Slunce se pomalými kroky blížilo k východu, jeho záře jemně osvětlovala nebe, kde stále svítila tma. Hvězdy se odmítaly vzdát nadvlády, přestože měsíc již dávno odešel a nechával prostor pro svou partnerku. Měsíc a slunce. Byli propojeni ve svém vesmírném tanci, kdy přestože se nikdy nemohli setkat na jednom nebi, jeden bez druhého by neexistoval. Bez slunce by existovala pouze černočerná tma a bez měsíce osvětlující cestu by se jeden ztratil a už nikdy by nenašel cestu zpět.

Přesně tak si Eiden představoval sebe s kongur. Žádná pravidla jim nedovolovala se střetnout, být spolu. Jeho by to stálo místo, stal by se vyvrhelem společnosti, ztratil by respekt a náklonost rodiny, přátel. Jediná naděje na nějaký život by bylo odjet z Polárních děsů. A Söllaru by čekal mnohem krutější trest. Nejen že by ztratila kamenný stolec ve prospěch rodiny herr Cirilla, ale hlavně by ztratila život. A to Eiden nehodlal dopustit.

Byl upřímně překvapen, že chtěla překročit hranici. Několikrát. A přestože věděl, co je v sázce, nemohl být šťastnější.

Cítit její tělo pod sebou. Její dech na své tváři, její chuť na svých rtech. Její zuby na svém rameni, kdy se v návalu rozkoše nemohla ovládnout. Slyšet své jméno z jejích úst vyslovené jako modlitbu, jako záchranné lano.

Jejich noc byla všechno, co kdy chtěl a mnohem víc. Söllara byla neúnavná a on zrovna tak. Jestli naspali hodinu, bylo to hodně.

Chtěl ji ukázat, že to může být krásné. Že všechny ty příběhy, které četla, mohou být skutečností.

Přestože jejich polibek byl jakýkoli jenom ne něžný, začal ji svlékat pomalu. Knoflíček po knoflíčku. Aby měla možnost ho kdykoli zastavit. I když ji chtěl jako nikdy, poslechl by ji. Sám by si usekl ruce, kdyby si ji měl vzít přes její nesouhlas, nebo sebemenší pochybnost.

Myslel si, že se bude stydět, že bude ostýchavá. Mýlil se. Když ji zbavil oblečení a nevěděl, kam s očima, usmála se na něj jako liška. A stejně jako on, tak i ona mu sundávala oblečení pomalu, knoflík po knoflíku.

Kazajku mu rozepla s jistotou, kterou nečekal. Košili mu vytáhla z podkalhot. Očima mu naznačila, aby se sehnul, že ho chce svléknout, avšak byl na ní příliš vysoký. Když přešla ke kalhotám, zarazila se. Podívala se na něj a on přikývl. Pokračovala.

Jakmile byli oba nazí, chvíli tam stáli, nepohnuli se, jen si hleděli navzájem do očí. Neprohlíželi se. Jen si hleděli do očí, do hlubin duše.

Söllara udělala první krok. Položila mu ruku přímo na srdce, aby cítila, jak jeho srdce rychle bije. Měl strach, že mu vyskočí z hrudi. Hlavně když cítil její ruku na své kůži. Nahnul se k ní a jemně ji políbil. Přitáhl si ji k sobě. Zadrhl se jí dech, když jeho ruka dopadla na její nahá záda.

„Nepřestávej, prosím," zašeptala kousíček od jeho rtů.

Jeho ruce bloudily po celém její těle, stejně tak jako ty její zkoumaly jeho. Ani jeden nezůstal tomu druhému nic dlužen.

„Chci tě cítit," zašeptal ji nazpět do krku, kde ji líbal. Měl pocit, že se usmála.

Chytla ho za ruku, která spočívala na jejím zadku a o krok couvla. Vedla ho k loži. Ruku pustila, vyhoupla se na postel a odsunula se na druhou stranu, kde se mu odhalila.

Eiden tam hodnou dobu stál neschopen pohybu, slova, obyčejného nadechnutí. Jenom ji pozoroval, protože v měsíčním světle působila nadpozemsky. Söllaře s prohloubil úsměv. Ukazováčkem mu naznačila, aby se k ní připojil. Neváhal.

Rty do sebe zprudka narazily, jazyky pokračovaly v tanci přesně tam, kde přestaly. Klečeli v její loži, pod sebou cítil saténové pokrývky. Oheň k v krbu je ještě nestihl prohřát, ale to Eidenovi nevadilo.

Otočil si ji zády k sobě, rty přitiskl hned po ucho.

„Eidene," zavrněla a víc se k němu přitiskla.

Spokojeně zamručel. Prsty bloumal po jejím těle, až se zarazil na jejím stehně. Než se stihl zeptat, přikývla. Jakmile se k ní přiblížil a ucítil její vlhkost, málem přišel o rozum. Přesto si pamatoval, že musí pomalu, něžně. Stále ho vzadu v mysli strašily řádky, které četl o její svatební noci. Chtěl, aby na něj zapomněla, aby místo těch strastiplných nocí byly pouze jeho doteky, jeho rty. Vymaže jí toho parchanta z paměti.

Nebo se o to minimálně pokusí.

Vlnila se mu v náruči, chtěla víc. Dech se jí krátil. Steny byly intenzivnější. Kousala se do rtu, aby byla potichu. Aby nikdo, kdo by prošel ztichlou chodbou, neuslyšel, co v soukromí jejích komnat provádí kongur se svým osobním strážcem.

„Líbí se ti to?" ujistil se, když nabíral na rychlosti.

„Ano," zasténala, „ještě chvíli,"

Zlíbal ji celý krk, obě ramena i šíje. Vydržel by jí takto držet celou noc. Nic nechtěl pro sebe, vše chtěl pro ni. Když se mu rozsypala v náruči, zlíbal ji nezraněnou tvář, dokud se jí dech nesrovnal.

„Co chceš dál?" zeptal se. Dá ji všechno, o co si řekne. Stačilo slovo a bude to mít.

Její hlas zněl pevněji, než očekával. Když se mu sebevědomě podívala do očí s mírným úšklebkem na tváři, zapomněl, jak se dýchá.

„Chci být nahoře,"

A nyní, kdy mu spočívala na hrudi, hrála si s jeho rukou, on ji líně hladil po paži, si připadal nejšťastněji za celý svůj život.

„Nečekala jsem, že to může být takové," zašeptala, když porovnávala svou ruku s tou jeho. Nenapadlo ho, že její ručka bude o tolik drobnější.

„Jaké?" Chtěl slyšet.

Nechala ruce rukami a podívala se na něj. Spokojenost naplňující její oči mu vyrazila dech.

„Tak, pohádkové," usmála se na něj.

Ruku přesunul z její paže do jejich vlasů a odhrnul ji z její tváře. Šrám již neměla namazanou mastí, ta se za ty hodiny vstřebala, a přesto byla stále ošklivá.

Podle jejího zamračeného výrazu poznal, že on sám se mračí. „Neobviňuješ se, že ne?"

„Ne, jen," nevěděl, jak své myšlenky přetvořit do slov, „Jen kdybych byl o okamžik rychlejší,"

Hlavu zvedla z jeho hrudi a opřela se o lokty. „Zachránil jsi mě. Pokud se bojíš, že tam budu mít jizvu, tak ať. Nevadí mi to," Ale jemu ano. Naklonila se k němu, až ji vlasy popadaly a tvořily kolem nich clonu před světem. „Nechci, aby sis to vyčítal," šeptala a dívala se mu do očí, „Není to tvá vina. Díky tobě jsem tady. Buď na sebe hrdý," Mírně se usmála. „Navíc, Písař ví. Kdyby se to celé nestalo, třeba bychom tu nebyli," pronesla laškovně. Chápal, že chce odlehčit atmosféru, že se chce vrátit zpátky ke hře, kterou začali hrát před několik hodinami.

Strhl si ji pod sebe. Pro změnu nyní jeho vlasy je chránily před světem. „Opravdu? A kde bychom byli?" Sklonil se k ní a políbil ji na čelo. Pak na spánky. Na tvář, bradu. Zatahal ji za ušní lalůček. Spokojeně mu zavrněla do ucha.

„Mám pocit, že mi tu někdo slíbil vyhřátou kožešinu před praskajícím krbem,"

Přesunul se na její dekolt, na jamku mezi prsy, dál k pupíku a stejnou cestu zpátky.

„A kde ještě jinde?" Podíval se na ní. Měla zavřené oči a užívala si jeho polibky. Avšak už poznal že kromě jeho rtů pod uchem miluje jeho rty na páteři.

„U zdi,"

„Kde ještě?"

„Na rozehřátém písku u pláže, v přítmí listnatého lesa, na rozkvetlé louce," Víc nestihla říct, protože jeho rty potkaly ty její.

Ano. Tu noc ji slíbil celý svět. Že ho procestují, že ho poznají. Že uvidí místa, lidi a zvířata, o kterých mohou jenom číst. Oba věděli, že to je čistá fantazie, že nic z toho se nesplní. Avšak noc je skryla před krutou skutečností a nechala je společně snít. O životě, který nemohou mít.

×××

Eiden se domníval, že ví, jak vypadá peklo. Probouzet se za křiků umírajících vojáků. Hladovět, protože zásobovací sítě zkolabovali kvůli počasí. Čelit nemocem, těžkým rozhodnutím. Neznat teplou, příjemnou postel, teplé jídlo, teplou vanu. Pevnou střechu nad hlavou. Přežívat ze dne na den, velet svým lidem, přestože věděl, že mnoho z nich neuvidí své domovy, rodiny. Že je možná nikdo z nich neuvidí.

Pletl se.

To pravé peklo na něj čekalo, když stál v poradní síni félagórn po pravici kongur a nesměl se jí dotknout. Usmát se na ni. Opětovat ji pohled. A korunu tomu daly řeči, které linuly z úst ostatních.

„Střelci odmítají mluvit," ujal se slova generál Damgah, hned po slovech vyjadřující vděk Písaři, a Eidenovi, že je kongur naživu. „Celou noc jsme je vyslýchali, sám jsem výslechy vedl, a nic. Nevíme, jestli se do města dostalo víc Skyliů, jak se sem dostali, cíl mise,"

„Ten je snad zřetelný," zabručel herr Byron, „chtěli nechat vládnoucí rodinu vymřít po meči. Opět,"

A bylo to tu. Eiden si nemyslel, že to vynesou na světlo tak brzy.

Koutkem oka zahlédl, jak si Söllara otočila pečetním prstenem. Dělala to vždy, když větřila bouři.

„Lidé se bojí," oznámil zjevnou věc herr Cirillo, „Chtějí vědět, že klan je stabilní, že budoucnost jeho a vládnoucí rodiny je zajištěna, až vyhrajeme válku,"

„Nejprve tu válku musíme vyhrát," odpověděla kongur neurčitým tónem, „protože pochybuji že by mou rodinu nechal klan Skyliů naživu, kdyby vyhráli. A obávám se, že stejný osud by čekal všechny rodiny, které u tohoto stolu zastupujeme," podívala se na přítomné muže, „Takže co Vás vede k tomu, že zplodit dědice je prioritnější, než zajistit, abychom to nejprve celé přežili?"

Herr Byron si odkašlal. „Domnívám se, že herr Cirillo se snažil říci, že Váš projev byl nešťastnou náhodou vyveden v omyl. Nestačilo mnoho a seděli bychom tu za zcela jiných okolností,"

„S tím souhlasím, ale o nutnosti projevu jste přesvědčili vy mě," nezněla vyčítavě, pouze sdělovala fakta, „A ať bych řekla cokoli, útok by ukázal na bílá místa, či na ironii situace. To, že se do města dostali nepřátelé, není má chyba, ale chyba kapitána městské stráže,"

„Co s ním hodláte udělat?" zeptal se námořník Kelpit. Eiden se domníval, že se snažil odvést téma hovoru jinam.

Všechny oči se upřely na kongur a vyčkávaly na její verdikt. Trestání interních chyb nebyla věc félagórn. To bylo pouze a jedině v kompetenci kongur. Strážce si nebyl jist, jaký osud pro kapitána městské stráže chce, ale věděl, že ať Söllara rozhodne jakkoli, podpoří ji. Minimálně v soukromí.

„Bude mu odebrána hodnost kapitána. Odškodní rodiny všech pozůstalých. Bude moct zůstat v armádě, ale nezíská vyšší hodnost než desátník. A jakmile splní své povinnosti vůči rodinám, bude povolán na frontu,"

Síni se rozhostilo ticho, které se ani vítr venku neodvážil narušit svými nárazy do oken. Nikdo se neodvážil nadechnout.

„Tím ho odsoudíte k pravděpodobné smrti," řekl nejistě generál. Herr Muriel byl podezřele potichu.

„Já vím," odvětila.

Eiden takový trest schvaloval. Nemělo smysl bývalého kapitána městské stráže popravovat. Nikdo by z toho nic nezískal.

„Novým kapitánem bude služebně nejstarší nadporučík. Kapitán hradní stráže se uvolil, že se bude podílet na odškodnění rodin. Měla jsem čas přemýšlet a myslím si, že se mnou budete souhlasit, když řeknu, že bezpečnost města nebyla jeho odpovědnost. Hrad je v pořádku, nikdo se sem nedostal. Tudíž jeho povinnost byla splněna,"

„A co zraněný strážce?"

Hajl. Eiden by na něj dočista zapomněl. Až bude mít příležitost, musí se za ním přijít podívat.

Slova se ujal generál: „Podle slov vojáků, kteří byli přítomni, jsem odhalil, že se jednalo o nepozornost právě strážného Hajla. Polevil v ostražitosti a jeden ze střelců toho využil. Vzhledem k tomu, že je mimo ohrožení života mohu říct, že jeho zdravotní situace je dostatečným trestem,"

Kongur přikývla na souhlas.

Eiden se domníval, že tím je to téma uzavřené, avšak pletl se.

„To je celé?" podivil se herr Cirillo, „Takže opravdu nebude řešit očividný problém?"

„Který?" ozval se konečně herr Muriel a byl značně otráven, „Bezpečnost jsme probrali již v noci, kdy se kongur vzpamatovávala a zotavovala. Generál Damgah sám navrhl řešení a všichni jsme jej odsouhlasili. Střelci budou po právu potrestáni popravou. Týden je budeme držet a vyslýchat. Pokud neřeknou nic užitečného, za svůj osud si mohou sami,"

„O tom nehovořím," utrhl se na něj. Eiden měl co dělat, aby nepoložil ruku na jílec meče. „Hovořím o tom, že opravdu nebudeme řešit otázku dědictví,"

V síni se ochladilo.

„Máte plán, herr Cirillo?" zeptala se ledově klidně kongur, „Předložte mi, jak máte v plánu řešit danou otázku. Protože podle mého dlouhodobého a pečlivého průzkumu zde v klanu není nikdo, kdo by mohl nabídnout potřebnou sílu k výhře války," Válečníkovi Stjórnovi tím smazala úšklebek z tváře. Naštěstí za celou dobu neřekl půl slova. „A pokud máte čas na vytváření svatebních, manželských a spojeneckých smluv, které nám zajistí vítězství, budete vyjednávat dohody s protilehlou stranou a stanovovat podmínky, tak vřele do toho. Jaký je Váš seznam kandidátů na pozici mého manžela? Chci ho vidět,"

Odpovědí ji bylo ticho doplněno vražedným pohledem. Avšak kongur se tentokrát nehodlala držet zpět.

„A protože na rozdíl od Vás, herr, beru své povinnosti velmi vážně, tak jsem si zjišťovala, kdo by byl nejvhodnější. Druhorozený syn Mukata ze Salianqu, třetí potomek dosavadního Muzafera. Vládnout své zemi nebude, protože podle zpráv jeho straší bratr je již ženat s princeznou Hasiery a dle zvěstí brzy budou v očekávání. Navíc Princ Mukata má ještě starší sestru, která se taktéž může stát Muzaferem. Salianq je bohatá země, svou sílu ukázali, když pomohli Hasiéře před několika týdny vyhrát jedenáctiletou válku. Navíc náš konflikt není tak rozsáhlý, tudíž není třeba takové válečné pomoci,"

Eidenovi se nelíbili tyto řeči, ale moc dobře věděl, do čeho se to pustil a že mají velmi omezený čas, kdy mohou být spolu.

„Avšak jak jsem včera oznámila svému lidu, prioritou je přítomnost. A protože vyjednávání sňatku trvá dlouho a je náročný po všech stránkách, považuji za výhodnější své úsilí soustředit na válku. Pokud to vidíte jinak, můžu Vás tímto úkolem pověřit,"

Všichni přítomní si uvědomovali, co právě deklarovala. Díky včerejšímu přednesu, který byl podle všeho improvizací, držela v rukou zbraň, díky niž nemusela ukvapeně hledat nového manžela. Ani jeden z nich se nemusel nějaký ten čas potýkat s představy, že skončí se stejným mužem, jak byl herr Derek. Mohli ty obavy odložit a soustředit se na válku. Což Eidenovi připomínalo, že by každým dnem měl obdržet odpovědi od kontaktů z fronty.

Herr Cirillo zatínal ruku v pěst a měl co dělat, aby kongur nepočastoval rozzuřeným pohledem. Moc dobře si uvědomoval, že nějaký ten čas stojí na tenkém ledě. Vzpomínka na jejich hádku byla stále čerstvá. Stejně tak jako skryté výhružky, které si navzájem vyměnili. Výhoda byla ta, že kongur měla větší moc.

×××

Od útoku uběhlo šest dní, což znamenalo, že pokud útočníci do zítra nepromluví, budou popraveni. Byl to postup daný zákonem i zvykem. Vězni měli vždy sedm dní na přiznání se k zločinu a poskytnutí všech informací, které mají. Pokud se doznali, poprava se odložila a následoval soud, kde se projednával trest. Avšak za mlčení není žádná schovívavost. Jenom smrt.

Za tu dobu se stihly věci vrátit do starých zaběhlých pořádků. Kongur jmenovala nového kapitána městské stráže, dohlížela na obnovení bezpečnosti, odškodnění rodiny – které osobně navštívila. Félagórn se jí to snažil rozmluvit, spolu s nimi i Daella. On sám pouze vyjádřil obavu, zda-li je to bezpečné a správné rozhodnutí. Kongur si nenechala nic vymluvit.

„Přestože to nebyla má přímá odpovědnost, tak jsem s tím proslovem souhlasila," odvětila, „Mám na tom svůj podíl, přestože to félagórn nikdy nepřiznám. Cítím se za to zodpovědna. Za ty zmařené životy. Musím jim alespoň prokázat náležitou úctu. Že mi to není jedno," Rozuměl ji.

„Zařídím, aby se ti nic nestalo," slíbil ji, když hodiny ukazovaly půlnoc. Hajl stále ležel na marodce, zotavoval se ze zranění, a proto Eiden zůstával s kongur v jejich komnatách, aby ji měl kdo chránit. Svět nemusel vědět, že ty noci trávili spolu v jejím loži.

Jakmile ji rodiny viděly, málem padaly na kolena. Eiden poznal, že je z toho kongur celá rozpačitá. Každé rodině přinesla smuteční dar a váček s penězi. Ty nyní potřebovali víc než kdy před tím.

Až na tato zpestření, denní režim kongur se vrátil do zaběhlých cest. Daella každé ráno oznámila, že na frontě nedochází k žádné výrazné změně. Město Ánni nepadlo, což bylo jedině dobře. Potravinová krize nevznikala, takže obchodní cesty jsou nenarušené. A kongur Kaiahn byl živ a zdráv. Vše mu to potvrdili dopisy od bývalých spolubojovníků. Podrobněji mu popsali terén, rozmístění jednotlivých vojenských útvarů, sdělili počty mrtvých za poslední měsíc. Tyto informace jim poskytovali lepší vhled, ale ne o tolik, o kolik si slibovali.

Spolu vytvořili nějaké náčrty různých strategií, jak by mohli dosáhnout průlomu v konfliktu a konečně přiblížit konec války, ale nic nebylo jistého. Nic nebylo přesvědčivé, za co by se Eiden postavil.

Byla hluboká noc. Skláněli se nad jednotlivými mapy, kde se snažili jeden z mnoha plánů přetvořit do seriózní válečné strategie. Eiden Söllaru něžně hladil po paži, když na chodbě se ozvali zvuky ostří.

Neváhal. Vysunul meč, přeběhl ke dveřím a zamkl je. Po chodbě se rozléhali bolestné výkřiky a krátké rozkazy.

„Zastavte je!"

„Zadržte je!"

„Nesmí se dostat ke kongur!"

„Eidene," pípla za ním Söllara. Stála na půli cesty mezi stolem a dveřmi. Hrůza na něj křičela z jejích očí.

Ani jeden nečekal, že se to opravdu stane. Klan Skyliů si pro ni přišel. A nezastaví se, dokud se k ní nedostanou. Avšak to se budou muset nejprve dostat přes něj.

Několika rychlými kroky se přesunul k Söllaře, která hned odpověděla na jeho otevřenou náruč.

„Co budeme dělat?" zajíkla se. Třásla se jako osika. Její strach byl hmatatelný.

„To, co jsme naplánovali pro tenhle případ," Před dvěma lety, kdy přišel o hodnost majora a získal poslání strážného. Zdálo se mu to tak vzdálené. „Schováš se do šatny do nejtmavšího koutu za šaty," políbil ji do vlasů a objal ji pevněji, „Budeš potichu, sotva budeš dýchat. Zavřeš oči a počkáš, dokud si pro tebe osobně nepřijdu,"

„Žádný nepřítel, žádný strach," zašeptala mu hrudi. Pomalým tempem ji hladil po vlasech, ve snaze oba uklidnit.

Přikývl. „Žádný nepřítel, žádný strach," Heslo si vymysleli pro případ, kdy by někdo chtěl kongur vylákat. Do té doby, než uslyší tato slova, musí předstírat, že se rozplynula.

„Nesmíš vycházet za žádných okolností. Ať uslyšíš cokoli. Tvůj život je důležitější než můj, než ostatních. Jsi jediná na čem záleží," Poznal, že chce odporovat, ale neměla sílu se dohadovat. Oba věděli, jaké mají karty.

Křiky na chodbě neustávaly. Ještě nikdo nebil na poplach. Nikde neslyšel varovné zvonce. Kde jsou ostatní? A jak to že se dostali do hradu?

Pokud se brzy neozvou poplach, bude muset vyjít z komnat a bojovat na chodbách. Byla to krajní možnost, na kterou by nikdy nemělo dojít, ale bylo výhodnější bojovat v užší chodbě než rozlehlé komnatě. Nevěděl, kolika lidem by čelil. Chodba bránila útočníkům, aby jej obklíčila.

„Mrzí mě, že si otec vybral tebe," zašeptala, „Mrzí mě, že tohle musíš kvůli mně podstupovat,"

Chytil ji za tvář a donutil ji podívat se na něj. Po tvářích jí tekly slzy. „Ničeho nelituju," řekl popravdě, „Ať se stane cokoli, nesmíš si to dávat za vinu. Sloužil jsem ti rád a kdybych měl možnost to celé vzít zpět, neudělal bych to. Všechno to za to stálo. Všechno. Ty mi za to stojíš," Setřel ji slzy, počínal si opatrně u rány, která se téměř zatáhla a zahojila. Opravdu se jí tam tvořila jizva.

Spěšně se podíval na dveře. Křiky a zvuky oceli neustávaly. Musel jít. Brzy se dostanou dovnitř. Musel tomu zabránit.

Podíval se jí do očí. Spatřil v nich pochopení. „Miluju tě, Söllaro. Miluju tě, to si pamatuj. Ať se stane cokoli, miluju tě," Naklonil se k ní a vášnivě ji políbil. Zhoupla se na špičky a pevně ho objala kolem krku.

Ocel se blížila. Musel jít. Naposledy ji vrátil polibek.

„Taky tě miluju, Eidene," podívala se mu do očí, do duše, do samotného nitra, „Přijď si pro mě,"

Rozběhla se k šatně a počkal, až dveře za sebou zamkne. Otočil se ke dveřím, které vedly do chaosu. Přestože to byly dva roky, kdy se nacházel ve válečném chaosu, stále se v něm dobře vyznal. Měl pocit, že ho volá domov. A on odpoví na jeho volání.

Opatrně odemkl dveře. Škvírou nakoukl do chodby, kde spatřil minimálně pět útočníků v oblečení Skyliů. Komnaty bránili čtyři vojáci. Ostatní leželi na chodbě. Mrtví, nebo zranění. Slyšel jejich nářky. Nářky umírajících. Musel je zachránit. Musel ochránit Söllaru. Jejich kongur. Kvůli tomu tu byl.

Rychle vklouzl do chodby a dveře zamkl. Klíč si schoval do rukavice.

„Kde jsou ostatní?" křikl na vojáka, který stál nejdál od útočníků.

„Nevíme, varovné zvonce jsou odstřižené, nestihli jsme dát světelné znamení, útok přišel příliš rychle. Dva z nich jsou střelci, kteří utekli z vězení," odpověděl voják nejrychleji, jak jen mohl. Dech se mu krátil, síly se ztrácely.

Jak mohli střelci utéct?

První úder přišel nečekaně rychle. Eiden zablokoval ránu mečem, ale protivník byl rychlý, jeho čepele svištěly vzduchem jako blesky. Jeden z vojáků se skácel, sražen brutální ranou do ramene.

Eiden vykřikl rozkaz, jeho hlas rezonoval kamennou chodbou.

„Držte pozice! Za kongur!"

Bojiště bylo úzké, plné nárazů zbraní a dusotu bot. Eiden se rval jako lev, odrážel útoky zleva i zprava, ale útočníci byli dobře vycvičení. Voják vedle něj se zhroutil s dýkou v boku, jeho bolestivý výkřik se nesl chodbou.

Nechápal, jak je možné, že je nikdo neslyší. Že pomoc nepřichází.

Eiden se ohnal mečem a zasáhl jednoho z útočníků do nohy, což ho na moment zbrzdilo, ale to už se další útočník vrhl přímo na něj. S prudkou ranou byl Eiden sražen na kolena, bolest mu projela bokem, kde ho zasáhla čepel nepřítele. Těžce dýchal, jeho ruce se třásly, ale nevzdal se.

Vojáci padali jeden po druhém. Poslední z nich zaryl meč do útočníka, ale pak padl na tvrdou kamennou zem nasáklou krví svých spolubojovníků, i útočníků. Eiden cítil, jak ho tlačí k zemi. Meč mu vyklouzl z ruky, když další tupý úder zasáhl jeho záda. Přesto se postavil, tělem mu projížděla bolest, ale on se nechtěl vzdát. Bojoval, dokud ho úder do hlavy neporazil úplně.

Zatmělo se mu před očima. Snažil se postavit se, dostat se do kleku. Odplazit se ke dveřím, které prolomily. Dubové dveře prorazili, jako kdyby byly z papíru. Dlouho bylo ticho. Nemohli ji najít.

Soustředil se na dýchání. Na pravou paži, kterou potřeboval hnout, dostat pod sebe, aby se o ni mohl opřít. Musel pohnout pravou nohou, aby se dostat do kleku. Musel se pohnout.

Musel.

Bolest se mu zarývala jako pařáty dravého ptáka do hlavy, do všech částí těla. Rána na boku krvácela. Prudce tepala, snažila se ho pokořit. Ale on se nesměl vzdát.

Musel zachránit Söllaru.

Musel.

Nikdo jiný nezbyl. Ostatní vojáci jsou buď mrtví, nebo umírají. Slyšel jejich nářky. Jenže pomoc nikde.

Byl na to sám.

Mrtvolnou tmu prořízl ženský křik.

Našli ji.

Poznal, že se s nimi snaží prát. Snažila se bránit. Neměla proti nim žádnou šanci.

„Eidene!"

O palec se posunul. Ruce a nohy ho začaly konečně poslouchat. Ale pomalu. Děsivě pomalu.

Neměl čas. Musel se k ní dostat hned. Musel ji zachránit.

„Eidene!"

Živočišný strach. Nic víc to nebylo. Strach o svůj život.

Snažil se ji odpovědět, ale na jazyku cítil kovovou chuť krve.

Už jdu, vydrž.

Konečně se zvedl do kleku. Bolest na boku nevnímal. Natahoval se pro meč, aby se o něj zapřel a mohl vstát.

„Promiň kamaráde," ozvalo se za ním, „vítězná strana volá a ty překážíš v cestě,"

Hajl.

Ucítil tupou ránu do spánku. Poslední, co slyšel, než se ho zmocnila tma, byl Söllařin křik.

×××

:)