Doporučuji si doprovodnou muziku ztlumit na Vaši minimální poslouchatelnou hlasitost, aby Vás při čtení zvuk tolik nerušil.
Jinak je jen na Vás, jak si individuálně hlasitost nastavíte nebo jestli si video vůbec spustíte.

Obloha zářila světle modrou barvou; za to země byla perfektně urovnaná bílým, čerstvě napadaným sněhem, který zářil čistotou. Nebylo ho tolik, aby psovi dosahoval byť jen nad tlapky, ba i vůbec.. samotné nekonečně rovné okolí nevypadalo, jako by bylo někdy dříve napadeno krutou bouří.
Vládla tu zahlcená tichost, nic zde v podstatě neprojevovalo život. Výjimkou nečekané změny povrchu byly psí stopy, prohloubené skutečnýma tlapkama. Táhly se ve sněhu v typickém uskupení jednotvárného pohybu vpřed. Značily směr, kudy cestoval jejich pravý původce. V urychleném tempu končily tam, kde stál vysoký a bělostně bílý chrt - skoro dokonalá kopie mého já,
jenomže ,,já'' jsem to nebyl.

Já jsem mezitím ležel tři jelení skoky od něj - od dokonale stejné kopie psa. Po svém nemilém probuzení jsem ho však hned se zájmem sledoval a očekával jeho možné pohyby, které se nakonec nekonaly.
Prostě přede mnou jen stál a sledoval mě.
A usmíval se.

Nu a pak mi konečně došlo.. nedíval jsem se na sebe ani na jiného psa, nýbrž na fenku! Svou sestru! Srdce se mi naplnilo štěstím a velkolepou radostí. Okamžitě se mi rozvrtěl ocas do stran a začal zametat sníh kolem sebe. Než jsem však stihl promluvit, sestra mi s opětovným úsměvem pověděla:

''Jsi skvělý bratr, Vóvo. Věřím, že se o naše sourozence postaráš a ochráníš je jako kdyby jsi byl jejich vlastním otcem.''

. • 🐾 • .

Po okamžiku vyřčení celé věty jsem otevřel oči a bolestně si chytil hrudník s pocitem, že všechno co se právě stalo, byl jenom falešný sen, jenž neměl sám o sobě nějaký význam.
Žádná modrá obloha... žádná perfektně urovnaná zem... žádná Vělka.
Když jsem se probudil, v malinkém, tmavém prostoru byla tma, nepříjemně úzko a námi nehorázně zadýcháno.
Nedostal jsem ani šanci sestře odpovědět! - tížila mne hned příchozí zloba, ale ta rychle opadala, když místo ni prozářila na povrch hluboká nešťastnost; přes sebevětší pokusy o kamennou tvář se mi z očí vyhrkly slzy, které jsem raději packou setřel pryč, abych tím nerozrušil bratry, zakryté pod mou srstí na břiše. Ti však po mém zjištění neměli celou dobu žádné tušení, co se se mnou děje, poněvadž nadále a až atypicky tvrdě spali. Nic neviděli a snad i neslyšeli, takže nehrozilo, že by zjistili pravdu o tom, že jejich nejstarší bratr měl na mále a plakal by kvůli snění.. Konečně se totiž oba dva nacházeli v bezpečí a hlavně naživu, pročež spokojeně pochrupkávali jakoby bylo všechno celou dobu v pořádku. Chyběl jim spánek a na jejich místě bych toho taky ještě využil, jenomže bolest v hrudi - ten.. pichlavý neklid až v duši mi znemožňoval znovu usnout. Proto jsem ještě menší chvíli potichu truchlil nad ztrátou bezvýznamného snu, dokud mne nenapadly otázky typu: kde že se to my tři vlastně nacházíme? A pomalu jsem se zvedal, ač vrávoravě, tak co nejvíc opatrně, pro zorientovaní se ve stísněném místě, v němž jsme strávili zbytek bouřlivé noci.
Tolik toužím po tom, abych se nacházel jen v noční můře, která přetrvává doteď. Chci se probudit a dýchat do nového, zcela normálního dne, vidět svou matku s veselými bratry na kraji konečné, zapomenout na veškeré problémy.. a ještě dřív podruhé vyzkoušet velení v lovu, který mně tak bavil

.. ale nejde to.

Toto je realita a my jsme teď běženci. A já se nehodlám vracet, pokud zabijou Mishka se Sobakou jenom kvůli nějaké lživé věštbě.

...

Když jsem se odhodlal v zatmaveném místě jemně protáhnout, uvědomil jsem si i jednu zásadní věc, a to, že bych měl být tomu čoklisku Zloděijskému mnohokrát vděčný, když nás správným směrem zavedl do bezpečí! Zlodei asi patřil mezi ty psy, kteří toto široké okolí znali mnohem líp, než zbytek Rudé moci. Proto nám nejspíš vybral tento úkryt, neb bylo to pro nás velice výhodné z mnoha hledisek:
1. nezachytával jsem tu ani jeden známý pach členů Rudých a byl si tak alespoň ujištěn, že nás tu opravdu NIKDO nenajde.
2. sníh zakryl naše nejčerstvější stopy, vedoucí až sem.
3. kdejaký pes by již s naježenou srstí začal věřit, že právě blázní nebo fakticky vidí něco, co není zdaleka přírodní, natož dar od Dostoyevskýho, či naopak hloupý vtípek od Uspenskijskýho; ihned by se tedy otočil čumákem tam, odkud přišel a prchal tím směrem svou nejvyše možnou rychlostí.
Ta umělá, obrovská kostra by určitě strašila nejen každého příchozího.. ona dokonce strašila i nás tři: z venčí zrezivělá, neuvěřitelně pevná konstrukce, která se svým dominantním vzhledem a rezavou barvou šíleně kontrastovala s okolím. Do posledního pomyšlení jsem stejně nepochopil, jak jsem mohl být předtím schopný do tohoto tak snadno vlézt bez histerčení, když jsem to v životě ještě nikdy neviděl!
Má to snad stejný účel jako ty podobně umělé hory na našem ostrůvku?
Avšak.. to ne! Na ostrůvku jsem ještě nic podobného nespatřil. Pokud je těchto prazvláštních věcí mnohem víc.. musí být jedině pohřbené hluboko v navrstveném sněhu, kam nemáme možnost proniknout. To znamená, že o ničem takovém nevíme..
Pak mi teprve došlo, že bych si s tím neměl tolik lámat hlavu; zachránilo nás to, tečka.

Zavrtěl jsem hlavou, nadto se doprotahoval a nakonec zauvažoval, zda-li je ideální čas odejít nebo ještě ne, kvůli možně přetrvávajícímu nebezpečí, o kterém jsem nevěděl. Díky průhledným průřezům ze všech stran jsem neviděl nic jiného, než nahromaděné kupy sněhu, jenž nás tady postupně uvěznily a naprosto izolovaly. Nedostalo se sem světlo, ani čistý vzduch, nebo důležitý zvuk. Ucho se mi proto se zájmem napřímilo pro potřebu lepšího slyšení a po chvíli zvažování jsem si byl vědom, že se nic z věnčí opravdu neozývalo tak silně, jako tomu bylo v noci; nepříjemný, dunící hluk, který přes noc bouřlivě rachotil byl takřka pryč. Vypadalo to jako dobré znamení se pokusit odtud konečně vypadnout, protože jsem tu už nechtěl být.

...

Jediný průnik ven i dovnitř tvořila jedna z průhledných štěrbin, která byla otevřená a aktuálně zablokovaná napadlým sněhem, jenž sem snadno pronikl. A že ho tu nebylo málo... Sníh štěrbinu zcela zasypal a ta se tak stala součástí izolace a obranné stěny.
Pohled jsem stočil zpět na již mdle spící bratry, choulící se k sobě a klepající kvůli mému vstávání, ježto je pak ani zadýchaný vzduch tolik nezahříval, co předtím mé tělo.
Proto při chladivém probuzení oba krátce zafňukali dočasným utrpením.

''Vóvo, sice jsem spal na velice měkkém pelíšku ale.. KDE JE TEPLO?!'' zmátal kňouravě Mishko. Zněl jako kdyby to měl být jeho absolutní konec. Nicméně jeho potřeby byly námi částečně ignorovány.

''Nevypadá to jako ty umělé hory na ostrůvku..'' poznamenal chytře Sobaka, který oproti Mishku uvažoval na moment rozumněji, ''Co jsme to tedy našli a k čemu nás to Zlodei dovedl?'' mezitím se postavil, oklepal a koukal přímo na mě.. konkrétně na zadek.. přední část těla jsem měl nasměrovaný k možnému, ale zaterasenému východu.

''Já..'' netušil jsem co vlastně říct, ba i neměl chuť to nějak vysvětlovat bez pevného podkladu informací. Zahleděl jsem se místo toho ještě naposled na veškerou čirou výplň kolem nás, jenž byla obalena těmi velkými masy zmrzlé vody, ''..nevím..'' a prolezl jsem bez dalších řečí blíž k jediné rozsypané části; packy jsem zabořil do již zmíněné husté pokrývky sněhu a začal s nimi hrabat, čímž jsem přebytek 'specifické formy ledu' odhazoval za sebe do celého drobného prostoru. Toužil jsem tak moc po světle a svobodě, že jsem přitom nadobro přestal vnímat reakce bratrů. Netrvalo však dlouho, co si rozklepaný Mishko a nabručený Sobaka připustili, že se veškerých svých vytoužených odpovědí nebo potřeb nejspíš nedočkají a až by přišel okamžik pro další pokus, stihnou na to oba zapomenout. Tudíž usedli a mlčky pozorovali jak se zamyšlený, při hrabání, protahuji pevným sněhem pomalu až na samotný povrch.

...

Oči mě lehce pálily, když mi do nich ze začátku udeřily první žhavé paprsky světla, pak jsem si venku postupně navykl a oklepal se celým tělem. Obloha ještě hořela nebeským ohněm Žluté šar a teprve se probouzela!
Bouře po dlouhé noci přinesla nové masy sněhu. Znovu několikrát navrstvily ledovou zemi, čehož se dalo snadno povšimnout. Dlouhé packy se mi bořily až po zápěstí.
Mimo zasypanou obrovskou kostru ve tvaru krabice jsem tu typicky prázdnou, sněhovou poušť dobře poznával; jako by byla beze změny.. a to i když přišlo běsnění zmrzlých živlů, hněv Dostoyevskýho..
Pod mýma nohama proběhla dvě malá těla. S vyceněnými zuby jsem se pokusil chytit alespoň jedno ze štěňat, která si okamžitě začala v jemném sněhu hrát. Různě se povalovala a snažila sehrát opravdový boj v jejich smyslu,

''Dal jsem vám snad znamení opustit úkryt?'' zavrčel jsem nevrhle a upozornil tím nejdřív Sobaku. Štěňata si přestala hrát. Mishko se mezitím spíš zamilovaně podíval na ohnivou oblohu a jeho bratr zvesela odpovídal:

''Jakože ty jsi teď naše druhá máma?''

''Vypadá to tak.'' sledoval jsem ho. Pěkně hluboce, ''Když tobě i Mishku příště nedám znamení, abyste opustili místo bezpečí, zůstanete! Byl bych rád, kdybyste alespoň toto respektovali..'' A pak se ozval Mishko. Ještě předtím se otočil ke mně i s další, zcela novou otázkou.

''Opravdu musíme jít pryč, jak nám to předešlý den říkal kamarád Zlodei?''

''Podle mého názoru se musíme vrátit zpátky. Máma na nás bude rozzlobená a já mám navíc hlad!'' protestoval hned na to Sobaka a jeho stejně mladý bratr po chviličce změnil svůj názor na odchod, když zaslechl, že se mluví o jídle. Najednou chtěl rovněž zůstat.

''Ne!'' podivil jsem se, ''Sobako!''

''Co je?'' zavrčelo oslovené štěně, Mishko jen s tichoučkým kňučením naslouchal, ''Proč se nemůžeme vrátit?''

Hrklo mi při pomyšlení na události, které se staly a byly čerstvé jako tržné rány na stehnech jelenů. Neměl jsem odvahu jim prozradit z jakého důvodu je v tuto chvíli nejlepší odejít. Má duše byla pokřtěna tíživým elementem, který zakazoval bratry strašit slovy o tom, že vlastní otec si přeje jejich smrt na základě věštby, která by po splnění podmínek přinesla pro Rudou moc lepší dny. Byl to taky nesmysl! A už jim vůbec říct to, že..
že máma je díky němu mrtvá.
Nic jim říkat nebudu..
Po krátkém odmlčení jsem zavrtěl hlavou a hrál na neutrální, kamenný pohled,

''Zlodei je jen další ze psů, kteří se drželi rozkazů naší mámy. Vháněl vás hlouběji do Konečné, poněvadž.. chtěl.. abychom jsme se co nejrychleji vydali na..
na dalekou cestu.''

Mishko se zděsil pod slovem dalekou a Sobaka nevěřícně znovu zavrčel,

''To není pravda! Máma nás nikdy nechtěla vést Konečnou, kde není prý život!''

''Ne!'' snažil jsem se o přesvědčivý odpor, ''Vsaďte se oba dva, potom co přejdeme tu zlou část pouště, tak.. tak tam na nás bude čekat hezké překvapení!'' snažil jsem se nadále znít co nejdůvěryhodněji, ale zdálo se, že neúspěch vítězil nad úspěchem.

''Ale já mám hlad..'' kňučel Mishko a přisedl si na místě, kde stál. Tento požadavek si převzal od Sobaky,

''A co táta? Ten tam nebude čekat?''

''Ne.''

''A máma?''

''Eh..''

''A Rudá Moc?'' přitakali obě štěňata.

''Ne, JENOM.. máma!'' nálada mi najednou prudce klesla; zakřičel jsem vroucí netrpělivostí na šokované bratry, ''My tři teď půjdeme tou podělanou pouští; cestou nalovím co nejvíce podělané kořisti a sejdeme se jednoho dne na podělaném místě i s mámou a tím podělaným překvapením!''

''Oprav se, Vóvo, zapomněl jsi ještě: podělanou mámou..'' pověděl mi až neskutečně arogantně mlaďoučký Sobaka a otočil se ke mně zády, připraven doufejme jít rovně, z místa pryč. Zakryl jsem svůj udivený výraz, avšak zuby se mi zadrkotaly v prázdném stisku,

''Padej dopředu, smrade!'' zavrčel jsem pak, ''I ty Mishko.. přede mě!''
Soboka se nafouklý zlobou vydal na cestu a Misko, který měl nablízku k slzám raději honem hopsal napadlým sněhem rovnou za bratrem, aby se nesetkal s mým rozzuřeným pohledem.
Nedocházelo mi moc, že jsem se nejspíš choval odporně; vždyť jsem pořádně nevěděl, co budem dělat!
Co s nimi budu dělat já?
... V poušti, kde je čeká jen smrt!
Na druhou stranu snad bratři vycítili, jak neskutečně jsem byl rád za jejich zachráněné životy díky pár psům, kteří vlastně kolaborovali proti věrným Rudým. A ač jsem byl zrovna naštvaný, nabručený a tvrdý ignorant.. doufal jsem, že si na to časem zvyknou a já se s nimi budu někdy smát.
Nezapomněl jsem k oběma ještě dodat varování,
''A nebudete se loudat, je vám to jasný?!''

Hello!
Tak tedy.. konec celé první kapitoly je tu!

Konečně jste se částečně dozvěděli, jaký život měl Vladimir v Rudé moci a proč jednoho dne nadobro odešel i se svým jediným co mu z ní zbylo;
.. jeho dva mladší bratři.
Před nimi se otevřela brána do bílých končin. Co bude s nimi dál?
To se dozvíte až se konečně dokopu k zveřejnění samotného pokračování 👌
Jen tak mimochodem... celkem mne zajímá, zda-li jste v textu úspěšně pochopili popis neznámého objektu z pohledu psa? Víte, oč jde? :D
- L