Doporučuji si doprovodnou muziku ztlumit na Vaši minimální poslouchatelnou hlasitost, aby Vás při čtení zvuk tolik nerušil.
Jinak je jen na Vás, jak si individuálně hlasitost nastavíte nebo jestli si video vůbec spustíte.

🐾 V předchozím rozhodování byla vybrána možnost: (B)

,,Vladimire, neubližuj, neubližuj.. nenech je si myslet, že jsi surovec. Pouze je odežeň, ať si někdy příště uvědomí svůj omyl.'' Co jsem se blížil, štěňata se monotónně rozštěkala a ohnivý s velkou opatrností přiskočil zpět ke společníkovi. Oba pak nastraženě sledovali, jak jsem se k nim v obdobných skocích hnal, bez ohledu na náročné počasí a sníh, který nebyl při prošlapávání nikterak mělký. Se skrytou důvěrou ve vítězství jsem navíc nešetřil na hlase a varovně poštěkával coby odstrašující příklad pro stav ohrožení. Neočekával jsem však reakci takovou, že cizinci namísto čehokoliv jiného jen podivně přimrznou k místu. Nehli se a přes mlhu se ztěžka poznávalo, zda-li ze mě dostali až takový strach nebo naopak zkušeně hledali nejlepší chvilku pro úhyb a následný útok. Instinkty mi proto radily snížit rychlost, přičemž jsem znenadání zjistil droboučký problém.. rozpálené nohy nechtěly zpomalit, vlastně ani zastavit. Sněhu ve stejný okamžik prudce ubylo a drápky se mi překvapeně dřely o zem; tvořily za mnou rýhy. ,,Vždyť je.. kluzká?'' Polštářky na nohách, s nimi i všechny čtyři packy mi podklouzávaly a rozbitě se snažily udržet stabilitu, abych neupadl. Nebylo tedy pochyb, že jsem při běhu rychle nabil prvotního šoku, ještě aby ne paniky, které jsem se zrovna zbavil. ,,Co se to děje?''  V tom se mi doširoka otevřely oči, protože jsem si vzpomněl na pár identických událostí, spojené s vrávoráním. ,,Kolikrát se mi podobná situace naskytla za života lovce Rudé moci poblíž zmrzlého jezera, že? A kolikrát jsem podobně zahlédl klopýtat kořist či jiné chrty! Volchitsa po mém boku jeden den upadla. Myslel jsem si, že bude plakat, ale ona se smála a povídala, jak ji led nemá rád, když ji nemilosrdně podlomil nožky.. Led..'' Možná jsem tím pochopil i to, proč cizinci zůstali nehnutě stát. Myšlenky jim určitě hlásaly, že by stejnak nestihli uhnout.. ,,Vždyť se všichni nacházíme na ledě. Zde neexistují pravidla pro zrychlené úskoky.'' 

Běžel jsem po ledu, o němž jsem jinak netušil vůbec nic. Ani tloušťku nebo stáří.. prostě nic. Hned na to jsem v plné rychlosti vrazil do šeděžíhaného psa, který se s vyjeknutím odmrštil do směru, kudyma bych dál běžel, kdyby by mi nestál v cestě. ,,Tohle se mi nepovedlo.''
Sám jsem se poté ocitl na zemi a ztěžka se zvedal na packy, když se mi z tak tvrdé srážky motala hlava. Ještě dřív jsem poblíž sebe zaslechl zděšený křik ohnivé srsti.

,,POTOKU!'' Ohnivý ve své pozici ještě více ztuhl a přitom společně se mnou spatřil celkem děsivý pruh uhlazeného povrchu, ponořený do tmavě modrých barev. Byl odhalen díky tělu zkroušenýho psa. Ten v křečích žalostně vyl, ležel na zádech, zmateně kopal nohama do vzduchu a za boha se nemohl zvednout. Byl starý, rozpadlý.. nevěděl jsem to včetně faktu, že led třeba oproti němu zas tak starý nebyl. Bleskově se pod námi rozbila jeho pevná konstrukce. I hluchý čokl by zvládl zaslechnout tlumeně trhavý zvuk, jenž se tu hlasitě prohnal, ale trhliny, ať už jakékoliv, jsem přes pokrývku sněhu nespatřil. Bez možnosti vidět co se děje nás všechny zachvátila krátká panika; pro mou osobnost již druhý šok. Bratři umlkli, tiskli se k sobě a já když jsem se i s menšími výpadky konečně zvedl na nohy, ohnivý se na mě v tu ránu vrhl z boku.

,,Co jsi mu to provedl?!'' Křičel rozštěkaně, snažíc se mě zakousnout. Stejně rychle jak zapomněl o možném nebezpečí jsem i od něho ustupoval a pokaždé co se pokusil sklapnout čelisti, zachytil jimi pouze mé chuchvalce srsti.

,,Srážce se nešlo vyhnout!'' Rozpačitě jsem se hájil, nechť nohy při bočním couvání zrovna ztrácely rovnováhu; sklouzly, rázem jsem přepadl a odhalil bok.

,,CO JSI TO PROVEDL?!'' Papouškoval jednu tu samou větu, akorát s novou zuřivostí. Mezitím jsem se honem snažil otočit, zvednout se a utéct z jeho dosahu, poněvadž mi útočil na slabiny. Stál jsem na packách, avšak ohnivý protentokrát neváhal zrychlit a přestože jsem se už klouzavě rozbíhal a on byl ve svých očích viditelně nejistý - jako kdyby váhal, zda-li kousne nebo ne - s nabranou odvahou své zuby včasně zasadil do mého hřbetu, přičemž bolestivý tlak z ostrých jehel mne samozřejmě neudržel potichu. Mé kňučení pak postupně nabíralo hlasitost při každém zesílení stisku jeho čelistí. Vybral si na to skvělé místo - zrovna na jedné z nejužších částí mého těla, kterého se pes v hlubokém skusu držel jako klíště. Společně s ním jsem tedy uskakoval, drápal se po ledu, ve snaze ho setřást a zbavit se bolesti.
Vteřiny ubíhaly a nic nenaznačovalo k tomu, že by se ohnivý pustil. Navíc jsem náhodně spatřil šedý flek, který mířil za námi. To šeděžíhaný našel způsob, jak se postavit a téže rozběhnout; byl naštvanější, než dříve. Zrovna co se chystal povyskočit a strhnout mě mohutnými packami k zemi, ustoupil jsem zavčas stranou. Místo nás nabral jen svého kamaráda a oba se povaleně sklouzli po ledu daleko ode mě. Lehká euforie z osvobození mi ale neproplula tělem, žádnou radost jsem z toho neměl, neb zuby ohnivého mi při škubnutí krátce projely kůží a to zatraceně zabolelo. Roztekla se mi odtam krev, nad to mi psi natolik rozviklali rovnováhu, až jsem se znovu rozplácl na nestabilní ploše.

,,Vóvo, t-t-ta země.'' Ňafal Mishko, když Sobaka o tom pomlčel a držel se poblíž brášky. Slovíčko země mě na chvíli vytrhlo z bojovné atmosféry a zatímco psi opatrně vstávali, mumlajíc si mezi sebou možné taktiky či hanlivé věci, přetočil jsem se na břicho a rozhlédl se kolem i se zjištěním, že doposud skryté trhliny se rvaly přes sníh až na povrch mezi nás. Vůbec se mi to nelíbilo. ,,Ona praská!'' Štěně se otřáslo hrůzou.

,,Žádná země, Mishko, to je led,'' zavolal jsem na ně. ,,Běžte odtud pryč, po svých stopách běžte zpátky a hledejte pevný břeh - zeminu, která se neláme! Počkejte tam!''

,,NIKAM NEPŮJDOU!'' Šeděžíhaný se na mě vrhl a povalil. Štěňata se ještě dřív rozhodla k mému štěstí uposlechnout a všechen pokračující boj jim tedy pokračoval za zády při útěku pryč. Ztratili se mi v mlhách, nabírajíc decentní oranžovou barvu.
Ve spoustě kotrmelcích jsme rozhazovali sněhovou přikrývku pod odhalenými prasklinami v ledě. Měl jsem štěstí, že mě pes nedokázal kousnout či přidržet pod sebe a úspěšně jsem se od něho odkopal, snažíc se s přetočením vstát. Nejdřív jsem rovnal zadní nohy a když přišly na řadu ty přední, v jedné z lopatek se znenadání ozvala stará ''dobrá'' bolest, jenž mi zapeklitou mukou projela tělem. Ztuhl jsem, přitom zaproklínal do minulosti vysokou kořist ze stáda..

Ohnivý běžel k nám.

,,Požáre, přiveď je zpátky!'' Nařídil svému společníkovi zvaný Potok, vstávajíc poté, co jsem ho dokopal a on upadl; ohnivý však jeho slova nevnímal. ,,POŽÁRE!'' Ohnivý chtěl využít příležitosti se mi v blízkosti zakousnout do ocasu a něčím tím dosáhnout. ,,Požáre, ty hloupá liško!'' Zavrčel šeděžíhaný a kolébavě se zvedal. Vzdal svůj pokus o rozdávání rozkazů, páč zjistil, že mu vrčení v tomhle případě bude k ničemu. Dostal šanci posléze zhlédnout, jak jsem se proti ohnivému otočil a vycítil tu naivní lehkomyslnost. Následovalo hluboké zavrčení nepřítele a já se po něm silně ohnal packou, tak tak se vůbec udržel na zraněné noze. Prstní polštáře v dynamice zasáhly celý špičatý čenich, což zapříčinilo změnu vrčení v kňučení. Přece jen se jednalo o citlivé místo a ohnivého to rovnou ochromilo v pohybu. V současné době jsem provedl výpad před šeděžíhaným, který vyběhl a jeho cvakající čelisti jsem později zaslechl po svém boku. Nezastavoval a na rozdíl od ohnivého mu následná facka přes čumák nic neudělala; málem mne i za tu packu chytil!
Oba jsme poskakovali a uskakovali, dělali falešné výpady, snažili se kousnout.. přes všechny ty bojové prvky to skoro vypadalo, jako kdyby jsme tančili v rytmu větrů, nepočítaje obvyklé vrávorání jako součást zvláštního druhu tance. Kolem nás se jinak pro ještě větší drama zvedal sníh, tma pomalu ustupovala, led se pod námi tříštil a já si uvědomil, že tyto nepříjemně praskající zvuky znamenají něco hodně nebezpečného. Daly se srovnat s úplným prolomením.

,,Led se láme!'' Zaštěkal jsem šeděžíhanému poblíž ucha, protože jsem se mu v tu chvíli stihl opět vyhnout díky couvání. Starý pes při boji zpozorněl. Zadýchaně zavrčel.

,,Možná se láme, ale nezlomil se tolik co tvá odvaha, jinochu mrštný.''
To mi zrovna moc nelichotilo..

,,Přeje si mě dál provokovat. I otec používal to nepříjemné slovo ''jinoch'' a tenhle vybízí, abych po něm šel, abych si nadále nehrál na něco co nejsem.''

,,S packou tady mácháš.. je ti jasné, že se kočce nepodobáš? Zatraceně, konečně se do mě zakousni jako dospělý pes!'' Zavrčel Potok, pošetilý svým pohledem na toho před sebou. Nevěnoval pozornost čím dál častějšímu křupání pod nohama a tentokrát naposled vystartoval.
Uhnul jsem před ním i před ohnivým, který se ke společníkovi přidal a z taktických důvodů útočili z různých stran. Zkoušel jsem od nich různě ustupovat, když tak uskakovat, pokud jsem zrovna neupadl a rychle s nemotornostmi vstával. Ale netrvalo dlouho, co si Potok našel vhodný okamžik, zakousl se mi za temeno, a aby se tam udržel, stál na zadních. Přední packy mu vlály ve vzduchu podél mého těla a vynaložil obrovskou sílu ve stisku. Toto kousnutí už bylo na jiné úrovni. S hekáním jsem se snažil rozbitě skákat, vymanit se mu ze sevření, jenomže jsem zkrátka většinu energie ztratil ze všech těch přehnaných úskoků. Navíc se za mnou objevil ohnivý a zubama mne chytil za stehno. Mé tělo i s duší pocítili beznaději a pocit osamění ze ztráty potřebného štěstí.

Potok se mnou poprvé zavrtěl a hlava mi letěla sem a tam; alespoň jsem nepochybil v hlasitém kvílení. Pak zavrtěl podruhé, v současné době se zesílil stisk na stehnu a mně v těch okamžicích napadlo si sednout, což mi pomohlo si nohu od Požára uvolnit. Potok se chystal zavrtět potřetí a v mé hlavě plné dysforie se vyskytl nápad. Postavil jsem se na zadní a obejmul packami celý šeděžíhaný obvod krku. Potok zmeškal možnost dalšího vrtění a trhání a s překvapením se mě nadále snažil držet. Byl jsem vysoko nad ním, z toho následku se mi přetočila hlava a viděl všechno vzhůru nohama; za chvíli jsem však pocítil, jak cizí čelisti slábnou a sjíždí mi z masa a kůže do srsti, jenž.. se prostě hned trhala. Hlava mi poté vystřelila zpět do přirozené polohy a nos zanedlouho nasál tu blahodárnou vůni svobody, ačkoliv bolela. Potok držel v zubech mou špinavou srst a snažil se ustupovat, jelikož jsem se o něho stále opíral a měl výhled na jeho záda. Okamžitě jsem ho zakousl do krku a vrtěl sebou tak, jak to on dělal předtím. 

,,Chtěl, abych se zakousl, no ne? Tak to dělám.''

Mezitím jsem dopadl na čtyři a přinutil ho se podřízeně skrčit. Potok se přes kňučení nechtěl vzdát, proto zakouslý zabral a odtlačoval mě k připravenému Požáru. Ohnivý zavrčel, avšak netušil, že s mým úhybem na něho pošlu obrovské tělo šeděžíhaného, čímž byl sražen k rozpadlé zemi. Ta pukala dál a z trhlin ledu vystříkla ohavně ledová voda. Nikdo z nás to nespatřil. Všichni chvíli zaslepeni bojem.

,,Není načase to už vzdát?'' postavil jsem se do pevné pozice, s přivřeným okem a grimasou na půl obličeji kvůli veškerým bolestem.

,,Tyran se vzdává?'' Vyprskl polovičně ohnivý.

,,Ne tak docela. Jsou však i důležitější věci než boj.''

,,Ale ty ses o něj vyprosil sám. Měníš zbrkle své činy!''

,,Nebezpečí propadnutí vám dostatečně nezměnil názor k boji? Vnímáte to?'' Jen Potok se ozval jakýmsi zabrbláním a než se stačil vzepřít a rozběhnout, vrazil jsem do něho, prudkým úderem čela ho nabral za spodní čelist a Potok se vynesl na zadní. ,,Přestaňte!'' Dbal jsem na svém, Potok však nechtěně přepadal; Požár se snad ze strachu nehl, neuskočil a krčil se přímo za ním. Na mohutná záda upřel svůj nově nevinný pohled a moment zaváhání ho stálo.. o všechno.. šeděžíhaný na něho spadl.
Lebka ohnivého v ten moment zažila extrémní nátlak ze strany mohutného psa a tvrdého povrchu ledu, který se nadobro roztříštil. Ani já jsem nedokázal odcouvat dostatečně rychle, aniž by pode mnou led nepraskl. Voda nám ve mžiku proplétala srst, pronikla do nozder a úst. Stáhla nás dolů a po velkém šplíchnutí po nás nezbylo nic. Jizvy mladého povrchu se táhly k jednomu místu: rozbitě-kruhový tvar s ledovým živlem jako obsah se na vlnách houpal a jemně zabublal, protože se z ní drásal poslední vydechlý vzduch od nás, potopených zvířat.

Hello!
Snad se máte líp než já v celým týdnu. Ani tato neobvyklá kapitola na bezvýznamné aplikaci plná boje mne moc nepřesvědčila být šťastnou. Jedná se o jeden velký moment plný úhybů, úskoků.. je to pro mě celkem velká novinka 🤔
Zároveň Vám chci napsat, že se brzy dočkáte pokračování a zjištění.. jak tento boj vůbec dopadne; navazuji pak i na následné rozhodování,
ALE
soutěže ŠSK a odložený branný kurz mi pěkně [][][][][] plány k psaní :'D

S tímto se s Vámi loučím, přeji pěkný zbytek dne a týdne
- L