Měl jsem chmury o tom, že dnes v noci upadnu na tvrdý šok z atmosféry, zhoustlou nervozitou, strachem o své bratry a sněhem. Velké vločky značily vánici s neznámým časem příchodu, avšak místo bezradného kňučení a panikaření jsem zachoval kamennou tvář a ve svižném pohybu bedlivě sledoval, kudy vedou stopy štěňat smíšená s dvojicí dalších neznámých psů. Z ujištění jsem je zároveň všechny do jednoho stopoval pomocí čichu, poněvadž počasí ještě naštěstí nepřekrylo jejich slabý pach.
Už při představě, že moji bratři byli s někým cizím, se mi sám od sebe krčil čenich vztekem. Ta agrese byla stejně jen převlečený strach, se kterým jsem se vláčel už hodně dlouho a tušil jsem, že se ho nezbavím;
.. určitě ne do doby, než konečně najdu bratry a dokud spolu neodejdeme ve zdraví a míru tam, kam jsme měli od začátku namířeno.

Na chvíli jsem se zastavil, hned na to, se mi packy zabořily do měkčího sněhu až po nadprstí a nárty. Hlavu jsem s překvapením sklonil níž a očichal postarší kapky krve zabarvené do tmavších odstínů rudé. Možná jich bylo pár, za to se jich však po cestě v malých množstvích hromadilo dost; jakoby dotyčný lehce krvácel, ale cestoval dál.
Pfe.. dotyčný? Díky čichu už vím, o koho se jedná! 
Rozbušilo se mi srdce a při zvedání hlavy jsem jej hlasitě pocítil tlouct až v krku. Prázdně jsem zíral do směru, kam kapičky krve putovaly společně se stopami.
Ta krev nedávno proudila v Sobakovi. 
Uvěřil bych čemukoliv ve spojitosti s kratším bojem, na které černobílé štěně doplatilo. Třeba Sobaka mohl cizí společníky vyprovokovat nebýt své naivně-hrdinské povaze nebo se bránil a chránil Mishka. Proto ho asi obdarovali kousnutím, které jej možná nejen zklidnilo, ale také poranilo.
Než jsem si rozmyslel co udělat, rozběhl jsem se vpřed a zhluboka zavrčel hrubou píseň své pomsty, vykonanou na budoucí kořisti mých připravených tesáků.
Ubohost ublížit pouhému štěněti! Ať už se dostanu kamkoliv, dotyčnému vrátím bolest, kterou si za něj bratr prožil. 

Najednou jsem se tentokrát vynuceně zastavil na kraji propadlé země a zůstal stát jako kdybych okamžitě přimrzl k bílé pokrývce. Přede mnou byl okraj a po něm vládl už jen vzduch.
Pode mnou byl obrovský, zasněžený svah, jehož neuvěřitelné rozpětí jsem nerozpoznal; s ním taktéž celičké a hlavně hluboké údolí bylo pohlcené mlhovinou, díky čemuž ukrývalo pro nezvané svá tajemství. Neviděl jsem do něj, přešlapoval na místě a neznámé hlubiny sledoval zcela nedůvěřivě.
Nikdy jsem netušil, že terén může vypadat takhle. Není možné, aby ty stopy vedly dolů!
.. Nebáli se Sobaka s Mishkem?
Jedna z posledních možností, co mně napadla, bylo vyzkoušet navázat kontakt jedním přerušovaným zavytím, jestli by se náhodou nestal nějaký zázrak proto, abych nemusel scházet dolů. Hlas se po mlze nesl ladně a odnášel s sebou zoufalou prosbu o odpověď, jenomže.. dle mého očekávání byl můj pokus jalově bezúspěšný. Musel jsem tedy váhavě podstoupit to, co jsem nechtěl a předem mi z toho i drkotaly zuby.

Možná.. dětské vzpomínky mi opatrnou cestou po svahu připomínaly nejděsivější zvuky, ze kterých jsem měl často nutkání zakňučet. Bál jsem se. Přišlo mi, že je při sestupu slyším. Byly to obdobně burácející písně prodloužených vzdechů, co hřměly a také nahlas kvílely nebo se chvěly v křehkých slokách. Zároveň létaly na podkladu odporně padlého ticha, který se tu snadno držel. Z čista jasna jsem si začal myslet, že kráčím v noční můře své dětské éry.
Pojedou jsem pak zapomenut špatně šlápl do sněhu a zapříčinil, že obě přední packy mi tím na kluzčí části lstivě podjely. Nezmohl jsem se k ničemu jinému, než s napůl hlasitým křikem oznamovat paniku poté, co jsem se rozbitě valil do hlubin tmavých mlh.

. • 🐾• .

V jedné ze sněhových závějí jsem se vyhrabal zpět na packy, i když jsem měl pocit, že stále padám. S neskutečnou malátností jsem nechtěně křížil odlehčené nohy a hlava se mi motala z tak příšerného zážitku, který jsem už nikdy nechtěl zažít...
Byl jsem rád za přežití, protože nebýt té měkké a chladivé závěje, valil bych se po svahu dolů ještě teď!

Byl jsem v údolí - v jeho nitru - uprostřed mlh  - ve tmě. Zanedlouho jsem se snažil dychtivě najít i se svým divoce kolébavým krokem stopy štěňat, které se mi ztratily, a v několika momentech jsem přestával věřit, že je vůbec najdu. Ani jsem si díky tomu nevzpomněl, že mám na sobě spousty vrstev sněhu, z něhož jsem se klepal a nejednou hlasitě zakýchal. S posledními kroky jsem se nemotorně zamotal, přepadl rovnou na zem a sníh naštěstí rozhrabal v místě cest vyšlapaných packami všech mých hledaných.
Tady jsou! ... Byli.
Po zvednutí už mi bylo líp, nicméně co odeznívala malátnost a lehká euforie, to doplňoval navracející se strach - přece jen jsem se nacházel v hustých mlhách sám, slyšel tu zpěv možného podvědomí (jinak naprosté ticho) a bratři byli nadále nezvěstní s kdo ví kým. Z těch myšlenek se mi opětovně promnul tělem ještě chladnější mráz, ale netrvalo dlouho, co mě ten pocit přestal bavit a začal jsem proti němu bojovat, abych ukončil jeho vládu. Oklepal jsem se, zorientoval, následně nakročil již s rozehřátýma nohama vpřed a zakrátko se rozklusal trochu statečněji podél prohloubenin stlačeného sněhu.

. . .

Jak dlouho asi jdu? Jejich rychlá procházka se už věčnost nemění.
Z úst mi pročež uniklo volání.

,,Mishko? Sobako! Bráškové.. ozvěte se mi.. prosím.'' Klusajíc, div jsem nezakopl o náhodně ztuhlý povrch, jsem hleděl před sebe, za sebe a vedle sebe. Vlnu samoty však nepozměněně probourávalo pouze mé úzké tělo. Sněhové vločky se mezitím snášely všude, kam se pohledem zapídil. Skrze bělavou páru mi tedy nepříjemně dopadaly na boubelatý nos a do očí - kolikrát jsem se kvůli tomu musel zastavit a otřít si packou obličej.. Zbytečně to zdržovalo.
Ovšem, pak když jsem se v jednu chvíli zastavil a protíral si čenich, zaslechl jsem, jak někdo slabounkým hláskem ňafá.

,,Vóvo!''

Hned mi bylo jasné, že to byl jeden z bratrů.
Jen oni ve světě bez Rudé moci znají toto jméno!

,,Bratři?''

,,Vóvo!''

,,Bráškové!'' Na tváři se mi objevil široký úsměv plný vděčna z toho, že ačkoliv jsem je neviděl, slyšel jsem je.
Rozběhl jsem se, neprodleně vyjící před sebe coby ten nejšťastnější pes široko daleko, avšak s brzkým uvědoměním, že bratři nemusí být sami. Nechtěl jsem chybovat, proto jsem mírně ubral na rychlosti i hlasitosti; současně jsem zaslechl další slabounké volání, které ve větší blízkosti zesílilo. Klusal jsem napříč mlhovinou s natáhlou hlavou, načež jsem v dáli konečně zahlédl čtyři zahalené postavy. Čtyři.
Čtyři...
Siluety dvou malých
... a větších čtyřnohých stvoření.

. . .

Byli jsme od sebe spousty desítek jeleních skoků a i tak mi do nosu vnikla jejich částečně cizácká vůně a tělem mi rázem projel strašlivý svrab. Srst se mi ve stejné chvíli zježila obrovským překvapením doprovázeným obavami, když jsem se tu už nenacházel sám. Na chvíli jsem sice pocítil i tu stránku radostné naděje - při pozorování živých stvoření, navrácený strach o bratry propletenou s jejich pomstou mě však odreagoval od onoho štěstí. Povinnost najít je a získat mi byla cennější a proto jsem se ze začátku na siluety více zaměřil pohledem a ujistil se, že tam s nimi určitě byli Mishko se Sobakem!
Černobílé štěně, ač poraněné, bylo podle postoje odvážnější. Stálo proti větším psům a svým tělem tím chránilo Mishka, který se krčil ve sněhu. Podivila mě jeho silná vůle, třebaže byl oproti nim drobný, zraněný a všeobecně by štěňata měla bolest snášet špatně. Mishko se naopak schovával za bratrem, chvílemi i zafňukal. Pokrytý vločkami koukal do všech stran, jako kdyby z posledních sil čekal na zázrak, jenž by je osvobodil z tak napjaté situace.
Možná on volal předtím mé jméno. To on mě sem přivedl. To on chce, abych je zachránil! Hrklo ve mně.
...
Poté co se ve tmě slabě zvedl vítr, ozval se na jeho vlnách i vyzývavé zavytí, které se navíc vznášelo mezi zprudka padajícími vločkami. Štěňata zpozorněla a rozjasnily se jim tváře, zatímco cizincům pak naopak zamrazilo až do duše. Přinuceně se všichni čtyři otočili za původcem vytí, čili na mě. Napnuté nohy a vztyčený ocas navrátily do mé starodávné povahy vznešenost a odvážnost. Strachu jsem dal chvíli padáka, protože chrabrý pán zimy byl připraven přijít, což jsem skonal - zamířil jsem k nim a cizince to podle jejich pozic pěkně rozhodilo.

,,Už ani krok vpřed!'' Ohlásil jsem pevně při mém bližším příchodu. Jak jsem mohl poznat, ti cizí si byli naprosto odlišní. Menší, středně velký pes vypadal trochu víc houževnatě a po zjištění měl.. otravný tón hlasu. Za to ale jeho ohnivá srst kontrastně roztavovala bílou mlhu ''na cáry'' a byla pálivá jako jeho slova, která vyklopil.

,,Nevypadáš ani trochu přátelsky." Zaštěkal nedůvěřivě, ale nohy se mu netrpělivě zaklepaly. Už už bylo poznat, že chtěl potichu zavrčet.

,,Vraťte mi je zpátky." Přešel jsem rovnou k mému přání.. vlastně takovému rozkazu a postavil se do širší pozice s představou blížícího se útoku na tyto únosce. Mé myšlenky chytře pochytil ten druhý - větší a mnou více respektován, kvůli širokým proporcím těla plného svalů. Šeděžíhaný pes udělal tři malé krůčky dopředu a zhluboka zaštěkal.

,,Mladíku, nepřejeme si zbytečný konflikt."

,,To jste si měli rozmyslet dřív, než jste sáhli na jednoho z nich."

,,Omylem. Úplně omylem!'' Mohutný pes v jemném zaváhání hájil sebe a svěřence. Hlas neměl tak jedovatý. Na rozdíl od pohledu modrých očí ohnivého psa, ty jeho žádaly o uklidnění, k němuž by v mém případě nikdy nedošlo - ne, díky zpozorování ohnivého s tlamou od krve.

,,Zuby od krve jsou omylem, úplně omylem?'' Zasmál jsem se, ani ne pobaveně. Čím dál více se mi napínaly nohy a ze vzteku zkracoval dech.

,,Slyšels ho, ne?'' Přidal se opět ohnivý pes, jemuž se zalíbil můj naštvaný výraz. Nedělal si z něj moc velkou hlavu, ačkoliv předtím to tak vůbec nevypadalo. ,,Byla tvá chyba, žes ty štěňata v ledové poušti opustil. Žádný rodič by si to nedovolil!'' Přece jen pak varovně zavrčel.

,,Nebylo to schválně a nedochází Vám, z jakého důvodu to tak bylo.'' Nepociťoval jsem při svých slovech nějakou pochybnost. Mluvil jsem rázně, připraven si bratry převzít i násilnou cestou, abych se zbavil přítomnosti takových psů, jacími byli tito dva; obzvlášť ten menší, který si připadal chytrý a neústupný. Šeděžíhaný pes se mohl jen marně snažit ho uklidnit nebo rovnou přerušit.

,,To ti máme věřit jak, vychrtlino?''

,,Bylo to tak. I štěňata to mohou potvrdit! Snad potvrdila..'' Doufal jsem.

,,Je mi líto! Tyto štěňata jsou tak vystrašená, že nám nic pravdivého neřekla.'' Ohnivý nepochybil ani v menším úsměvu, co utvořil. Zmátlo mně to společně s jeho poslední větou. Zněla velice.. klamně. V ten moment jsem byl nežádaně uhozen nejistotou.

,,Jak to myslíš?''

,,Tady se svým společníkem si stále myslíme, že jsi je opustil schválně, chytráku. Pak sis svou chybu nejspíš uvědomil. Šel jsi po našich stopách, dokud ses tu s námi nestřetl. Herecky vrčíš a slintáš pro jejich ''záchranu''. Máš kuráž nám je sebrat a kdo ví, co s nimi pak udělat. Třeba je sežereš nebo se v nich vyřádíš zubama!''

''Máš pravdu.'' Přitakal jsem.

''Cože?''

,,Máš pravdu, ohniváči. Mýlíš se.'' Poslední větu jsem zmínil pevněji. Do toho jsem souhlasně přikývl a chaosný nepořádek v komunikaci tím ze sebe svrhl na něho. Koktal nesrozumitelná slova. V ten moment se do něho vložil šeděžíhaný pes, který ho zvládl konečně umlknout svým hlubokým štěknutím. Ohnivý podřízeně zmlkl a přenechal mu očekávané místo k řeči.

,,Mladíku..'' Frkl nejdřív uvolněně. Střední pes mezitím odcouval ke štěňatům a něco se jim opatrně pokoušel říct. ''Myslím si, že putovat s těmito štěňaty musí být obzvlášť obtížné..
Je velmi náročné držet sebe při životě, a se štěňaty je to dvakrát tak těžší. Taky jsem v těchto oblastech choval potomky; na svých ramenech jsem nesl stejně těžké břemeno, co teď ty. Rozumím ti.'' Schválně si dal v monologu kratší pauzu, dokud se nenadechl s následným výdechem, při němž pokračoval.
''Rozumím však i myšlenkám, které ti postupem času začnou v hlavě říkat takové špinavosti, ne které bys v ráji plné kořisti třeba ani nepomyslel..

- Maš hlad? Vidíš štěňata. Sežer je.

- Máš vztek? Vidíš štěňata. Zabij je, možná sežer.

- Máš problémy? Vidíš štěňata. Nezabíjej je, nežer je
.... opusť je.

Začnou ti takhle rozkazovat a ty jim jen nesmíš podlehnout.'' Mluvil klidně a rozvážně. Oproti němu jsem však byl rozrušený, takřka rozladěn z jeho strašlivých slov. ,,Bohužel.. ty jsi jim podlehl. Myšlenky ti jednoduše řekly: zbav se zátěže.''

,,TO NENÍ PRAVDA!'' Vykřikl jsem jak smyslů zbaven, jenomže jsem si neuvědomil, jak moc jsem jim právě nahrál do karet.
Sakra, to snad ne, že jsem raději nemlčel! Proč jsem to jen vykřikl?
Hrají si se mnou..

,,Tvé chování není rovné normálu. Je pochopitelné, že to nevidíš, ale my ano. A ty štěňata rovněž ano.''

,,Vy netušíte, že se bojí Vás, ne mě!?'' Trochu jsem nesmyslně pozměnil téma, jehož se však cizí psi ihned chytili.

,,Určitě se nás bojí, poněvadž jsme cizinci.. no a taky z toho nechtěného kousnutí tady od Požára, ale velký potenciál v tom máš ty, jinochu! Proto jsem s Požárem usoudil, že nalezená a zanedbaná štěňata převezmeme do svých pacek, ať už je jejich rodič kdekoliv.''

,,Mýlíte se oba dva! Zanedbaní nejsou, chtěl jsem na jejich žádo-''

,,Je mi líto, mladíku! Nejsi vhodný na jejich vycho-.''

,,NESKÁKEJ MI DO ŘEČI! A dost těch blbých keců!'' zaštěkal jsem neukojitelně naštvaný. ,,Zdivočelé krysy přece mimo kecání umí bojovat!'' To už jsem napnuté nohy spustil a ty ve švihu povolily jako struna. Rozryly sníh kolem místa mého předešlého stání. Tentokrát  byli cizinci překvapení, jak mrštně a šíleně jsem se hnal vpřed, přejíc si cítit v zubech jejich krev.
Slušně mě vyprovokovali. Ukousli si příliš velké sousto.
... K nepochopení - co oni mi do uší nažgryndali za blbosti!

Hello..
Tentokrát si nejsem jistá, co mám k tomuto textu formou zprávy říct. Asi.. to dnes nechám bez svého obvyklého komentáře a přesuneme se k možnosti dalšího rozhodnutí.
Mimo to.. přeji některým dušičkám pevné nervy od jejich důležitého pozítřího dne, na který určitě jen tak nemůžete zapomenout.

• - - - •

🐾 Jak se za Vladimira rozhodnete?
Do komentářů mi napište pouze jednu z vybraných možností, a to buď:

A)
Zaútočit - ublížit.

B)
Zaútočit - odehnat.

Konec hlasování a sečítání hlasů započne od:
10. března