únavu, její krok nepostrádal ráznost. Chodbou šla se vztyčenou hlavou a on si uvědomil, že tak učinila naschvál, kdyby tu na někoho narazila. Nikdy nechtěla dát najevo slabost, i když se objevovaly situace, kdy ji musela ukázat. Jako dnes, po šesti tancích, kdy navzdory těžkým šatům poskakovala, otáčela se a ve svižných částech písní téměř běhala.

Naštěstí nikoho nepotkali. Kongur vešla do svých komnat a počkala u dveří, aby Eiden mohl zkontrolovat, zdali se tu nikdo nenachází. Za tu dobu měl už naučený postup, jak efektivně pokoje prohledat. Šatnu prohledával jako první, protože naskýtala báječnou příležitost se schovat ve stínech oblečení. V koupelně zkontroloval kovovou vanu, malé skříňky, do kterých by se sotva vešlo dítě. Ložnice poskytovala možnost schovat se pod postelí, na nebesech, za lenoškou a za stolem, který kongur využívala jen zřídka. Ve všech pokojích prohlédl i okna, jestli nejsou poškozená a zda-li jsou pořádně zamčená.

„Vše je v pořádku," podal hlášení, tak jako vždy. Čekal na pokyn, že může odejít a na stráž přijít noční strážný, ale kongur se nezdála, že vůbec vnímá jeho přítomnost. Od příchodu do své ložnice se nepohnula. „Kongur?" opovážil se jí oslovit a připravoval se na drsný tón, kterým mu odvětí, aby konečně odešel. Jenže to se nestalo.

„Vezmi lucernu," Dodatek – a pojď za mnou – by zbytečný, neboť oba věděli, že to je jedna z těch hlavních věcí, co dělal. Všude chodil za ní.

Šla ke schodům a po nich dolů, až Eiden dostal strach, že opravdu bude chtít jít do města na slavnosti. Ráno věděl, že se pouze chce podívat na ochoz, ale nenapadlo ho, že by se tam skutečně chtěla podívat a co hůř, ukázat se lidem. Jemu, ani poddaným by to nevadilo, naopak, poddaní by byli rádi, kdyby ji viděla mezi sebou, i když se o ni všude mluví jako myrkur kongur. Ale právě proto tam nemohla. Protože se rozhodla jít touto cestou vládnutí. Eiden si zprvu myslel, že to je opravdu její osobnost, ale rok a půl trávení téměř veškerého času v její přítomnosti ho vyvedl z omylu. Byla pravda, že ona se dlouho snažila udržet tuto masku i před ním, ale časem si uvědomila, že to zbytečné. Nebo byla unavená.

Nakonec se ukázalo, že nešla na nádvoří, ani do stájí, aby proklouzla do města, ale šla do zahrad. Eiden, vzhledem k situaci, srovnal krok a šel vedle ní, aby ji mohl svítit na cestu. Ona nic nenamítala. Její nepřítomný výraz mu napovídal, že o tom pořádně ani neví. Posadila se na první lavičku, která se ji naskytla. Eiden postavil vedle ní lucernu a díval se po okolí. Zahrada byla ztemnělá, nikde žádná světla ani živáčka. Jedinou společnost jim dělaly hvězdy na nebi, které na tě němě shlíželi. Ideální čas pro to, aby možný útočník mohl zaútočit. Veškerou svou pozornost přesměroval na hlídání veškerého zvuku, který se zahradou prohnal. Štěbetání nočních ptáků, ševelení listí ve větru, tlumeného hlaholu linoucí se z města. Nic nenaznačovalo, že by tu byl nezvaný host. Přesto Eiden byl připraven přeskočit kamennou lavičku a chránit kongur svým tělem.

Ta stále seděla a hleděla před sebe. Nevydala sebemenší hlásku. Seděla vzpřímeně, ruce ledabyle položené na tmavé sukni šatů. Světlo lucerny dopadalo na její vlasy a ty díky tomu vypadaly jako zkamenělý oheň. Rudé prameny se nepohnuly, neochvějně držely v účesu, který ji Daella spletla.

Jako kdyby vycítila, na co Eiden myslí, řekla: „Mohl bys mi ty vlasy rozpustit?" Nepamatoval se, kdy se ho naposledy zeptala. Vždy rozkazovala, jak se od ní očekávalo, v drtivé většině na něj nebrala ohledy. Nyní ale věděla, že se toto nestřetává s jeho povinností, nebo byla prostě unavená, chtěla uvolnit napětí, které ji takto pevně spletený účes přinášel, a její ruce byly příliš těžké, aby je zvedla. Eiden neodpovídal, udělal krok doprava a jedním opatrným pohybem ji vyndal ozdobu, která držela celý účes pohromadě. Vlasy ji nahned spadly na záda a ramena. Světlo je oživilo natolik, že se nyní její prameny pohybovaly jako oživlé plameny ohně, dokud si nenašly své místo, kde spočinou a opět zkamení. Jen nepatrný pohyb plamene svíčky rudé prameny zdánlivě oživoval.

„Proč tu jsme?" odvážil se zeptat. Nikdo tu kromě nich nebyl. Mohl si dovolit ji nabídnout, aby sundala zmrzlou masku, když on sundal tu svou kamennou.

„Chtěla jsem si přečíst dopis od otce. Ale v ložnici jsem se na to nedovedla soustředit. Pokud bych neodešla, stojím tam doteď,"

„Myslel jsem, že jste unavena,"

„Ano, to jsem, ale nikdy se nestalo, že bych na otcovi narozeniny s ním netančila. Vždy mi věnoval první tanec. Připadá mi, jako kdybych ho obelstila, když jsem tančila s herr Muriel,"

„Byl si vědom, že Vás zachránil?"

„Ano, ale ne v tomto smyslu," Pak se odmlčela. Eiden očekával, že vytáhne dopis a dá se do čtení. Mýlil se. „Myslíš, že to přinese nějaký úspěch? Ten plán, co vymyslel herr Cirillo,"

„Upřímně si nejsem jist," Byl. Kdyby mohl, tak hned na začátku řekne, že to je nesmysl, ale to on si nemohl dovolit.

„Nejsi upřímný," odtušila, „a pokud mi takto lžeš, tak mám jasnou představu, co si o tom myslíš,"

„Nejsem v ležení, nemám aktuální informace, kdo v Ánni klan Skyliů vede. Třeba to bude hlupák a skočí na to,"

„Ale nevěříš v to," trvala na svém.

A on to vzdal. „Ne, moc tomu nevěřím,"

„Tak aspoň zde se shodneme,"

Čekal, jestli se bude chtít bavit dál, ale nakonec vytáhla dopis a začala číst. Eiden upřel svůj pohled do zahrady a snažil se jí poskytnou aspoň malý pocit soukromí. Podle času odhadoval, že ho četla několikrát. Pak otevřela dvířka lucerny a dopis spálila.

„Proč jste to udělala?" vyhrkl a zapomněl přemýšlet před tím, než to vypustit z úst.

„Abych se jím netrápila. Vím, že žije, zbytek je irelevantní,"

„Napsal něco zlého?"

„Ne, a to je ten problém," A už tu byla zas. Ta ledová maska, která bolí, když se na ni člověk jen podívá.

Kongur se zvedla a měla se k odchodu, avšak Eidena napadlo, jak by se jí mohlo ulevit. Nebo se mu vysměje do tváře. „Kongur, co kdybyste otci věnovala poslední tanec?" První věc, bylo riskantní – vlastně nemyslitelné – oslovit kongur Kaiahn jinak než kongur Kaiahn. A ta druhá byla ta, že si asi musela myslet, že se zbláznil.

„Jak bys to chtěl udělat?" Stála k němu zády a její otázka byla sotva víc než šepot ztracený ve větru.

„Kdybyste šla se mnou do hlavního sálu, vysvětlím Vám to,"

Po chvíli ticha, kdy zvažovala jeho troufalý nápad, odpověděla: „Dobře,"

Hlavní síň byla stejná, jako když ji opustili, jenom s tím rozdílem, že svícny byly zhasnuté, tudíž celý rozsáhlý prostor osvětlovala jenom malá lucerna, kterou třímal Eiden. Kongur se postavila doprostřed prázdného sálu a čekala, až Eiden spustí. Jenže on mlčel. Přešel k nástrojům, které tu naštěstí hudebníci nechali. Lucernu postavil na zem a do ruky vzal jednu z kytar. Beze slova začal hrát noty písně klanu, ke které se pojí i první tanec.

Kongur na něj nejprve hleděla zmateně. Nejspíš se divila, kde se naučil hrát. Bylo zvláštní slyšet melodii písně klanu jenom na kytaře. Najednou neslyšely tvrdou, drsnou hudbu za doprovodů fléten a bubnů a hlubokého hlasu zpěváka. Kytara ji zjemnila až se celá píseň stala téměř intimní.

Struny proudily do slabě osvíceného sálu jednu notu za druhou. V tom hrobovém tichu se to zdálo nepatřičné. Čekal, že kongur to celé naruší otázkou, nebo prostě odejde. Pletl se. V momentě, kdy by obyčejně začal zpěvák zpívat, dala se do tance. Podlouhlý stín se rozpohyboval a následoval každý její krok. Sukně se jí plynule otáčela, rozpuštěné vlasy vířily prostorem. Všiml si, že má zavřené oči, jako kdyby si představovala, že opravdu tančí se svým otcem v sále, který je plný lidí a jídla a pití. Jako kdyby žádná válka nebyla, ona nebyla kongur, ale pouhá eftirma tančící se svým kongur. Jako kdyby ta nejistota, která ji svírá každé ráno, kdy se ptá na novinky z fronty, zmizela. Jako kdyby to celé byl jenom jeden obrovský zlý sen, ze kterého se probudí.

Jenže on nebyl. Netančila se svým otcem v plném sálu za bílého dne. Místo toho tančila sama. Nehrála tu honosná hudba za doprovodu fléten, bubnů a hlubokého zpěvu, ale jedna kytara, která by příště potřebovala lépe naladit. Nesmál se tu na ní otec, který ji požádal o první tanec. Ten doufejme spal ve válečném stanu u města Ánni, které bránil. A jeho dcera tu stála v sále, který byl skromně osvětlen drobnou lucernou. Společnost ji dělal jenom Eiden a jejich stíny.

Jakmile dohrál, zastavila se. I když v její tváři byl znát o něco větší klid a mír, tak tam Eiden spatřil ještě něco. Osamění. Podívala se mu do očí a on tu tíhu osamocení pocítil. Chtěl ji od toho pomoc. Chtěl, aby se tak necítila, aby se usmívala, jako tomu bylo dřív, ještě předtím, než si vzala Dereka. Daella mu, zejména ze začátku, vyprávěla, jaká byla, než ji zaslíbili. Asi měla strach, aby ji nezačal nenávidět. Přál si, aby se byla na lidi milá, jako kdysi, aby si mohla v klidu celé dny číst, skotačit v zahradách, jezdit na koni, nebo jenom chodit do města mezi lidi. Jenže to bylo pomalu pět let od doby, kdy tohle všechno dělala. Eiden ji to chtěl vrátit, chtěl ji pomoci.

Jenom mít jak.

×××

Zdravím ^^ jak se máte?

Já naprosto skvěle, protože nejenže jdeme do finále v nároďáku (jooo!), ale včera jsem dala těžkou zkoušku z ajiny na dvou hodinách spánku, protože proč ne :) a dneska jsem odevzdala poslední semestrálku, takže doufám, že vše mi ohodnotí tak, abych nemusela nic opravovat a tím pádem mi může začít léto ^^

Mějte se, jak nejlíp umíte.

SimonaR