Doporučuji si doprovodnou muziku ztlumit na Vaši minimální poslouchatelnou hlasitost, aby Vás při čtení zvuk tolik nerušil.
Jinak je jen na Vás, jak si individuálně hlasitost nastavíte nebo jestli si video vůbec spustíte.

🐾 V předchozím rozhodování byla vybrána možnost:
(A)

Otec pozvedl hlavu a podíval se přímo na skupinku společně se mnou,
''Jsou dva důvody.'' konečně odpověděl a na chvíli skryl své připravené tesáky; mezitím se Ishce, Alexe a Freji čím dál líp drželo mé přišpendlené tělo, jenž ztratilo veškerou energii. Nemuseli se proto tak významně snažit; na té zemi jsem najednou ležel sám od sebe, ''Za prvé: tví nejmladší bratři jsou špinaví nemocnou krví..'' zavrčel neutrálně. Pak zamířil svým pohledem zpátky pod sebe, kam shlížel na matku, která byla myšlenkově stále mimo tento svět a nevinně se usmívala. Ledový dotek sněhu mi navíc zespodu vnikal hluboko do těla; přinášel mi ještě větší teplotní šok, včetně výslechu samotných slov, vyřknutých z Alfových úst. Nerozuměl jsem.
Kdo může být zatraceně špinavý vlastní krví?
Co je to za blbost?
Nebyl jsem však schopný k tomu něco říct; vycházelo ze mě pouze jemné, zdráhavé sípání, jenž bylo okamžitě přehlušeno bouří a štěkáním nešťastných psů. Ti se už dávno chtěli ukrývat v táboře a navzájem se zahřívat, jenomže bez souhlasu Alfy nemohli nikam odejít, ''A za druhý: ty a Valdemar jste měli štěstí, že když jste se narodili, Matrioshka ještě.. nebláznila. Proto si nezasloužíte zemřít jako oni, aby jste naplnili prosbu Dostoyevskýho. Vy jste totiž zdraví a jeden z Vás se určitě chopí mé silné smečky!'' Alfa pokračoval ve svém proslovu. Každý mohl částečně přes bouři slyšet, jak mohutný, tmavý chrt mluví skoro až bez emocí nebo nějakého pocitu viny, či lítosti. Přesto s tím snad asi nikdo z přítomných neměl žádný problém (.. okrem toho, že postávat na místě bylo něco na způsob tvrdého trestu, který nebyl dán úmyslně), našeho vůdce smečky dokázali podporovat a on čím dál tím víc hrdě narovnán mluvil a mluvil.. a neznačil na sobě známky strachu nebo slabosti z chladu, ''Tato neočekávaná sněhová vánice mi pak potvrdila věštbu o tom, že to Dostoyevský myslí vážně. Tlačí nás, abychom započali:

Smrt někoho potřebného i nepotřebného přinese Rudé moci lepší časy.

Slíbil mi to a já pro to udělám cokoliv!" hlásal příliš důvěřivě, '' Sice musím, Vladimire, obětovat část naší rodiny, ale já vím, že ty jsi statečný a ustojíš tak jako já nebo Valdemar ten bolestivý nátlak, který ti říká, jaká jsem to zrůda..
Je mi líto, ale nic se s tím už nedá dělat. Odvrať zrak nebo nepřerušuj!
Sláva Dostoyevskýmu! Sláva Rudé moci!'' pak zavyl do vzduchu, který bohatl bílou mlhou. Členové smečky poslední věty otce slavnostně, ale i s kapkou zoufalství zopakovali jako jeden velký pes,

"Sláva Dostoyevskýmu! Sláva Rudé moci!
...
Sláva Dostoyevskýmu! Sláva Rudé moci!
...
Sláva Dostoyevskýmu! Sláva Rudé moci!"

Přestával jsem se mezitím v okolí orientovat. Naše obecná úroveň viditelnosti se po každém dalším jásání prudce zmenšovala. V očích mi jiskřilo po touze líp vidět, ale stejně to bylo marné jako samotné přemlouvání Alfy, aby pustil mámu, našel mé bratry a poslal nás všechny domů s tím, že se nic nestalo.

Vzdálenější psi mi pomalinku mizeli v husté mlze sněhu. Než však zcela zmizeli, buďto vyčerpáním padli k zemi, kde zůstali v panice a agónii ležet, nebo tak tak stáli na místech, neúprosně se k tomu klepajíc a očekávajíc to, co můj otec skoná pro přání Dostoyevskýmu.
I já jsem se maximálně klepal, přemýšlel co se stane a brada se mi třásla v čiré hrůze nad představou, že poteče krev;
světe, div se.. tentokrát to bude mateřská a bratrská.

Jenomže..

''OTČE!'' zvolal příchozí Valdemar, který ze všech sil přiběhl k Alfě a matce a křičel s obavami o blížící se hrozbě, ''V dáli tví členové vidí sněhovou vlnu; Uspenskijský je tady! Chce ten rituál překazit!"

Bylo tomu tak..
Zvuk v dálce stovky jeleních skoků hučel. Mlátil. Šlo malinko rozpoznat, že se sem ženou bílá mračna, která již získala neuvěřitelnou rychlost. Jednalo se o příboj silného větru a hromady sněhu, přes který pes sotva vidí na své packy. Vždy byl nebezpečný
.. a hrozně studený!
Sesílal je po zemi Uspenskijský vlk - rival Dostoyevskýho jelena.
Proto se zbytek psů dalo zmateně na útěk do všech směrů a začínalo nabírat ještě větší paniku poté, co tohle můj bratr ještě jednou hlasitě oznámil. Smečkou se to pak rozšířilo jako nějaký nepříjemně - zajímavý drb.

''Když Matrioshka zemře.. b-budem zachráněni! Nech nás být, mrcho vlčí!'' otec řval nad sebe. Již s viditelným strachem pak zapomenutě povolil svou váhu uvrženou proti tělu matky, ba i tlak na mých zádech zcela polevil, poněvadž feny kvůli panice zapomněly na svůj daný úkol a ustupovaly.

''Zůstaňte tady! Všichni zůstaňte s Alfou!'' vyl Valdemar a kladl na svá rčená slova kupodivu hrdě, přestože měl z vlny stejnou hrůzu jako ostatní, a ne každý ho slyšel nebo uposlechl, protože bylo totálně absurdní stát na místě a nic nedělat pro svůj život..
Tou dobou jsem se pomalu snažil vstávat. Kvičel jsem jako štěňátko, jelikož mě představa sevření sněhovou vlnou strašila až do duše. Nechyběl mi ten automatický děs, kterým se Uspenskijský s radostí krmil.
Vlna se podle stoupajícího se hluku blížila.
Ne... TO NESMÍM DOPUSTIT! MAMI!  Musím ji zachránit sám... ale i bratry! 

.. Ale ti jsou.. ani nevím kde a matku drží..

Bylo už pozdě přemýšlet nad možnou záchranou bývalé Bety.
Kdybych reagoval rychleji, nebo nejdřív nepřemýšlel nad záchranou bratrů či sebe, nestal bych se svědkem pohledu na rozhozeného otce, stojíc mezi běžícími těly chrtů, který honem strhl své tesáky dolů a vrazil je hluboko přes srst a kůži, do hrdla mé dobrovolně ležící mámy. Ta se s vykulenými oči zatvářila před svým koncem lehce zmatená.
Toť vše..
Nezmohl jsem se už ani vykřiknout do vzduchu s nově napumpovaným adrenalinem v krvi; nezahlédl jsem totiž ani vroucí krev, když nás všechny vzápětí zasáhla sněhová vlna.

. • 🐾• .

Ovládlo ticho a černá tma.
Svaly mi po nárazu hustého sněžení takřka ochably a nezbývalo mi nic jiného, než nehybně ležet jelení skok od místa, kde jsem se s vlnou prvé střetl. Pojem kde je třeba levá strana, pravá strana, kde jsou ostatní z Rudé moci nebo náš vlastní ostrůvek..

.. to se mi ztratilo stejně rychle jako mé vědomí, jenž mne zklamalo.

Chvíli se mnou byl jak ámen. Bylo mi skoro jako kdybych umřel z pocitu neznámé síly, jenž mi šeptala o tom, jak na mě netrpělivě čeká sám Dostoyevský!

Když v tom..

Do uší mi proniklo silné pískání. Fackovalo mé smysly a tímto následkem tak procitly zpět k životu.
Po jeho odeznění se mi černá barva postupně měnila na bílou a já se probouzel ze svých muk zpátky do burácejícího se prostředí. Sbíral jsem v bouři již poslední veškerou sílu na to, abych se dokázal zvednout a pokusit se zorientovat v nerozpoznatelném okolí. Když jsem dokázal stát na nohách, hledal jsem vyčerpaně obrysy živých psů, nadto najít mámu s otcem a Valdemara.
Bez úspěchu; neviděl jsem ani své nohy!
S čím dál větším přáním je všechny vyhledat - čím dýl jsem tak stál na jednom místě, rozhlížejíc se, moje tělo to opět vzdávalo.
Vítr se mnou snadno házel do stran,
sníh se mi řezal do očí - musel jsem si krýt obličej,
bezcílně jsem pak kňučel
.. a už ani štěkat jsem nedokázal..
Dostoyevský nejspíš znovu bojoval o to si získat mou duši mezi své paroží.

...

Z mračen se náhle objevilo jediné tělo chrta, které se bez rozmyšlení opřelo o mě a snažilo se mě dostat odtud pryč.
Byl jsem tolik vysílený, že jsem nepoznal kdo to je, vlastně ani to, kam vůbec jdeme..
Tipoval jsem ostrůvek. Tam, kde bude zbytek Rudé moci skryto pod střechami sutin. Proto jsem neodporoval; ač o to víc můj žal byl veliký a vztek rostl, přál jsem si být v bezpečí a pak se pomstychtivě postavit proti zbytku rodiny.

''Kde jen jsou..?'' ozvala se zoufalá fena vedle mého promrzlého těla. Díky hlasu jsem měl tu čest konečně poznat, že mne v hustém sněžení již podruhé doprovází hnědo-bílá družka Anná. Byla opravdu statečná a stále ochotná mi doopravdy pomoct, avšak okamžitě jsem měl chuť se od ni vzdálit spousty jeleních skoků - prostě utéct, nebýt s ní, nepromlouvat a už vůbec ji neodpouštět za nekalé plány!

Byla však moje jediná naděje, jak se odtud dostat.

Zuby mi drkotaly zimou, navíc poloslepý jsem se táhl neznámou cestou, která nejspíš nevedla k ostrůvku. A kdyby ano, už dávno bychom tam společně byli.
Proto zase mé otevřené otázky typu..
Nemíříme někam úplně jinam? Kam to jdeme? Koho Anná hledá? - toto jsem se alespoň po chvíli dozvěděl.

''Treťjo!'' volala družka pod náporem hluku, ''TREŤJO!'' přitom mne dál doprovázela ve zvolném kroku. Zanedlouho se hlas tázané lovkyně ozval zpět a navedl nás do správného směru ke třem dalším chrtům. Byli stejně zmrzlí na kost, ale přitom se neústupně snažili navzájem zahřívat. Přitisknuti k sobě navíc chránili třetího chrta, který se nezdál být na vědomí.
Je až neuvěřitelné, jak dobře se Anná dokáže orientovat v tak náročném okolí, které nedovoluje živým vidět ani na své packy; v bouři už našla další tři ztracené chrty! I mě, přestože jsem ji lehkomyslně odkopl za to, co mi provedla.

Měli bychom ji tentokrát děkovat..

Jenomže tato mladá hlídkařka nevypadala vůči chrticím - Ishe a Treťje, s nimiž byl i omráčený Nestor, dvakrát vítaně.
Isha, zraněná díky mému otci dokázala pozvolna vstát a její skleslost okamžitě vyprchala. Nepřátelsky, kulhavě si to mířila k nám, s Treťjou po boku, ba i s mírným vrčením a vztyčeným ocasem vzhůru,

''Co tady děláš?'' vrhla lovkyně na Annu a mou osobu naprosto ignorovala, ''Ty jsi přece byla na straně psů, jenž se rozhodlo podporovat ten potupný nápad se smrtí někoho potřebného i nepotřebného!'' mluvila jako kdyby ji vážně bylo jedno, že stojím u nich, poslouchám to a dělám si z toho ještě lepší obrázek na Annu s dalšími,

''Nechte mně to vysvětlit, dámy, prosím..'' Anná odstoupila a nepřála si rýsující se konflikt v bouři. Sklonila svou hlavu, ale i tak ji nebylo dáno slovo. Feny na ni nemilosrdně dorážely a mně to v tu chvíli bylo upřímně jedno. Na paktování jsem zapomněl a přemýšlel nad jinými věcmi;
vzpomínal na mámu,
''Chci Vám také pomoct!'' prosila nadále.

''Není na to čas! Bouře neustupuje, jiní psi už určitě umírají.. tak těm běž raději pomoct!'' hrkla zdivočele naštvaná Treťja. Dokonce vzácně ukázala své tesáky, jenž poté rychle zakryla a nejistě dodala, ''Nebo.. co když jsi tady kvůli štěňatům?'' zaraženě otočila hlavu ke své starší partnerce - Ishe, která po její otázce rychle zpozorněla,

"Sobaka, Mishko?"

"Sobaka, Mishko?" zpozorněl jsem posléze i já, "Kde jsou, Treťjo?!" obrátil jsem se na fenku, zatímco Isha v sobě neudržela napjatou náladu a zaútočila po mé družce. Odstrkávala ji šťoucháním pryč a také štěkala, 

"VYPADNI! Říkám ti, Anno, vypadni! Jsi tady jen kvůli štěňatům, že jo? Alfa se ujišťuje přes tebe, jestli jsou mrtví?!"

''NE! Vždyť ani nevím, že tu někde jsou!'' žadonila s překvapením Anná; žadonila přes nepříjemné nárazy a podřízeně couvala s pocitem, že ji lovkyně za toto nechá na pokoji. Ale,

''Lhaní přece nemá nikdo rád; a já lhaní ze srdce nenávidím!''

Obě feny se nám vzdalovaly.
Sotva co jsem tak tak stál na místě a snažil se koncentrovat to že stojím a zanedlouho mi už bude dobře, nesmělá hlídkařka Treťja mi přece jen tiše odpověděla. Zmizela z ní zároveň její hořkost; zůstala taková, jaká většinou obyčejně je.
Vydechla jen, 

''Tamhle...'' svůj našedivělý čenich pak namířila do míst, kde se zmírnily dříve neproniknutelná mračna a nacházel se tam ještě další obrys vychrtlého psa.
Zlodei.
Oči se mi najednou doširoka otevřely jak nadějí, tak panikou..

Zlodei nebyl sám; hnal do ledových mlh mé živé bratry. Pohled na jejich zmrzlá tělíčka strach ukryt v jejich hláscích... to jak po pouhém výdechu najednou oba dva v dáli mlh zmizeli
..mne přinutil kulhat rovnou za dotyčným hlídkařem a mezitím si Treťja vyčerpaně lehla zpět za Nestorem; zahřívala ho, aby neumrzl.

Setřepal jsem ze sebe přebytečný sníh a hned na to zubama zezadu napadl psa, který plnil rozkaz mého otce. Srazil jsem ho k zemi. Mé pohyby byly sice pomalé, ale přesto silné,

''Ne, Vladimire!'' zakňučel Zlodei. Ležel pod mýma nohama, ale nebránil se. Pouze si pokrčenými packami chránil obličej i s hrdlem, protože kdykoliv očekával mé kousnutí. Zvedl jsem hlavu a zoufale vyl. V domění, že mě štěňata uslyší a vrátí se,

''MISHKO.. SOBAKO! SOBAKO! MISHKO!'' ale nevrátili se,

''Jsou moc daleko, Vladimire. Neslyší už.'' řekl provinile hlídkař pod mýma nohama. Teprve poté co toto řekl, jsem měl obrovskou chuť mu narvat své zuby do očí a vrtat se v nich dokolečka.
Než jsem však jen varovně zavrčel, za mými zády se ozvaly hlasy, které mi toto znemožnily udělat. Nejvíce hulákala Isha kulhajíc jako první v řadě a po ní postupovala Anná. Zlodei tak získal šanci pokračovat v mluvení, ''Hlavně neudělej nějakou hloupost.'' žádal mírným hlasem, jenomže to mě jen ještě víc rozčílilo,

''Všichni jste blázni! Vrazi!'' vybouchl jsem. Zlodeije jsem držel na zemi, ale promlouval jsem i ke všem fenám v přítomnosti, ''Ničemu tady absolutně nerozumím! To Vy všichni děláte neskutečnou hloupost, která přesahuje hodnoty totálního šílenství! Čím si přilepšíte zabitím mé matky a jejich synů tím, že je vyženete do Konečné?!''

''Vladimire, nehysterči nám tady. Fakt na to není čas!'' zaštěkala ze začátku hlasitě, pak vlídněji Isha. Po pár vteřinách ticha se poděšeně zeptala, ''Andrey opravdu zabil Matrioshku?'', uvědomil jsem si, že Isha nejspíš nebyla součástí shromáždění Rudé moci mimo ostrůvek. Proto byla tak nevěřícně vyděšená, poněvadž si nepřála její smrt?
''Pověz, že to není pravda.'' zakňučela a nevnímala bouřlivé okolí tak jako teď i my. Svaly kolem čelistí a za hlavou se mi zespoda smrštily a zeshora naply. Opakovaně, čímž jsem dokázal tak přikývnout v souhlas. Isha na to hned smutně sklopila čenich k zemi společně s Annou. A Zlodei, který stále ležel na zemi lítostivě zakňučel, ale poté se mi nečekaně vyvlékl a vyhoupl zpátky na nohy. Nikdo jeho chování nevnímal stejně jako samotnou bouři a místo útěku nebo útoku si však vůdčí hlídkař unaveně přisedl blíž k nešťastné Ishe a slyšně potichu pokračoval,

''Kde je Andrey a zbytek?'' ptal se.

''Nevím.. Ztratili se mi.''

"Asi odešli do tábora?" přitakala s odpovědí Anná.

''Pokud našli cestu." dodala stejně potichu Isha. Ač se opřela o Zlodeije, ostřeji mu pak dopřála otázku, ''Proč tě vůbec zajímá kde je Andrey - ten... zmetek!?"

''To mně také zajímá, Zlodeii!'' zavrčel jsem.

"Já... ani nevím, přátelé." povzdechl si vůdčí hlídkař, "Přece jen se potřebujeme dostat všichni zpátky do bezpečí.."

"Ne!'' zaprotestoval jsem, ''Kvůli tobě půjdeme hledat mé bratry!"

"Vladimire, ty si snad přeješ, aby je tvůj otec zabil na ostrůvku, na našem území,
doma? Vlastně.. ostrůvek už není jejich domov, pokud by se vrátili, zemřeli by."

"Máš snad strach, že si tě můj otec trestně podá?!" zostra jsem se zeptal a bylo mi hned jasný, že jsem tím i nepříjemně urazil Ishu, která si zlost otce již díky nám - lovcům, zažila na svém těle. Bylo mi však jedno, že mě daná fena okamžitě propalovala jedovatým pohledem. Věnoval jsem pozornost pouze na hlídkaře a na jeho adekvátnější odpovědi..

"Ne.." vydechl Zlodei, "Nech mně to vysvětlit. Tobě a Anně. Toto bylo plánované kvůli jinému důvodu." Anná se překvapeně podívala. Nebyla sama, kdo se tak s ní tvářil.. Chtěl jsem znát ten důvod a přitom jsem nejenom byl překvapený, ale tvář se mi maskovala vyzvídavým kamenným pohledem, "Óó.. jaký je to omyl, co si myslíš hlavně ty, Vladimire!" bědoval žalostně hlídkař a já jen - abych se už tolik nenaštval, otráveně zakoulel očima, "Nechtěl jsem je zabít, přestože jsem měl k tomuto rozkaz.. a vy to víte.
Já však ve jméně nemám nic, co by mělo znamenat smrt možná posledních potomků Rudé moci. Já je navíc měl moc rád, tak jako tady Isha..''

''I já!'' zavrčela Anná.

''I Anná..'' povzdechl si spíš beznadějně Zlodei, ''.. Zní to šíleně, ale dal jsem jim druhou šanci.
Druhou a poslední..
Poslal jsem je směrem, který je dovede k jedné rezavé konstrukci. Taková.. budka, na níž jsem mnohokrát při hlídkování narazil a vím, že je dostatečně daleko od ostrůvku. Třeba v ní bouři přežijí.'' vůdčí hlídkař se nejednou zamyslel a já byl současně ozářen nadějí; opadlo ze mě spousty zloby; ne ale všechna.
Ostatní přemýšleli a čekali, co tedy zamyšlený Zlodei řekne,
"VLADIMIRE!'' jakmile se i s mým jménem ozval lehce slibně, hned jsem tušil, co řekne,
''.. Jestli se na to cítíš, běž za nimi.'' na protest se ihned ozvaly všechny feny; varovaly, že tam umřu, že už bude nejspíš pozdě, ale já jsem je neposlouchal. Přivřel jsem oči a důrazně vyslovil,

''Půjdu.''

Zlodei byl z mé odpovědi malinko rád, ''Díky tomu, že my ostatní nemáme proti Alfě žádnou moc, natož svobodné slovo.. nenapadlo nás nic jiného než bratry nechat vyhnat. I když to zní dost morbidně - vyhánět je do husté bouře, ze smečky.. Rozumím, že se kvůli tomu hněváš.
Ale prostě v to, v co myslí tvůj otec a zároveň naše Alfa... to je podle nás upřímně všemožná blbost! Mishko se Sobokou jsou skvělá štěňata, která za nic nemůžou; nic nikomu neudělala a ani nejsou příčinou toho co se mezi námi děje.
To samé platilo i pro Vělku.''

"Chcete se jednoduše vyhnout stejnému momentu, který se stal roky dříve?'' zeptal jsem se již klidně a vyrovnaně, i když mi vzpomínka na sestru zevnitř tvrdě ranila, ale já to na sobě nedal znát.

''Ano chceme.'' odpověděl vůdčí hlídkař a chvíli utichl.

Pak přišel čas opět reagovat

''Tak... Tak už běž, Vladimire! Běž! Nemáš moc času!'' rozkázal Zlodei uspěchaně. Jeho chvatnost se mi vůbec nelíbila, za to mi dodala žádanou energii a sílu navíc; už jsem se necítil tak slabý a oddaný se někým doprovázet, ale pravdou bylo, že jsem nechtěl odcházet tak rychle.
Jen jednou jsem se letmo podíval za sebe a spatřil tváře psů, kteří mi asi budou nejvíce chybět.
Alexa mi vlastně též bude chybět. I otec, bratr Valdemar... I přes všechen ten vztek mi Rudá moc bude částečně chybět.

Pocit odevzdávání své loajality a vydávat se hledat své bratry, a pak s nimi putovat pouští pro naprostou smrt mi svírala žaludek po každém krůčku, vzdálený od skrytém ostrůvku.
I tak jsem šel jsem dál. Za zády jsem k tomu ještě slyšel Zlodeije, který mi hlásil, abych šel pouze jen rovně a nikam neodbočoval.

...

To se mi však postupem nekonečného času nezdálo. Na nic před sebou jsem dlouho nenarážel a tak mi přišlo, že jsem asi v poušti sněhu zabloudil. 

Hello!
Už se ani nebudu zmiňovat o tom jak dlouho mi toto trvalo publikovat a jak zvláštní.. až uspěchaný 'konec' jsem této kapitole přidělila..
Raději bych teď přešla k menší zprávičce na závěr: ráda bych Vás seznámila s tím, že touto kapitolou uzavírám předposlední část celé první kapitoly; pak někdy (tentokrát) BRZY přijde poslední kapitola a pak ŠUP..
... druhá kapitola bude na cestě!

Tak se mějte lidičky; prosím, přetrpte moje retardované psaní pouze jedné (tentokrat gramaticky a stylisticky slabé) kapitoly se skoro 3000 slovy. Slibovala jsem, že vyjde dřív, což se ale nestalo.
Omlouvám se. 👍
L.