Doporučuji si doprovodnou muziku ztlumit na Vaši poloviční poslouchatelnou hlasitost, aby Vás při čtení zvuk tolik nerušil.
Jinak je jen na Vás, jak si sami hlasitost nastavíte nebo jestli si video vůbec spustíte.

Soroka [saraka] , Oljien [aljen] , Volchitsa [valchitza] a další nové slovíčka ve Slovníčku

Za hranicemi ,,Konečné'' zářil poslední útržek Žluté šar, která se už s únavou uchylovala odpočívat do Miraljubě-nebe. Mezitím ji z protější strany střídal její podobně zářící společník; táhl za sebou rozšiřující se šlahouny tmavé barvy a ty se pak ve vrstvách hromadily po nebi.
Přicházela noc.
Čas také odejít.

Těkal jsem očima do stran, poněvadž jsem si nebyl jist, zda-li jsem rozpadlým městem skutečně procházel sám. A i napříč tomu, že všechno kolem mě bylo strašidelně tiché, ponořené pod rouškou čím dál hlubší tmy a napadlého sněhu, místo nepříjemného pocitu úzkosti mě neopustily chmury a vztek na celou smečku. Samou zlostí jsem cestu kolem zbytků prastarých budov viděl skoro až rudě a myšlenky se mi přitom honily okolo pohledu na mrtvé štěně, které podle mého mohlo žít!
To samý i kojot.

Neuběhlo moc času od nepříjemné události, jenž se odehrála v táboře.
Jsou tomu prozatím jen hodiny..
A není teď myšlena pouze zbytečně vykonaná smrt. Myslí se i to, jak jsem byl natolik rozhozen ze všech těch pomluv, smíchu a Alfovou řečí, že jsem jednoduše napnul svaly a zdrhl odtamtud jako špinavá krysa. Nejvíc ze všeho mně ale mrzelo, že jsem za dnešní den dokázal naštvat snad polovinu členů ze smečky.
Jejich nenávistné pohledy nebyly složité k přehlédnutí; stejně tak jako jejich okamžitá změna chování poté, co si mě otec přede všemi vychutnal. Nu a aby toho nebylo málo, dokonce měli pořádnou srandu z mého zbabělého úprku..
Všichni si budou pamatovat dnešek jako symbol mé naprosté buzerace a poté příchozího souhrnu všech činů smrtelného... čili zjednodušeněji.. karmy, kterou si určitě právem nezasloužím.

Celkem zapomenut myšlenkami mi pak chvíli trvalo se vzpamatovat a vrátit se zpátky do skutečného světa. Po cestě mezi zamrzlými ulicemi mne totiž upoutalo slabé, ale za to veselé vrčení, které se odněkud ozývalo a neslo se vzduchem jako střípek živé melodie nad prázdným světem tohoto ostrůvku. Při zpozornění mi však došlo, že mi nebezpečí rozhodně nehrozí a že se nejedná o někoho otravného či fanaticky založeného trhat ostatním maso z těla.
Dal bych i svůj ocas za to, že to bylo vrčení štěněte! pomyslel jsem si troufale a na tváři se mi ta zatracená troufalost pestře rýsovala.

Rychlejším klusem jsem proto následoval ten veselý zvuk, který nabíral na hlasitosti po mém každém přilnutí kroku ve sněhu; mimo to, čím dál tím víc vzdálen z tábora, směrem k hranicím ostrůvku.
Netrvalo mi dlouho, než jsem nakonec přešel přes kousek zanedbané pachové značky až na úplnou Konečnou.
Rozprostírala se přede mnou už jen otevřená pláň s nedohlédnutelným koncem, jenž při stmívání její sněhová země zaručeně zářila více jako má bílá srst.
Zaostřil jsem zrak napříč tou prázdnotou pouze na jeden bod. Tam, kam jsem hleděl, si ve sněhu pod širým nebem hrála dvě chrtí štěňata a možná okolo pěti nebo šesti jeleních skoků dál ležel velký, dospělý barzoj. Jeden z těch malých drobků zvesela škádlil toho druhého, který se ostrým zoubkům svého bratra svižně vyhýbal a bránil se. Oba dva tak zcela zapomněli na svět kolem sebe a nevšimli si, že jsem klusem mířil za jejich odpočívající matkou, která byla zároveň i moje vlastní máma.
Jmenuje se Matrioshka..
a pro smečku tato fena nebyla vždy jenom jejich moudrá Beta.
Můj otec ji respektoval jako svou milovanou družku, podporujíc ho v každé situaci; ať už v těch zlých, či ještě v horších. Pro své přátelé byla i bezpochyby věrná kamarádka, která uměla rozesmát nebo pomoct, a pro rodinu.. samozřejmě naše úžasná matka. Když o tom tak přemýšlím, Matrioshka nikdy neodbyla své povinnosti v roli mámy, přestože na svých packách musela udržet tíhu své důležité pozice a ochraňovat tak nejenom svá štěňata, ale i zbytek smečky.
Už tenhle výkon se popisuje jako talentový!
Starší ji sledovali vyrůstat jakožto veselou, chytrou a přenádhernou fenečku s jasnou budoucností v životě, která se ji vyplnila, nebýt svých ambiciózních rodičů, kteří ji k tomu donutili.
Ale na svou pozici byla pak pyšná..
Smečka ji respektovala a milovala. Byla pro ně velkou osobností, se srdcem příkloněným..
Jenomže.. všichni postupem času poznali, že Matrioshka štěstí rozdávala příliš ve velkém množství a nakonec ji nic z toho nezbylo už pro sebe..
Proč?
Se strachem v očích se ji jednoho dne narodila štěňata. Byli jsme to my; já, bratr.. z pěti malých uzlíků jsme sice přežili jenom tři.. ale pro rodiče i tenhle počet byl opravdu úžasný a toho času v nich převládla pouze převeliká radost;  byli rádi, že jsme zůstali s nimi a ne s Dostoyevským.
První měsíce se neděly nic, pouze se horšilo počasí..
V tu dobu však otec i přes protekce své družky nechal zavést zákon, týkající se kanibalismu.
Zvrhlo se to ve chvíli, kdy on sám krutý zákon potvrdil tím, že před desítkami očí sám s chladem zabil svou vlastní dcerku a pak s dalšími opovážlivci ji skoro celou snědli.
Matku to zlomilo.
Doslova.
Poskočila kousek vedle, vypadla ze své zdravé mysli a už se nikdy zpátky nevyškrábala...
Smečku zanedlouho opustila společně s jejím dalším vrhem štěňat. Chrti tak na ni postupem času raději zapomněli. Dokonce můj bratr s otcem ji dnes pouze opovrhujou a přejí si podle jejich slov: zaslouženou smrt.
To protože se bývalá beta s každým setkáním chová jako naprostý šílenec; tvoří všem jenom samé problémy.
Dnes ji tedy berou jako prokletou..
A tak dále.
Život prostě  pokračuje bez ni.
Pouze já, Mishko a Soboka můžeme spát v její blízkosti..

''Ahoj mami. Jak se máš?'' v hlase spíše omluvný tón. Opatrně jsem si za ní přitom usedl a packou se co nejjemněji dotýkal jejího křehkého těla.
Každý by hned očekával třebaže takové hřejivé objetí nebo zpětný pozdrav, ale namísto toho jsem v máminých očích zahlédl křeč, následovanou nepřirozeným škubnutím v celém těle.
Nezalekl jsem se této reakce, páč jsem si na ni už částečně zvykl. Jediné co ve mně zůstalo na smrt vyděšené, bylo srdce, které  v tom momentě poskočilo hodně daleko do strany. 
Máma se však po chvíli tvářila zcela normálně, ba i nechápavě;
koukala, proč ji nepatrně překvapen pozoruji jako kdyby s ní bylo něco špatně?
A po menší odmlce něco konečně řekla. Znovu jsem tak zaslechl ten nezapomenutelný, líbezný hlas, který vždy cloumal s kdejakým psem.
Hladil mě v podobě ochočeného větříku, jenž mě i přinutil dobrovolně zavřít oči a vžít se tak do jejich soukromého světa.
Přitom tak blízko, ale daleko od smečky,

''Vóvo.. jsi tak milý.'' dospělá fena mi přímo neodpověděla na to, co jsem původně chtěl, ale také s neskrývanou radostí si neodpustila bušit svým ocasem do sněhu a hladit mě svým čumákem po zádech. Na svou otázku jsem proto klidně zapomněl.
Vypnul jsem mysl.
Vrátila se mi má typicky neutrální nálada, za kterou jsem byl velice rád. Opustily mě tímto i mé veškeré deprimující momenty, smíšené se stejnými pocity.
Zůstal jsem v momentech klidu pouze jen s mámou, která mě vždy a nadevše milovala, dopřávajíc mi štěstí a dostatek mateřské lásky.
Bylo to kouzelné.. - najednou být zpátky štěnětem a být poblíž jediné milující feny, která mě skoro celý život vychovávala pro dobro budoucnosti.
Vzpomínky jakými byly zbytečná smrt, nemoc matky, Rudá moc, zima a hanba si našli jinou oběť pro týrání.
Já jsem byl na chvíli čistý, plný vesela a lásky.

Brzy to však skončilo, nebýt náhlé odezvy, která by každého tvrdě překvapila..
Ať už neutrálně nebo negativně, máma když je nemocná, neví, co dělá..

''Kam mě to taháš, mám přece zlomenou nohu!'' vyštěkla mi najednou do uší a já se vynuceně vrátil přes otevřené oči zpátky do reality. Máma mezitím hrůzou ztuhla a zanechala ji chuť mě nadále hladit po zádech, ''Proč jsi najednou ke mně tak nevrlá??'' ptala se bílá fena, avšak její lživý názor jsem s přetvářkou úsměvu ignoroval a zamlkle si ji zblízka prohlížel.
Nic se ve skutečnosti neděje.
Máma leží na stejném místě, nemá zlomenou nohu, nikam ji nevleču a nejsem fena.
To všechno se ji jen zdá; představy k ni mluví.

''Slyšíš mě, Volchitso? Kde máš vůbec své sourozence?'' znenadání mi začala místo předchozího hlazení čistit plandavé uši, když ji mezitím huňatý ocas opět šťastně bušil do sněhu jako kdyby se před chvílí vůbec nic nestalo, ''Měla bys na ně zavolat, ať přijdou. Za chvíli budeme jíst. Vladimir přijde s něčím moc dobrým!'' jednoduše zapomněla a nálada se ji tak prudce vrátila zpět na pozitivní úroveň.

Nejdřív naštvaná, pak však veselá a starostlivá..
Bylo to od ni zajímavé, ale také znepokojující.
Přemýšlel jsem, co z toho jest horší:
jestli náhlá změna nálad,
nebo to
že si mě právě pletla s danou fenou..
Nah! Špatně se mi vzpomíná na ty trapné štěněcí přezdívky!
Za těch štěněcích let jsem se jmenoval ,,Olijen'', podobně jako Dostoyevský jelen. Valdemar byl zase ,,Soroka'' a ,,Volchitsa''
.. se jmenovala moje zesnulá sestra.
...
Nu a takže si mě znovu plete se sestrou!
Jmenovala se Vělka.

''Ale mami..'' nakonec jsem se potichu ozval, když matka nepřestávala v čištění, ''Já nejsem Vělka. To jsem já, Vladimir. Vóva. Tvůj Oljien.''

''Volchitso, pojďme už raději do doupěte. Soroka nám třeba po příchodu pomůže v hledání tvého oblíbeného kamínku, který jsi ztratila.'' bývalá Beta si mluvila stále své a s láskyplnou péčí mě dokonce chytila za zátylek, za účelem mě zvednout jako štěně. Jenomže nepohla se mnou, ani když se snažila.
Byl jsem přece jen už dospělý..

''Mami, to jsem já, Vladimir. Slyšíš mě?'' ale máma si při pokusech o vznesení broukala nějaký útržek melodie a nevzdávala svůj 'boj' o přetáhnutí. Ignorovala mě stejně jako práh bolesti, kterou jsem v sobě měl. Tahala mě někdy až bolestivě za tu kůži, že jsem si z toho musel pokroutit ocas mezi nohy, abych hlasitě nevykvikl, nebo hůř.. naštval se, ''Mami, já nej-'' hlesl jsem znovu, ale nedořekl už nic..
Na zátylku jsem najednou pocítil, že stisk matčiných zubů ostře zesílil,

''SKLAPNI POTVORO!'' prskla máma přes chlupy a mou krev. Bývalá Beta mě téměř zakousla a já teprve poté zavyl bolestí. Z náhlého zvuku se matka nejspíš dost polekala a proto mě i pustila, avšak pak jen zapomenutě zatřepala hlavou a podruhé po mně vyjela. Rychle jsem uskočil nemnoho dozadu, abych se vyhnul jejímu dalšímu kousnutí.
Dosud zaneprázdnění bratři na nás dokonce stáhli své zmatené pohledy. Byli překvapení, tak jako já a můj pokousaný hřbet.
Pramínky teplé krve mi stékaly po srsti a kapaly až na sníh, kudyma se hloubily dál až k pevné půdě. Velice nešťastný jsem matku ztuhle sledoval a přemýšlel nad následujícími reakcemi; nakonec si však máma bez dalších řečí a útoků znovu sedla na své hýždě a do tváře se ji vrátil nevinný úsměv.
Koukala na mě, tváří v tvář jako v jiném světě.
Nechápala totiž mé zděšení.
Dokonce se mě začala vyptávat, proč ji tak nepříjemně a strachem rozklepaný sleduji, ale ztratila se mi odvaha mluvit o tom, že to co udělala, nebylo správné. Raději jsem jen proto vnímal jízlivou bolest na hřbetě, pocit naprostého zklamání a návratu všeho zlého za dnešní den.
Máma tedy také mlčela, samozřejmě zapomenutá..
Ač sebevíc smutně jsem se v tu chvíli cítil, jedno opravdu malé drcnutí do zadní nohy mě přinutilo se podívat pod sebe a s neviditelnou maskou úsměvu koukat na jednoho z bratrů, který přišel a řekl mi,

''Neboj se. Máma... ti nechtěla určitě ublížit. To však neznamená, že se budeš teď tvářit jako citlivka!''

''To se těžko řekne, Soboko.. Buď na mém místě.'' hlesl jsem až vyčerpaně z jeho dotěrného přirovnání,

''Bolí to?'' ptal se a přisedl si k bratrovi a ke mně Mishko a já si neodpustil nakonec vytáhnout z úst nevinnou, ale za to ironickou odpověď,

''Ne, Mishko. VŮBEC to nebolí.''

''Aha.'' vydechl Mishko smutněji, ale stačil mu ode mě pouze jediný dobrácký dotyk přes jeho čumáček a hned byl zpátky na své veselé náladě.
Nejspíš ho právě zamrzela ta má předešlá ironie.

''Kam to jdeš mami?'' optal se mezitím hrdě vztyčený Soboka k bílé feně, která zanechala svému zapomenutí a odcházela bez nás pryč. I já jsem se ozval mámě, která si i tak nevšímala a  neodpovídala, ''Chce asi zůstat sama, když má své vlastní, zlé problémy.'' černobílé štěně mírně posmutnělo, ale chápalo zrovna víc, než jeho bratr, který se po chvíli hnal za ní, že to máma nemá v poslední době nijak snadné a možná by chtěla být proto sama.
Už vůbec...
přišlo mi zajímavé, že právě on jako jeden z mála psů s klidem pochopí, že jeho máma má problémy, týkající se ve společnosti dospělých psů.
Jak je vlastně možné, že štěňata chápou něco dospěláckého? A ještě to respektují?
Alespoň jejich příliš mladý věk jim neprozrazuje sebevíc větší a smutné detaily k nemoci, nímž třeba máma trpí; prostě jim nic neříká, jak ta choroba bude v dalších fázích postupovat a že se to už nikdy nezlepší..
Neničí je žádná z jejich představ..
Výhoda života štěněte: všechno špatné a důležité jednou rozhodně zjistí, ale až později.

Drbl jsem zpětně do štěněte, které zůstalo. Když natáhlo svůj úzký čenich a s pohledem mířilo přímo nad sebe, odvětil jsem,

''Třeba nechce být sama.. ale ucítila velmi zajímavý pach a proto jde za ním! Pojď, jsme pozadu.'' nezbývalo mi nic, než mu zalhat, aby mě tak poslechlo a následovalo směrem tam, kam mířila i matka s Mishkem.

. • 🐾 • .

Teprve až se úplně setmělo a znovu venku padal sníh, ulehli jsme všichni pod stříšku, která zůstala držet z jedné malinké, zřícené budovy. Z poloviny ji chyběly celé zdi a tak bylo snadné, aby sem pronikl pouhý větřík a všem nám byla hned velká zima. Proto jsme byli k sobě těsně namačkaní, tak jak tomu vypadalo třeba v táboře, kde odpočívalo stejným způsobem desítky takových chrtů.
Máma již tvrdě snila se zavřenýma očima a já s položenou hlavou na svých packách sledoval prázdné pozadí v Konečné.
Mimo to jsem se snažil ignorovat pálení na hřbetě, které pomalu odeznívalo. Krev už také tolik netekla, nebýt chladných větrů, které dopomohly rány uzavřít čerstvými strupy.

Jediný Soboka s Mishkou zůstali příliš aktivní; hravý boj praktikovali přímo na našich zádech a vypadalo to, že je tato aktuálně otravná hra bude bavit snad až do rána! Celkem špatně se mi poslouchal i jejich štěkot, který..
ani nebyl hlasitý, nýbrž..
.. bylo těžké si to živé vrčení mladých stvoření nespojovat s obrázkem mrtvého štěněte z tábora.

''Zmlkněte už! Máma spí, pokud jste slepí.'' prskl jsem celkem nevrle na štěňata, ale oni z mého důrazného pokárání měli stejně pouhou srandu navíc,

''Kámo!'' hlesl Soboka Mishkovi, ''Brácha se zlobí!'' smál se dominantním, přesto štěněcím smíchem.

''Jestli mi omylem skočíte na hřbet, poteče mi krev, vy idioti!'' tiše jsem zavrčel a nebál se nadávky, která ze mě automaticky vyšla ven, jenomže smích od obou psů nepolevil, dokonce i  nepříjemné skákání možná zesílilo. Bolest lopatky z lovu se mi díky tomu vrátila,

''Fajn... tak pokud budete jeden den chtít jít v klidu spát, udělám vám z toho odporné peklo, jasný?!'' troufalost přes proceděné zuby nechyběla.

''Neříkej, že si tuto hloupost budeš pamatovat?'' pokračoval Soboka usměvavě. Začal mi žužlat ucho a do toho dál žvástat, ''Zafomeveš na fo urfiže užf zífra!'' vrčel, ale nemyslel to pouze ze srandy.
Mluvil i přes mé ucho jako kdyby naprosto věřil svým slovům,
mrňavý pidižvíst..

''Vsadíme se, jooo? Pokud nezapomenu, budete mi oba dva jeden den škrábat záda po celé své délce!''

''Neee!'' hekl vystrašeně Mishko, ale Soboka tady skutečně velel a proto za sebe odvážně řekl,

''Platí, pane Dlouhá záda!''

Hello!
Napíši dnes trochu krátce a rychleji.
Za prvé: omlouvám se všem čtenářům za dlouhou čekající dobu pro publikaci této kapitolky 🙃
Za druhé: dnešní kapitola byla hlavně založena na tom, že se konečně seznámíte s bratry Vladimira a matkou - bývalou Betou, .. která dopadla tak, jak dopadla. Ehm.
Za třetí: Blíží se nám finále celé první velké Kapitoly! Po ní již bude všechno úplně jiné..
Přijdou rozhodnutí, nové následky, nové postavy!
A nezapomeňte juknout do malého slovníčku 🖤
- L