🐾 V předchozím rozhodování byla Vámi vybraná, konečná možnost: (A)

Teprve až jsem si chvilkami připadal zranitelně a bezmocně, protože jsem byl doslova uvězněn na místě nejen splašeným stádem, ale i svými myšlenkami
- konkrétně v bodě jednoznačného rozhodnutí mezi pomoci lovkyním nebo hlídkařům,
vteřiny se najednou začaly prodlužovat od svých ustanovených základů; prostě se mi čas a prostor před očima měnil jako při pouhém mávnutí ocasu!
Veškerá zvířata čím dál pomaleji zvedala skrze hluboký sníh své silné nohy, hnala se svým jednotvárným směrem vpřed, až to ve finále vypadalo, že se někteří vznáší nad bílou zemí
- že letí ze svého místa odkud se pohybují byť jen pár desítek centimetrů.
Zvuk v okolí se přitom utlumil.
Sníh téměř stál ve vzduchu.
Můj dech prodlouženě oddechoval a jediné co zůstalo úplně normální, byly mé vnější pohyby těla a myšlenky.
Naprosto se mi zpomalil čas a tím se i můj termín pro přemýšlení záhadně prodloužil.
Ne, to nemůžu.. nebo jim opravdu mám pomoct?
...
Najednou jsem měl díky tomu již jasněji rozhodnuté, že to lovkyně určitě zvládnou samy,
.. ale hlídky ne. Pomůžu jim!

Nakonec jsem nedokázal uvěřit faktu, že by hlídky v tomto naprostém chaosu dokázaly chytit jednoho, či víc možných vetřelců.
Při představě, že bychom později sledovali, jak ta cizí stvoření odchází do pozadí ledové pustiny s vysmátými výrazy,
jsem se okamžitě zvedl zpátky na nohy, upřednostněn raději pomoct v chytání neznámých zvířat, nikoliv kořisti.
Jenomže s dalšími pohyby směrem nahoru z místa se vracel s obavami i skutečný čas v obláčku zmrzlé reality. Přitom mi náhle s nepříjemným překvapením na lopatku dopadla intenzivní bolest, když mi do ni udeřilo jedno z kopyt býložravého jelena, který zrovna probíhal a nestihl mě zcela přeskočit. Síla samotného nárazu od kopyta se mnou hodila zpátky do sněhu, kde jsem v klubíčku zakvičel jako napráskaná Omega a také přivřel tíživě oči, když mezitím kořist rychle zmizela ve stádě.
Bolest byla neukojitelná; nebýt intenzivního pulzování, které několikrát z lopatky postupovalo až do hlavy, nedošlo by mi, že jsme všichni stále v ohrožení života a to kvůli jelenům, kteří zrovna nezastavitelně pobíhali
před mým zrakem,
za mým zrakem,
vlastně všude
... a jejich pískot se už také nedal opravdu dlouho poslouchat..
Pokud bychom je včas neuklidnili, hrozilo by nám, že nás nejenom udupou, ale taktéž toto místo nadobro opustí kvůli strachu z predátorů.
To rozhodně nedopustím!
A znovu jsem opatrně vstával.
Zrakem jsem přitom zabloudil na náhodně objeveného vetřelce, který se to tudy zrovna při mém štěstí hnal a byl dokonce sám.

Při pohledu na něj mě zanedlouho pohltila vzkvétající nenávist, která mě donutila se honit za ním i napříč bolavé lopatky jako pravý lovec!
Prskal jsem do okolí sliny, jazyk mi visel z tlamy ven a při běhu jsem extrémně prohýbal svá pracující záda, která držela hubené tělo a pohyblivé nožky obalené v prokrvených svalech.
A nebyl zde dokonce potřebný čich!
Stačil mi dobrý zrak, díky němuž jsem se držel ve stopě vetřelce a neustále mu stejně nenávistným pohledem propichoval záda.
Nechtěl jsem, aby mi utekl. Nenáviděl bych se za to. Postupně mi otupená bolest z lopatky na několik minut zmizela, zapomněl jsem i jelena, jenž mi to zranění zapříčinil;
zrychloval jsem a doháněl toho jediného
- můj cíl.
Byl jsem jak pomstou žíznivý.. a jediná útěcha by pro mě byla v tu chvíli pouze jeho vlastní krev!

Vetřelec ve strachu pochopil, že kdyby zkusil ještě líp kličkovat mezi kořistí, udělá mi to tím náročnější.
Když takhle setřásl hlídky, tak proč i ne mě, že?
A tak tedy učinil a perfektně s několika úhyby do stran mi pomalu mizel mezi stovky hubenýma, ale osvalenýma nohama. S oprezlým vydechnutím jsem ostře zahnul opačnou stranou, abych nevrazil do jednoho z jelenů, který mi zrovna stál nebo spíš běžel v cestě. Ve vnitru mysli jsem málem shořel hanbou, že jsem při rychlém zareagování zahnul úplně jinam a to byla chyba!
Jenomže já se tak snadno nevzdám; na to je ten vetřelec slabý!
Napnul jsem veškerý svaly, zaostřil zrak a využíval každých sekund na to, abych kolem jednotlivých jelenů zavčas proletěl jako svobodný a svižný blesk.
Zahýbal jsem nejdřív doprava a pak čím dál víckrát zpátky doleva - blíž k vetřelci, který však stále ode mě byl daleko a přímá cesta k němu zůstala hloučkem kořisti blokována.
Prostě nás tam bylo hodně..

Ale jiní jeleni mi zase náhodou otevřeli cestu a tak jsem neodbytně zrychlil, proběhl kolem nich, bez vzpomínek na bolest nebo hranic mého existujícího možná.
Oči se mi zablýskaly brzkým úspěchem, poněvadž jsem zahlédl vetřelce, který běžel svým jedním směrem vpřed a já mu možná nedaleko křižoval cestu!
Mrštný vetřelec stále bez ponětí slepě následoval svůj čumák vpřed, .. dokud jsem do něho z boku nevrazil a nezakousl se mu do hřbetu, čímž jsem si ho při spoustě kotoulech v pádu pevně udržel jako svůj dlouho zasloužený podíl chutného masa. Nikdo při tak bolestivém překvapení sotva pípl nebo upozornil na sebe.
Nikdo z nás.
Vše se stalo rychle, a aby se mi náhodou sražený vetřelec nepokoušel vzpírat, honem jsem si ho chytil za hlavu, vítězoslavně povznesl nad zemí a rozklusal se co nejdál od stáda kořisti, protože byl menší, velice mladý a tím i lehčí.

A nepotřeboval jsem další ránu od jelena..

Po tom všem jsem dosud neucítil ani svou potlačenou bolest lopatky nebo celého těla;
proto jsem šťasten klusal s elegancí a polámaný vetřelec zůstal v šoku..

Později nás přece jen doprovázel nářek zvířete, kterého jsem svíral v tlamě a nebál jsem se svůj stisk sílit. Zasloužil si to, když byl z otřesu zpátky na zdravém vědomí..
Zanedlouho nás spatřilo i několik ruských jedinců, hned běžíc za námi, konečně v bezpečí mimo stádo.
Zastavil jsem a zvedl hlavu i se šelmou ještě výš,
aby tím víc trpěl,
neutekl
a celý i s končetinami visel, abych mohl psům ukázat líp tu podřadnou složku života, kterou jsem právě nesl.
Příchozí lovkyně bez kořisti a hlídkaři se však nestačili divit stejně jako já. Nepřehlédl jsem u některých nejenom to samé překvapení, ale i kousek ponížení; u jiných pak zakyslost, až zlobu nad tím, koho jsem to ve skutečnosti chytil.
Nebyl to totiž pes podle očekávání.

"Kojot? Celou dobu to byl kojot?" vyštěkl jako první Zlodei a po něm se ozývalo zabručení až přehnané vrčení ostatních psů.

''Opravdu tu je pouze TENTO jediný kojot, kterého jsme naháněli?'' ptala se hned vůdčího hlídkaře Alexandra - také hlídkařka, a Zlodei k ní ztěžka souhlasil s odpovědí,

''Myslím, že ano. Pach měl dobře skrytý, když se pohyboval ve stádě. Další takové pachy tam už ve větším množství přece nebyly.'' povzdechl si, avšak následně vybouchl, ''Myslel jsem si, že to bude pes a žádná prašivá mšice!''

''To já taky!'' dodala Alexa.

''My také!'' přidal se zbytek hlídkařů.

''My taky!'' přitakaly i mé, obzvlášť rozzuřené lovkyně a ze všech nejvíce viditelná Ishka; i já bych s nimi stejnolehle souhlasil, ale nemohl jsem v danou chvíli mluvit. Vetřelec se mi mezitím začal v tlamě s bolestmi svírat a hekat dráždivě do vzduchu pro jakoukoliv pomoc. Všechny to bohužel při nejhorším popudilo opět útočit a chuť vyprat ze sebe všechny negativní emoce.

Vzápětí se na nás první a jediný vrhl hlídkař Nestor, dnes bez výjimky hrubý a agresivní.
Zakousl se do kojota a vytrhl mi ho ze sevření, zatímco se na toto všichni pouze jen bez reakce dívali a já skoro přepadl až na čumák, když se starší pes neohlížel po mých zubech, které mi málem všechny do jednoho s takovou vytrhal. Kojota to bolelo ještě víc. Měl díky tomu potrhané břicho, do kterého se mu chrt zakousl, když s ním cukl. Spadl bezvládně na zem, kde na něho zuřivý hlídkař naplno zaútočil,

''Já ti dám volat o pomoc,
KDE MÁŠ TEN SVŮJ ZBYTEČEK RODINY, CO? POCHUTNÁME SI NA NI TAKÉ!" vrčel a krev mu bublala z kojotova břicha, ve kterém měl částečně ponořený čumák i s pracujícími zuby.

"Nestore, raději toho nech!" zavrčel nadřazeně, ale rozumně vůdčí hlídkař Zlodei. Věděl, že týrat to stvoření právě nemá cenu. S pomocí Alexy se tedy pokusil Nestora odtrhnout od kojotí kořisti, zatímco to všichni ostatní stále bez mluv sledovali.

"Přestaň Nestore!" odvětila zmíněná Alexandra a v tu chvíli jsem si uvědomil, jaká to odporná slova o kanibalismu byla znovu někým hlásána..
Obul jsem se do Nestora jako třetí silný pes a nebýt právě mé reakce, nic by se nezměnilo a kojot by ještě neležel volně na zemi v rudém sněhu. Zlodei a Alexa ustoupili.
Shodil jsem totiž chrta na záda, packami ho ve sněhu přišpendlil a pak důrazně do něho kladl,

''Vynechej konečně ta přihlouplá slova mířící na kanibalismus!'' jenomže hlídkař mi místo nějakého respektu daroval pouze jemný, pohrdavý úsměv a zeptal se mě,

''Tak Alfa-synkovi se tu nelíbí ani zmínka
na...
zapomněl jsem jak se na to nadává...
Už vím!
...kanibalismus, že?'' smál se, ''Já myslel, že jíst kojoty je normální, ale evidentně to prej není pravda. Jí se jenom jeleni a jeleni A JELENI!''

''ZAVŘI TLAMU!''

''A proč?'' usmíval se hlídkař dál, nehnutě ležet pod váhou mých tlap.

''Bez mé pomoci by nikdo nezjistil, kdo nám děsil stádo! Kdyby se nic nezměnilo, odnesli by jsme si domů pouze šrámy a ztracenou kořist.
Chtěl bych od tebe vůbec nějaký ten kousek pocty místo nadávání za zbytečnosti a posměšky!'' zahřímal jsem, ale ve výrazu Nestora se nic nezměnilo, bohužel,

''Ano, ale hádám, že i BEZ tvé pomoci.. teď většina slabších bude trpět hlady.'' připomněl mi na oplátku a společně jsme poté pohlédli na lovkyně, jejichž aktuální zlost jsem tak konečně pochopil a zcela kvůli tomu utichl.
Ony lov samy nezvládly..
Když lovkyně cítily, že je do nich vložena veškerá pozornost, něco i ony k tomu řekly, avšak nejednalo se o nic pozitivního.

''Nikdo z nás Vladimire nechápe, co je pro tebe důležitější. Jestli lov nebo pokus o vylepšení si autority chycením ubohé krysy...'' procedila zubama Ishka a přidal se k ní i zbytek lovkyň.

''Hned na nás nenadávej, že dnes pro smečku nemáme kořist, když jsi nás v tom nechal sám.'' štěkla Isha, ''Riskovaly jsme zbytečně naše životy!''

Netušil jsem, co to do mě vjelo za studné pocity při poslouchání svých fen. Brzy jsem ztratil samotné umění plynule mluvit.. pomalu jsem raději ustupoval a přitom tím vysvobodil Nestora, který hned vstal zpátky na nohy a propaloval mě svým pohledem tak jako ostatní,

''Zase nebýt mého pokusu,
... hlídkám..
by ten kojot utekl.'' s mírně roztřeseným hlasem jsem se snažil obhájit své činy, ale zase jsem tím pouze rozhněval druhou polovinu ruských chrtů; přibližně zmíněné hlídkaře.
Zmaten jsem prostě plácal nevhodné věty..

''Jak se opovažuješ, VLADIMIRE NÁS ZESMĚ-..!'' vyjela na mě Freja - ta, která se do teď držela opodál a snažila si nás nevšímat, ale má slova ji
prostě chytila za její ledové srdce...
Naneštěstí ji Alexandra přerušila v řeči a zastoupila cestu,

''Frejo ne! Nemá to cenu.'' zkoušela nazlobenou fenu uklidnit.

''Nic z tohoto nemá cenu už řešit lovci a mé hlídky.'' ozval se opět autoritativně Zlodei a všichni tak na okamžik utichli. Pouze nedaleko v agónii sípal pro pomoc krvácející kojot,
''Odneseme naši jedinou kořist do tábora a lovci se dnes omluví, že nemají pro smečku nic lepšího, než kojota, který se prostě musí sníst, Vladimire. Nají se alespoň ti nejlepší.'' dodal a přitom na mě neutrálně koukal, jestli na to nějak budu reagovat, avšak já jsem tentokrát zůstal naprosto zticha. Neprotestoval jsem. Myslel jsem na své selhání..

''Počkat, to jakože máme Alfě říct..!'' prskla překvapeně Ishka, ale Zlodei se podle výšky tónu hlasu stále držel nade všemi a skočil tak feně do řeči,

''MYSLÍM, že teď bude důležitější se konečně obrátit zpátky do tábora. Zanedlouho nás smečka bude svolávat a možná kárat. Jediné plus můžu protentokrát ještě říct, že vzdávám své dík lovci Vladimirovi, který zklidnil vyděšené stádo.'' pevně narovnaný vůdčí hlídkař se poté mlčky otočil a kráčel se svými psy jako první směrem do tábora. Následně i lovkyně se odebraly za nimi domů a Treťja mezitím vzala skoro nehybné tělo kojota s sebou. Na chvíli jsem zůstal na místě poslední, hluboce zamýšlený nad svou trapností..
Jediná myšlenka toho, že Zlodei je mi za ochotu zavázán mne držela na průměrné náladě..

. • 🐾 • .

''Nedáš si s námi, Vladimire? Dej si!''

Byl mi k packám při příchodu domů na ostrůvek předhozen kus masa, který se před několika chvilky pevně držel díky tisíci vlákny na zdravé šlaše a ta samotná šlacha byla jedna z opravdu důležitých součástí v těle mladého štěněte!
Sedmiměsíční nedochůdče barzoje si údajně totiž nezasloužilo žít a proto se stalo pro smečku dalším živým krmivem, následně hned zabité a roztrhané.
Posloužilo moc dobře, když se někteří důležití psi zvládli opět najíst a nabrat s úsměvem novou energii do vlastních kostí.
Mezi těmi vysmátými byla i má vybraná družka, Anná. To ona mi maso hodila a to ona mě nutila ho právě sníst, jenomže jsem beze slov jídlo odsunul stranou a rázně zavrtěl hlavou do stran, aby si už konečně uvědomila, že já nenávidím jíst členy vlastní smečky! Mé trýznivé znechucení z celého dne i v tento okamžik ve mě přetekl v takovém množství, že jsem najednou už nebyl schopen řádně vybouchnout; má mysl proto zůstala chladná.

''Víš už přece tolik měsíců, že jím jiné věci.'' odvětil jsem, zahleděn přitom někam jinam.

''Třeba sníh..'', prskla nedaleko procházející Ishka, která si poté lehla na své obhlídnuté místo ve stínu u jedné kamenné zdi, ''Jo a pokud to nevíš, Vladimire, Isha šla hledat Alfu, aby se mu za všechny omluvila kvůli zpackanému lovu. Přeji ji hodně štěstí..'' vypověděla ještě ze sebe s určitou dávkou ironie a pak když si usmyslela již mlčet, ráda koukala na negativní reakce ostatních psů, kteří namířili svůj pohled přímo na mě.

Právě se stmívalo a nebe rudlo;
červánky se snažily svou barvou zdobit nebo líp oživit již tak mrtvé nebe..

V našem rozpadlém království celá smečka většinou trávila svůj volný čas na velkém, rovném a zasněženém místě, obléhanou vysokými stavbami a zdi. Psů bylo však tolik, že spousta skupinek odpočívala namačkaná tělo vedle těla ve sněhu, což někdy přinášelo pocity nepohodlnosti, zimy a doslovné uzavřenosti. Mimo stísněný prostor se chrti mezi sebou alespoň zahřívali napříč mrazivým stínům, které sem částečně vnikaly díky stavbám.
Ale dnes bylo i při příjemně hřejivém soumraku zima.
Prostě.. celý den byl ve finále pořádně na prd.

A jinak...
znepokojená Anná, která dnes nebyla s hlídkami venku si nad mou odpovědí ztěžka odfrkla,

''Nebuď nadutaný, jako obvykle.
Jídla je málo a teď máš ode mě šanci se najíst, jinak zemřeš.'' varovala mě. Byla rázná a velice stručná. Cítila taktéž i podporu ostatních chrtů, naslouchajíc k tomu, o čem to mluvíme a já se tak nějak trochu ocitl v tvrdých rozpacích.

''Ale já vážně nechci jíst, Annó. I když nemáme kořist, ať si raději vezme někdo jiný..''

V tom se do naší konverzace přidal nový hlas,

''Vladimire, proč neposlechneš svou chytrou družku?'' s vítězným pohledem vyzvídal můj stejně dotěrný bratr,
Valdemar.
Namířil proti mně svůj zakrvácený čumák, ze kterého stoupala slabá pára, protože krev mrtvého štěněte byla stále čerstvá a silně aromatická,
''Už z principu bys to maso měl ochutnat, když jste beze mě zkoušeli lovit a náhodou jste tím nic nedokázali!'' ušklíbl se a já uvnitř sebe kypěl hněvem.
Nakonec i on už ví, co se dnes venku stalo! Ale jak rychle?! Slyšel to náhodou od Ishky??

Můj větší bratr se poté narovnal v mém směru a v tom se ozval křehoučký hlásek mladé lovkyně.

''Něco jsme.. něco jsme však přece jen chytili, Valdemare.'' přidala se do konverzace nejistá Treťja, která promlouvala ke všem přítomným a měla u svých nohou položeného kojota.
Již mrtvého kojota..
Jenomže když to pověděla, Valdemar k tomu nic neřekl, zajímal se jen o mně. O nikom jiném.
Místo něho zareagoval zbytek hladových psů, kteří Treťju hned napadali a snažili se ji sebrat kořist, kterou se mladá lovkyně snažila bránit. Alfa tady nebyl, prozatím, tak toho psi využili, aby ukázali, jak pošetile chovající se smečka to ve skutečnosti jsme.
Horší, než divoké blechy toto!
Tím byla lovkyně vyřazena z utvořeného kolektivu, řešíc jeden nedůležitý problém.
Pohled jsem ze zoufale uhýbající Treťjy přesunul zpět na bratra a přitom spolkl uskladněné sliny v tlamě se slovy,

''Ale já nemám hla-.''

''Přiznej už Vladimire! Nechceš ode mě maso. Není to tak, že nemáš hlad! Nechceš ho ode mě!'' štěkla nečekaně Anná a já zaúpěl těmi podezřelými pohledy ostatních chrtů, přestože nic z toho, co má družka řekla, není pravda.

''Cože prosím?'' začal jsem se bránit. Anná si očividně myslela, že jsem ji opět přehlížel,
''Ne, to tak není!''

Poté jsem nakonec přiznal, že nemám v plánu jíst nevinné štěně, které mělo šanci pro život,
''Nedochůdče, které dostalo druhou šanci a vy ho jen tak zabijete! Vždyť je to odporné a Dostoyevský jelen se za toto hněvá!'' prosadil jsem nevrle proti všem, ale to je však nepřekvapilo.
Očekávali, že něco takového řeknu.
I otec..

Ano, i otec.

Přicházelo za námi mohutné, ale přesto lehce stavěné tělo mého otce. Odněkud se objevil a
za ním se i plížila Isha; následovala ho v podřízené pozici, ocas mezi nohama.
Alfa byl nápadný nejen podle viditelných jizev z bojů a podle své velikosti; mířil sem s typickým, chladným pohledem, který skrýval neutuchající vztek v jeho hnědých očích. Dokonce psi, předtím napadajíc Treťju se okamžitě stáhli.
Tělo měl tento pes samý sval a barevná nebo spíš tmavší barva kožíšku ho na sněhu a mezi členy smečky viditelně ozařovala. Obzvlášť, když na nás dopadala tmavě-rudá záře a on tak vypadal jako potomek Uspenskijskýho!
''Voněl'' elegancí, ale nebál se nikdy ukázat, že komukoliv z nás může za trest těžce ublížit. Mimo jeho rodinu ho tedy každý snadno respektoval a nikdo se s ním nechtěl paktovat.
Dnes jsem se mu podřídil pokrčením těla, jako kdybych vlastně ani nebyl jeho syn.

A ostatní udělali totéž.

Přišel až ke mně, protože všechno slyšel..
Tváří v tvář.
Démon proti prostému mladíkovi.

''Stoupni, Vladimire.'' nařídil až s mocným klidem, který se netajil na své dominanci a já tak vykonal,
''Dostoyevský jelen v nás nevidí nic jiného, než pud přežití. Na druhou stranu jsem znechucen tvými předchozími slovy i činy, ze který se náš bůh spíš stydí, než hněvá.
Jak můžeš tak snadno odmítnout čerstvou stravu, jsi snad nemocný?
Jak si můžeš vůbec myslet, že lovkyně jen tak opustíš při lovu a necháš je samotné ve vyplašeném stádě?
Jsi nemocný?
Vždyť psi bez vůdce nejsou vůbec žádní psi!''
nechal ve své řeči menší odmlku, aby se nadechl a pak pokračoval,
''A jak můžeš cítit emoce k něčemu, co patří k naší potravní skupině?
Kojot...
JSI... NEMOCNÝ?''

''Nemluv o něm takhle!'' nevydržel jsem v sobě udržet drzá slova, ale Alfa pouhým mávnutím ocasu zanedbal mou celkově vznětlivou a rebelskou povahu a opovrhl ji, aby se tomu pak ostatní mohli potichu smát. Jediná Isha nebyla veselá, poněvadž poraněná pravděpodobně od Alfy tupě zírala na své packy, když si sedla a nikoho kolem sebe nevnímala.
Nejspíš schytala svůj trest.. Za všechny.

''Přiznej si, synu,'' Alfa však pokračoval, ''..že tohle už jsi přepískl!
Zmýlil jsem se v tobě a mrzí mě to. Už hodně dlouho sice prokazuješ, že jsi dobrý chrt - silný a potřebný ve smečce, ale tvé hloupé chování pro ostatní nevzbuzuje žádnou naději pro lepší život.
Máš jenom poznámky vůči zákonům a nerespektuješ svou družku a ani ostatní nadřazené, včetně mě!
JSI JAKO MÁ BÝVALÁ BETA!'' poslední větu Alfa zdůraznil již se zavrčením. Všichni sledovali můj podřízený postoj plného studu.
Anná se mě ani nepokoušela bránit, či podporovat.
Proč by to dělala?
Natož bratr nebo ostatní...
Uvnitř mě cosi ještě víc přišpendlilo a donutilo nic nedělat a jen dál poslouchat, jak si mě vlastní otec nabírá mezi zuby..
Obrazně řečeno.

''Co tím teď chceš říct?'' zeptám se nejistě, hledíc přitom na jeho nohy. Neměl jsem odvahu se mu podívat ani do očí.

''Že jsi pes k ničemu.
Nemáš šanci vést mou smečku.
Ani jako Beta nebo vůdčí lovec, či hlídkař..
Zklamal jsi mě, bratra a určitě i matku, Vladimire; a já tolik doufal, že se ještě změníš, že obrátíš postoj proti morálnímu chování a že přijmeš....
KAM TO UTÍKÁŠ!'' celým ostrůvkem se náhle rozlehlo Alfův zuřivý štěkot a to ve chvíli mého úprku.
Když jsem se rozhodl utíkat pryč, psi znervózněli a celkem je i rozčílilo, že pes jako já může udělat něco tak dětinského, jako třeba

..utéct pryč.

''Chytím ho Alfo!'' zavrčel důležitě Valdemar, jenomže když se chystal rozběhnout, chytili ho ostatní chrti a hleděli, co raději sám rozkáže Alfa, který zrudlý a nafouklý procedil zubama.

''Nech toho jinocha utíkat, Valdemare. Ukázal tím jenom svou slabost a troufalost odvracet se proti vlastní Alfě, tak jak to naposled dělala naše Beta.
Riskuje už dlouho s mými posledními nervy.''

''Ale on určitě utíká za matkou a dnes ji přece nesmí podle plánu vidět!'' trval pohotově Valdemar k otci, který se nad tím rychle zamyslel, ale stále neměnil svá slova nebo trvalá rozhodnutí.

''Já to vím, synu... ale nechci ho teď chytat. V prchání ten pes exceluje.
Plán se tedy musí uskutečnit i za jeho přítomnosti. Při nejlepším tím pak pochopí, jaká je pravá podstata přežití a třeba se tím jeho mysl konečně vzpamatuje.''

''Ale já ti nevím, Alfo.'' přidala se nervózně Anná a Alfa i hned do ni obula svůj přísný zrak s netrpělivým vysvětlením, proč ona váhá; podívali se na ni i všichni přítomní,
''Vladimir podle mého nepobere tu smrt tak, jak si to všichni možná myslíte a doufáte v to.
Když viděl za mlada umírat svou sestru, nu a tak se to v něm dodnes podepsalo.. co se však teprve stane až na řadě bude bývalá Beta?''

''Neříkej mi fakta o minulosti, která znám a pamatuji si je s naprostou jistotou, hlídko!'' zavrčel na nejdřív Alfa a pak stručně už jen dodal, ''Musí to zvládnout, když není na výběr..''

Неllо!
Víte, co je opravdu krvežíznivé a brutální?
🥊🔫💉🔪
Když vás včera i dnes bolí celé horní patro zubů a nemůžete pak pořádně jíst, natož se třeba soustředit při testu z Chemie, z něhož mám bohužel poprvé za tento rok za čtyři...

ALE to není pravý důvod pro přesunutí datumu zveřejnění této kapitoly!
Jde spíš o školu.
Ale doufám, že jsem vás vůbec touto kapčou nijak nezklamala, poněvadž se mi upřímně z hlediska psaní vůbec nelíbí 😅 Neměla jsem absolutně čas to ani dopodrobna zkontrolovat a tak doufám, že příští kapitoly nebudou tolik bad jako ta dnešní.
Alespoň již víte, o jakého vetřelce se jednalo, poněvadž při výběru možnosti: pomoct lovkyním byste se to nedozvěděli, ale smečka by pak na druhou stranu spokojeně hodovala nad ulovenou kořistí!
A navíc, později samotná možnost A přinese kousek horší důsledek, který se některým rozhodně nebude líbit.. 😅

Jóóó... a neměla bych možná ani zapomenout Vám už dnes raději popřát veselé svátky vánoční a šťastný Nový rok!
🎄🎁✨
- L