Psi.
Část lovců a hlídek jedné nejmenované smečky, která byla nově objevenou hrozbou násilně rozdělaná a tím tedy i zranitelná. Dohromady jich teď bylo jen pět.
A dnes je poháněl strach.

Ve zmrzlé zemi, bez stromů a rostlin, se táhla hluboká trhlina, která byla dokonce víc jak jelení skok široká a roztažená daleko od místa svého počátku. Obejít ji bylo při těch vteřinách útěku zkrátka nemožné. Proto i s náležitou neochotou riskovali jedním dlouhým skokem.
Věděli, že by se mohli špatně odrazit, nebo by se i při perfektním skoku nedotkli protější stěny.. jenomže jejich srdce-tísnící obava jim zakazovala myslet na tyto a jimi podobné myšlenky a nutila je chtě nechtě v daný okamžik vyskočit. A nejenom to! Všichni společně cítili uvnitř sebe - mezi chuťovými pohárky samotnou chuť po životě, který je lákal víc, než kontrastní pachuť smrti, která by se jim naskytla v případě, kdyby se před přírodní překážkou zastavili a podívali se za sebe na blížící se hrozbu.

Zemřít kvůli ,,vysokým příšerám''? Ne!

Každý, jeden po druhým, se tedy odvážel a pokusil své štěstí správně vyskočit. Napříč tomu pak chvíli letět vzduchem přes širokou průrvu pod nimi.

Cítili, že je prozatím neopustilo již tolik žádané štěstí, protože jedno z nebezpečí nakonec snadno překonali.
Trhlinu - v níž se ani nedolehl zvuk dopadu odtrhalého sněhu, který se na krajích za jejich pomoci uvolnil, měli již za sebou. Při doskoku na druhé straně se všichni znovu rozběhli vpřed, doufajíc, že hrozba se před trhlinou zastaví a vzdá svůj hon.

Skupinku doprovázelo funění, přidušené kašlání, štěkání i zničené kňučení. Vůdčí lovkyně, na pohled výrazná podle svého bílého kožíšku na většině těle a ještě výraznějších jantarových očí, udýchaně zavyla pro zbytek smečky za jejími zády. Hlas ve vytí měla sice zajícený děsem a pomalým vyčerpáním, ale právě její zlatavé oči se ji zablýskaly jakou si nadějí, který by nikdo jen tak nepřehlédl.

,,Tamhle vidím vrchy. Třeba na ně nedokážou vylézt, ale my ano! Vylezeme tam!''

,,Jantar má pravdu. Musíme se tam dostat; zkusit to!'' Protentokrát její nápad podpořil menší, černobílý vořech po jejím boku, který neměl ve zvyku poslouchat mladší členy ve smečce, ale v bezmocné tísni ho nenapadal žádný jiný nápad jak nebo kam se dostat do nejbližšího bezpečí. Proto se podvolil.

,,Ale možná je to příliš daleko, Jantar.'', Zaprotestoval za dvojicí psů nejistý ovčák, který sotva s ostatními držel stejnou rychlost. ,,Pokud nás stihnou dohonit..''

,,HLOUPOST! Není to daleko, slabochu, raději přidej nebo tedy zemři!'' Hlasitě zavrčela vůdčí lovkyně při běhu. Ihned tím umlčela ovčáka, který polekaně i s bolavými svaly v nohou zalapal po dechu. Všechny ve skupince jinak znervóznělo Jantarinino ostré přirovnání. Dokonce hbitá lovkyně ke svému zavrčení už nic nedodala a tím si zřejmě i pohoršila křehkou morálku. Utíkala dál, jako kdyby ji to bylo jedno a její zlostnou reakci nechala u ostatních raději vstřebat jednotlivě do sebe, protože když prostě ovčákova nedůvěřivá slova zaslechla za svými zády, musela přitvrdit názor, že nic ještě není ztracené, ani daleko. Možná díky tomu opravdu nikdo nezpomalil a koukal, jak se před nimi rýsují skalnaté vršky, hustě zasněžené a dostatečně vysoké.

. . .

Ačkoliv se zdálo, že se psům nadále šramotí štěstí v packách, širokou trhlinu už ale s větší elegancí překonali i jejich pronásledované, nesoucí post hrozba, nebo také vysoké příšery
- opravdu podivná stvoření. Vysocí jako jeleni, stavbou těla připomínající nesrozumitelného mutanta; dvě hlavy, několik pacek, tělo osvalené, mohutné, všerůzně barevné a obzvlášť děsivé..

S dusotem kopyt a hlasitým jásáním se hnaly vpřed. Byly přitom hluboce ponořené do lovu. Stejně jako když psi loví poslední zajíce či jinou kořist, vysoké příšery lovily bez milosti onou psí skupinku, která se snažila před nimi již dříve uprchnout - poté co jimi byli násilně odtrženi z celé psí smečky. - Byla to pro ně něco jako živá noční můra.
Netrvalo dlouho a tito zlí nepřátelé velice rychle doběhli vyděšené psy, kteří nezastavovali a jako plachá zvěř se táhli jedním směrem vpřed. Vysoké příšery toho využily a chytře utvořily pozici půlkruhu, čímž své psovité šelmy uzavřely a nutily je v běhu neměnit směr či pozvolna zastavit. Vůdčí lovkyně Jantar, ovčák se dvěma dalšími lovci a černobílý vořech se v životě ještě necítili tak bezmocně coby dnešní den, kdy jim byla sebrána důstojnost.. Ochromení hlukem ani jejich doprovodný štěkot nebyl dlouho majestátní; nebyl na úrovni takové, že by se ho nepřátelé zalekli.

. . . 

Skupinka se dostala ke skalám a nejrychlejší lovkyně s černobílým vořechem už na ně lezli nahoru. Za nimi se vyděšeně mačkal zbytek lovců a v tu chvíli taktéž ke skalám dorazily vysoké příšery. Bylo nevyhnutelné si vyhledat snazší cestu; skalní útvary byly tentokrát kluzké a cesta mezi nimi velice úzká. Psi se škrábali nahoru pouze v řadě za sebou, což většinou zapříčinilo, že když členové se štěkotem upadli na zem, ostatní je bezmyšlenkovitě pošlapali a poškrábali do zad.

Proč? Určitě kvůli strachu.

To kvůli strachu a nedostatečné obezřetnosti nebrali na sebe žádný ohled - každý chtěl být co nejdřív v bezpečí. Neprchali jako skuteční psi, ale spíše jako typické nerozumné stádo jelenů.

Vysoké příšery na pohled překvapilo, že místo jejich očekávání se kořist tímto neocitla v pasti. Byly donuceny se před skálami zastavit a s pochybnostmi svou kořist sledovat.
Jejich nevýhodná velikost, která jim zabraňovala lézt za nimi je však neodradila se vzdát a jednoduše odejít. Stále totiž byli vysocí.. a s prapodivnými nástroji ve svých packách dokonce vyšší! Jedna z nich se natáhla po posledním lezoucím, tmavě rezavém retrívru, právě i se svou lesklou tyčí, kde na jeho konci bylo provázané oko z ocelového lanka; takřka nepřekousnutelné psími zuby. Uběhlo pak pár vteřin, když oko obmotalo psa za krk a nepovolilo svůj temný stisk. Tmavě rezavý lovec byl tím nejenom zaškrcen, ale také rychle ztratil pevnou zem pod nohama, jelikož ho vysoká příšera strhla ze skály dolů.
Členům teprve z jeho zajíklého nářku došlo, že ten poslední nešťastný má potíže, které se již nevyřeší..

,,Ulovilo to Kaštana!'' Zaštěkala dopředu jako první černá lovkyně, když zjistila, že retrívr spadl dolů za vysokými příšerami. Teď ona byla ta poslední.
Ostatní však přezíravě pokračovali dál nahoru, protože pro záchranu člena už nemohli nic udělat. Až v bezpečí skalního převisu se po tmavě rezavém lovci dívali, k tomu opakujíc vyli nahlas jeho jméno.

Vysoké příšery si posloužily alespoň s jednou kořistí, která pro ně v tuto krutou, zimní dobu znamenala prostě všechno. Kaštan. Odvážného psa alespoň ušetřili od nesnesitelné bolesti z pádu. Ten se paralyzovaný od konečku ocasu až po hrudník stále snažil i přes marné pokusy utéct. Házel svou hlavou do stran a se žalem i plný vzteku vyl nazpět na skupinku psů. Nic víc si tím však nepřinesl než pocit, že je v podstatě mrtvý a vlastní členové ho budou sledovat trpět. Vlastní členové..
Ti se svým hlasitým vytím nepolevili, přestože hulákat do vzduchu nemělo žádnou cenu. Většina se smířila s pravdou, že kdyby se rozhodli Kaštana zachránit, vysoké příšery by je také ulovily.

,,Nemůžeme ho tam nechat! Vždyť ho odtáhnou pryč a nikdy ho neuvidíme! Prosím, cokoliv.. pojďme najít pro něho pomoc!'' Naléhala dál černá fena na skupinku.

,,V bílém prázdnu se těžko shání pomoc, Vráno. Zavolej na své stejnojmenné kamarády, třeba přiletí..'' Chladně odpověděl a tím i zahnal pryč černé feně nápad černobílý vořech, který nenesl ztrátu člena tak tragicky jako ostatní. Pak vrátil svůj pohled zpátky dolů z převisu a mlčky se na to díval se zbytkem truchlících. 
Lovkyně Vrána se zahanbila kvůli nevšímavosti členů, ale nezbývalo ji nic, než si sednout dál od převisu a bolestivě poslouchat Kaštanovo jízlivé volání. Vysoké příšery mezitím nehybného retrívra ze sevření tyče nepustily a rozhodly se ho po sněhu tahat pryč.
Pryč od skupinky.
Pryč od svých přátel.

Pryč.. do ledové pouště.

Hello 🐾
Tak nakonec jsem konečně nechala zveřejnit první kapitolu, nebo jinak: úvod do příběhu (s +- 1200 slovy...) a s prvními postavami, tvořené z vašich představ!
A vlastně jsem i napříč gramatickým + interpunkčním chybám spokojená.
Just.. ,,konečně jsem to nějak se sepsala!'' xd
Pro zbytek postav už mám jinak určitě zasazená místa v pozdější dějové lince. Nebudou tu chybět, ale musíte si na ně trpělivě počkat (holt do prologu jsem sice vybírala hlavně hlídky a lovce, ale někdy to byly zároveň postavy, které mi šťastlivci poslali včas a nemusela jsem tedy čekat) 😄
Nu a snad se Vám tato kapoč líbila a neodradila Vás už v prvních minutách čtení.
- L.