Doporučuji si doprovodnou muziku ztlumit na Vaši minimální poslouchatelnou hlasitost, aby Vás při čtení zvuk tolik nerušil.
Jinak je jen na Vás, jak si sami hlasitost nastavíte nebo jestli si video vůbec spustíte.

• - - - •

O 4 měsíce později, současnost.

• - - - •

Stále jsem byl napadán ač nepříjemnou, tak ale obávanou otázkou od svých bratrů. Ta zněla jakkoliv, ve své podstatě však stejně; stručně tedy,

"Zemřeme už?" ... a já jim pokaždé buďto lživě nebo nadějně, někdy se špatnou či dobrou náladou odpovídal krátce, s jasnou výškou tónu hlasu,

"Jistěže ne, kruci!"

. • 🐾• .

Byl další den - podobný těm předchozím.
Při východu Žluté šar se bratři opět probudili namačkaní k mému tělu, a to všichni ve sněhu pod širým nebem, které naštěstí nebylo tolik chladné a zůstalo rozvážné v rámci možných bouří. Unaveně vstávali na své ztuhlé nožky, oklepali se a poté se kolébavě rozklusali směrem, kudy jsem se mlčky po rychlém protáhnutí sám vydal a přitom nedbal to Mishkovi a Sobakovi nějak oznamovat. Nebyl jsem totiž ani dnešní ráno naladěn mluvit, ba i celkově zůstat myšlenkově klidný. Dokud bych se prostě nevydal na cestu, protivně bych na ty dva chudáčky vrhal samé neškodné nepřátelství, u něhož se nepředpokládalo, že rychle zmizí.

Ačkoliv to vypadalo, že se společně s neinformovanými štěňaty ztraceně bloudíme sněhovou pouští již spousty, ale opravdu.. SPOUSTY dní, postupně jsem si za ten čas vymyslel cíl, jenž tvořila samotná koule Žlutého šaru - místo, kde se při východu žhavé plameny zmíněné energie dotýkaly rovného obzoru. Putovali jsme tam s mou uchovanou domněnkou, že se tu setkáme s něčím novým, co by nám přineslo konečně velkou změnu v životě
.. a smrt by to nebyla!
Tou plánovanou cestou jsem se mezitím orientoval a po čichu vyhledával vhodná místa pro lov drobné kořisti. Tu jsem pak chytal a předával privilegovaně bratrům, neb mně postačily zbytky.
Takto jsme přežívali.
Zvykl jsem si i na sníh, který se mi vždy zespodu dlouhé srsti nechtěl odlepit a tak jsem ho v podobě spousty slepených chuchvalců vyčerpaně tahal s sebou, zatímco bratři se tím tolik netrápili, protože jejich kožíšek nebyl tak dlouhý.
Když už je o nich řeč..
při kratších přestávkách jsem je měl tu čest potichu pozorovat: když byla nálada dobrá, rvali se jak šelmy; předávali si zvesela zkušenosti a navzájem si ukazovali, jak moc se za poslední dobu změnili v povaze a z hlediska své vyvinuté fyzičky, jenž zde byla potřebná.
I když to jsou stále štěňata, jde vidět, že rostou. Nejsou tak drobní, jak tomu bylo na území Rudé moci.. - říkal jsem si jeden den, když jsem ležel nedaleko jejich ''bojiště'' a se vztyčenou hlavou řádně hlídkoval.
Díky tomuto faktu bylo to únavné putování vstříc mrtvou pustinou o kousek snazší. Sobaka ani Mishko už tolik nepotřebovali odpočívat. Oba byli silní, chtěli se nenápadně podobat mně. Jejich oblíbené souboje jeden na jednoho jim přinášel důležitý trénink a zároveň zábavu po zbytek dne. Současně jsem se někdy divil, jakou hybnost v sobě ukrývají..

. • 🐾 • .

Posledním dnem již nebylo poznat, kde se Žlutý šar nachází. Místo očekávaných červánků kolem zářivé koule, hřejivě pronikajíc i s paprsky do naších srstí, obzvlášť té mé, bylo nebe prošedivělé a plné hustých mraků. Počasí na okraji hranic nás překvapilo náhlým sněžením, dokonce to vypadalo na začínající bouři. Hned mi bylo jasné že musím vstát a bez protáhnutí zavelet,

,,Jdeme!''

...

Pološero v našem triu snadno přinášelo přešlou až lhostejnou náladu.
Šel jsem rovně, nohama odhazoval sníh, tvořil cestičku pro bratry za mým ocasem a při tom všem jsem byl naprogramovaný se nezastavovat, protože jakákoliv změna pohybu, byť jen malinká, mne dokázala rozhněvat. Přál jsem si totiž jít dopředu - nikam jinam, než rovně.
... Jít za svým vypouleným nosem a držet si krok.
... Držet si taktéž interval dopadajících tlapek do sněhu, za účelem někam dojít.
Má hlava by si poté řekla: Tady to vypadá adekvátně, zcela odlišně, proto i krásně! Zkusíme se tu na chvíli usadit nebo se jen pouze skrýt před možnou bouří, která nám hrozí.
Za mnou se mezitím vyčerpaně toulali bratři, kteří neměli chuť si ani spolu povídat. Nebyli ve stavu mluvit o sebevíc přihlouplých tématech štěněcí podstaty, díky nimž byla však krajina o trochu víc barvitá, živější a neumírala v jakési hynoucí sféře. Počínaje dneškem ale došly slova i mezi tak velkými kamarády a zároveň bratry, jakými byli Sobaka s Mishkem; potažmo zde zanedlouho převzalo vládu hrobové ticho a jediný zdroj zvuku mi byl poslouchatelný pouze při šlapání do sněhu. To.. prosté křupání mi dalo alespoň naději vědět, že jsem ještě bratry lehkomyslně neztratil.
Nejenom ticho, ale i prázdnota okolo nás mi otupovala mysl. Bez chuti k životu jsem pak šel a neuvědomoval si, jestli jdeme opravdu na východ a nebo jestli se už náhodou nepohybujeme v kruzích. Začínal jsem mít pomalu velký hlad a hádal jsem, že jsem nebyl jediný, kterému tiše kručelo v břiše. Díky nezájmu jsem odflinkl hledat další místo pro lov drobné kořisti, což byla chyba. Bratři kvůli tomu snědli za poslední dobu jen dvě rozdělené myšky.
Potřebovali toho víc.
Na druhou stranu se mi osud vysmíval do ksichtu a znemožňoval mi najít větší zvířata na jejich následné ulovení. Nacházel jsem pouze pachy drobných hlodavců, a jinak nikde nikdo masitější nebyl.
V roušce sněhu jsme se pohybovali jenom my.

A právě hlad se mi postavil do cesty jako jeden z nových problémů..

''Vóvo!'', štěkl tenkým hláskem jeden z bratrů, Sobaka. V tom tichu bylo slyšitelné, jak štěně ochablo a zůstalo příšerně slabé. Nastražené uši jsem hned sklopil k hlavě; rozdrásalo mi to srdce strachem a odpoutalo z věčného přemýšlení. Zastavil jsem se a podíval se naléhavě za sebe, co se děje. V ten moment mi místo strachu dělal potíže hněv, který dorazil ve chvíli, kdy jsem spatřil Sobaku schouleného v klubíčku vedle Mishka. Oba však nevypadali vyčerpaně, nýbrž z neznámých důvodů se jeden na druhého krátce usmáli, poté stočili své pohledy zpět na mě, sehraně zakňučeli a nechtěli jít dál.
Přinucen jsem se celý otočil a se skrytou zlobou se vrátil o těch pár jeleních skoků za nimi. Čumákem jsem jednoho z nich postrkoval, zkoušel je tak přinutit vstát,

''My už nechceme jít dál.''

''Slibuji, že už ujdeme jenom kousíček cesty a najdeme si bezpečný úkryt!''

''To nám říkáš už počtvrté!'' zafňukal s protestem Mishko a jeho bratr ho podpořil jemným štěknutím, ''Máme hrozný hlad!'' oba se nehli.

''Já mám taky hlad, kluci,'' vydechl jsem, ''ale proto musíme jít dál. Nevzdávat to tak blízko!'' přišlo mi, že to postrkování bylo zcela zbytečné a tak jsem na něho raději zapomněl, narovnal se i s napnutýma nohama a neklidně vrtěl ocasem,

''Blízko k čemu?'' ňafli bratři jako jeden pes, jenomže v tu chvíli mně nenapadlo, co vlastně říct.
K čemu přirovnat slovo blízko?
Cíl jsem možná měl, ale nebylo zajištěné, že nás k něčemu dovede - toto bratři nevěděli.
Oni si vlastně stále myslí, že jdeme za mámou, která na nás čeká. Sakra, já bych na tento detail málem zapomněl! A přitom jsem o tom bájil..
Poušť byla rovná - takže si myslet, že najdeme nějaké vhodné místo pro úkryt a pak i pro lov kořisti bylo k ničemu. Vše totiž utonulo v nedohlednu. Ocitl jsem se takhle v pasti argumentů, kde nebylo možného místa se vyškrábat pryč. Bohužel jsem nechtěl lhát a tak jsem kupodivu rozhozen zůstal v zásadní chybě mlčet a couvat od štěňat, která mou odmlku pochopila a utvrdila si tedy to, co chtěla: zůstat ležet.

''Proč se nevydáš někam lovit jídlo?'' namítl Sobaka a já zavrtěl nevěřícně hlavou,

''Nechat vás tu nemůžu.''

''A kdo by nám podle tebe ublížil, když jsme tu sami?'' pokračoval bratr,

''Ehm..'' pohlédl jsem stranou, abych se na ně chvíli nemusel dívat a přemýšlel nad Sobakovými slovy, které dávaly částečně smysl. I tak jsem měl pochybnosti; řečnily mým myšlenkám o jejich nedůvěře k této krajině.
Kdyby ne predátoři, tak Dostoyevský či Uspenskijský se svými vánicemi. Bezpečné to tady rozhodně není..
Rozuměl jsem moc dobře, že oba mají ohromný hlad a jak vyčerpaní kvůli tomu jsou.

Ale proto hledat kořist bez jejich přítomnosti? A nebo tu s nimi zůstat, nabrat energii, ale nechat je tím ještě dýl trpět hladem? Co mám dělat? Přemluvit je jít dál? 
Nic bych neříkal, kdybychom měli pro sebe nějaký úkryt, ale tady jde o to, že kdybych se tedy vydal na zdejší lov, bratři by tu zůstali samotní pod širým nebem ve sněhu. To je jako kdybych je dobrovolně vystavoval jelenu!

Narůstala ve mně bezradnost, ale také vztek vůči štěňatům, která mi odporovala v rozkazu jít dál. Čumák mi napjatě cukal do strany.

Hello! 👋
Někteří již slaví, jiní teprve budou slavit ukončení školního roku i s jejich ideálním vysvědčením. Nebo máte nějaké předměty, jejichž známka se Vám protiví? Snad to nemáte jako já - jakože ano, bohužel máme :D

A abych to tu kousek ulehčila, nebudu dál o tom psát a raději popřeji krásně strávené prázdniny! Leto na Vás čeká jako skvělý dárek z veškerého toho školního utrpení a ode mně snad pomněnky dostanete první tři rozhodnutí z druhé kapitoly, které mohou změnit průběh děje nebo vztahy mezi postavami!

• - - - •

🐾 Jak se za Vladimira rozhodnete?
Do komentářů mi napište pouze jednu z vybraných možností, a to buď:

A)
Štěňata dočasně opustit a podstoupit riskantní lov.

B)
Zůstat se štěňaty
- pokoušet se je přemluvit vstát klidnou cestou.

C)
Zůstat se štěňaty
- pokoušet se je přemluvit vstát násilnou cestou.

Konec hlasování a sečítání hlasů započne od:
1. července

• - - - •

- L