Dole máte první rozhodnutí!

Temna se stáhla z nebes společně s divokou bouří, která dny trápila veškeré žijící ,,snahy'' na tomto mrazivém světě. Taktéž silný vítr opadal a přenechal již veškerou kontrolu patronovi nekonečné zimy.
Ten se určitě spokojil s tím, že jeho další z bouřlivých děl byly dokonány a pomohly tak udržet stabilní rovnováhu v počtu zvířat - přibližně všech existujících masožravců.
Čili ti, jenž neměli štěstí se zavčas úkryt před ledovou bouří, teď stojí po boku Dostoyevskýho a hledí na svá těla, zakrytá pod bílou pokrývkou sněhu, který jim posvátný jelen daroval, aby se údajně před svou cestou za smrtí alespoň trochu zahřáli.

Dnešní, tentokrát nové ráno bylo z hlediska povětrnosti klidné.
Dlouho jsem se necítil tolik šťasten kvůli tak jednoduché změně počasí - po husté bouři, která byla kvůli Dostoyevskýmu krutě mrazivá, avšak netrvala dlouho.
Pouze tři dny.
Rád jsem si užíval dopady jemných, ranních paprsků, skryté za šedými oblaky, a když mi dopadající sníh namísto nepříjemného studění pouze lechtal po čenichu a na necitlivé konečky chlupů po celém těle, byla to pro mě jaká si
výhra - konečně se neklepat zimou a pak nežebrat kohokoliv blízkého o hřejivá objetí, která mi byla vždy tak trochu trapná.

...

Byli jsme mimo náš hlavní tábor - na ostrůvku, uprostřed zasněžené pustiny.
Při kolísavém klusu v hlubokém sněhu jsem sledoval svůj vychrtlý stín, který se přede mnou táhl i se značením, že kdybych jedl o kousek víc, nevypadal bych tolik hubeně a bratr by se mi pak neposmíval, že on je na rozdíl ode mě silnější a víc tak předpokládaný pro zdědění pozice Alfy.
Zabedněnec egoistický!
Ty jeho chytré řeči mu nakonec zmizí ve chvíli, kdy otec před celou smečkou vybere jako Alfu mě!
Těším se, až se ten určitý den přikloní pouze ke mně, kdy otec hlesne před davem psů mé jméno. V tu chvíli bych stál vedle bratra s neuvěřitelným úsměvem od ucha k uchu a oči by se mi blýskaly provokací a zároveň milou hrdostí..
Všichni by oslavně vyli mé jméno do oblak, aby tím všem v Miraljubě-nebi oznámili novinku, na kterou by se jen tak nezapomínalo.
A proč to vím, proč si tolik věřím?
Protože mám mozek a on ne!
Třeba na rozdíl od Valdemara, dnes ráno lovím i s přítomnou Ishou, Ishkou a Treťjou..
a to si říká vůdčí lovec?
Kde vůbec je?
To je stále zašitý v táboře?

Všechny tři jmenované feny byly toto ráno na první pohled celkem rozmrzelé a děsivě tiché. Poznal jsem podle spojených stínů, že mě hned za ocasem následují a prochází mojí vyšlapanou cestou skrze sníh. Když jsem se na ně podíval přes rameno, darovaly mi pouze jejich typicky protivný a unavený pohled, který na mě přímo řval, že jsem ten nejhorší ruský chrt ve společnosti.
Ani jsem se jim nedivil;
Já dostal od svého vědomí tu povinnost je brzy ráno po husté bouři probudit a odvést na lov, poněvadž to přece děláme pro smečku a já proti kanibalismu!
A navíc tady s děvčaty nebyl jejich oblíbenec Valdemar. Proto jsem za něj vedl i celou loveckou výpravu.
Horší, vzteky planoucí kombinace nemohla už pro feny nastat!

''Ukažte alespoň Dostoyevskýmu jelenu, že se umíte při lovu usmívat a koukat na tento den trochu víc optimisticky. Lov... přece to děláte rády pro smečku, ne?'', zkoušel jsem je nakonec všechny trochu povzbudit svými živějšími slovy, poněvadž jsem věřil, že jejich otrávenost by nám přinesla pouze neutuchající hlad a prázdné žaludky. Jenomže žádnou jinou odpověď, kromě poznámky od protivné Ishy jsem tím nezískal a stejně tak ani pokus o lepší náladu či samotnou morálku mezi námi.
Nezbývalo mi nic, než se jen znovu dívat před sebe a sledovat při šlapání, jak se před námi pohybují hbitá těla, zakrytá jemnou mlhovinou a padajícím sněhem..

''Kéž by naše smečka měla stejně vysoké nohy. Nikdo by se nebořil v tak hrozném sněhu..'', zafuněla do ticha Treťja při pozorování onoho stáda jelenů. Odtrhla se z cestičky a zrychlila tempo, ve snaze nás pouze nevinně předběhnout.
Neklidná fenka však nevycítila i to, že náhlá aktivita stáda neznamená všechno v pořádku. Zvířata by se obyčejně po bouři čistila od sněhu nebo odpočívala, ale dnes tomu tak nebylo.

''Kéž by..'', zopakovala nezaujatě černá fena Ishka směrem k Treťje a hned poté změnila zlostně svůj tón, ''Nerozpoznala's ale, že zvířata vypadají nervózně? Cítí se frustrovaně, nebo vystrašeně, ale stejně hádám, že ani náš lovecký fanatik toto nerozpoznal a myslí si na své!'', s narážkou mířila k mé osobě, já jsem však rychle zareagoval a nic si z toho prozatím nedělal,

''I já si myslím, že něco není v pořádku, Ishko.
Pokud se ta zvířata nezbláznila z toho, že pořád před sebou vidí bílou barvu, tak důvod bude určitě někde jinde.
Běžte to omrknout!'', s důležitostí jsem děvčatům hned rozkázal, co mají dělat a bez dalších řečí se feny s dlouhými skoky hnaly aktivně vpřed za stádem, aby v blízkosti opatrně zjistily, co se tam děje.
Teprve po chvíli jsem se i já sám přinutil v hlubokém sněhu zrychlit.

Co nejvíce nenápadně jsem se proplížil ve sněhu až za přikrčené lovkyně a to kvůli široce otevřenému prostoru;
bylo těžké se před jeleny skrývat jiným způsobem, když jsme se všichni nacházeli v naprosté pustině..
Žádné stromy, které by nás zakrývaly.
Žádné kameny nebo skalky.
Dnes jsme měli pouze to štěstí, že se zvířata více věnovala splašenému běhání, doprovázený hrdelními výkřiky z neznámých příčin.

''Co víte?'', ptal jsem se pološepotem a feny se otočily za sebe, aby se mnou propojily oční kontakt. Jediná Treťja znejistila a váhala obvykle mezi prvními promluvit.

''No tak už se vymáčkni ty citlivko nebo ti mám trochu pomoct?'', zasmála se zlomyslně Ishka s připravenou bohatou zásobou slov pro další škodolibé účely.
Dnes má evidentně Ishka skvělou náladu urážet celé své okolí.. Někdo ji opět musí zkrotit.
Zabručeně jsem si procedil zubama, Treťja se poníženě stáhla do sebe a Ishka se tímto na pohled cítila mnohem líp.

''Ishko, zmlkni už!'', napomenula ji zostra Isha, která se tvářila z nás nejvíc rozladěně a netrpělivě. Původně tato fena chtěla celý den poklidu prospat a navštívit mé drobné brášky; ne promrzle honit zvěř pod mým velením.
Až takovýto vztek však raději nechala ukrývat pod svou přetvářkou a pokračovala, ''Radši se teď soustřeďme na...
na nejlepší možnou odpověď!''

''Cože, Isho? Jak jakože
nejlepší možnou odpověď?'', zeptal jsem se lovkyni a má mírná zloba na černou fenu Ishku opomenula a vystřídala ji nepříjemně domýšlivá nechápavost. Rád jsem vždy znal přesnosti, jenomže tohle znělo dosti otevřeně a bezradně.

''Stáda jelenů jsou splašená kvůli psům.'', vymáčkla se opatrně najednou Treťja, ihned jsem stočil pohled k ní i s otázkou JACÍ psi.

''Hlídkaři. Přímo ve stádě.'', odpověděla namísto Treťjy již prozatím zklidněná Ishka.

Další vysvětlování mne bohužel uvedly do ještě většího zmatení, ze kterého jsem se chtěl honem vyškrábat pryč. Stále nechápavě jsem nakláněl hlavu do strany a promítal si otázky, které jsem zároveň vyslovil nahlas,
''Zatraceně.. proč by hlídky..? Slyším vůbec dobře?''

''Slyšíš správně, Vladimire! Prostě tam pobíhají hlídky, ale nevíme proč.'', pokračovala již důležitě narovnaná Isha. Díky ni jsem si uvědomil, že už není třeba se krčit ve sněhu, když si naší skupinky nikdo z býložravců nevšímal.

''A jaké hlídky?''

''Zlodei, Alexandra..'', Treťja potichu vyjmenovávala následně jména členů, kteří se údajně ze zraku fen podíleli přímo v nahánění stáda, ''možná i Freja, ale... proč by se pokoušeli lovit, když...
když to mají zakázané?''

''Už se těším na žalování!'', ďábelsky se zahihňala Ishka a i ona se narovnala již připravená kamkoliv zběsile odběhnout. Znovu jsem na všechny tři feny štěkl, aby se uklidnily a abych k tomu řekl své.

''Nevěřím, že ti členové najednou zapomněli veškeré hlídkařské zákony.'', frkl jsem podrážděně,
''Tak proč by riskovali zakázaný lov?'', hlasitě jsem se zamyslel a zvedl přitom přední tlapku do vzduchu. Nelíbilo se mi stát na místě a pouze debatovat o otevřených teoriích, zatímco mé tělo postupně mrzlo čím dál víc, ''A nebo co když ve skutečnosti neloví, ale dělají tam něco úplně jiného?''

''Dobrý vtip, Vladimire!'', s falešně důrazným úsměvem se opět ozvala škodolibá Ishka,
''Mo-o-oc jsme se pobavili...
a teď to půjdeme žalovat!'', lovkyně neotálela a už se již otočila na cestu zpátky do tábora místo lovu!
Zamračil jsem se, když se rozhodla odejít a tak jsem ji včasně chytil za huňatý, černý ocásek a stáhl ji zpátky, tentokrát dál od lovkyň, které nehybně vyčkávaly, co přijde dál a zvědavě přitom na nás pokukovaly.

''Při nejhorším budeme žalovat až po lovu!'', povím ji přísně a pevně narovnán proti ni, ale Ishka napříč tomu stále protestovala; ji se zase nelíbilo to, že jsem ji částečně ztrapnil a bránil jejím nekonaným představám.

''VLADIMIRE! Přestaň sakra být tak otravný kvůli lovu! Vždyť žalová-''

''Chtěla bys, abych JÁ žaloval na tvoji neochotu uposlechnout rozkazy výše postavených??'' zavrčel jsem povýšeně, celý naježený a připravený i tak malé fence udělit jednu přes čumák, ''Pokud jo Ishko, tak se rozluč s pozicí lovkyně i se svým ''roztomilým čumáčkem''!''

''To neuděláš!'', zavrčela mi vyzývavě zpět do očí, a proto jsem nepovoloval, ale akorát jsem na to šel z jiné strany,
potřeboval jsem ji.. obklíčit,

''Hádej, jak efektivně ti teď nechám zničit tvé nezkrotné sebevědomí!'', zvolal jsem celkem odvážně, ale Ishka dle mého očekávání mě naprosto ignorovala a koukala s pohledem v oblacích kamkoliv jinam, jenom ne před sebe, kde jsem stál já,
''Jak to udělám? Snadno. Když pomyslím, kolik věcí jsem za tvými zády omylem nepřehlédl; už to ani nespočítám! Ale co třeba...
pojídání kořisti štěňat?'', podíval jsem se znovu feně přímo do očí, které při střetu s těmi mými najednou ztratily část toho jmenovaného sebevědomí.
Ishka si musela říkat, proč ji tajně sleduji.. AČ se vždy jednalo o náhodu, kdy jsem procházel kolem a spatřil ji při jednotlivých činech;
ale darovalo mi to možnost postupovat hlouběji do jejich pocitů a postupně ji tak ovládat a hýbat s ní. Se zlomyslnou slastí jsem tedy pokračoval,
''... nebo pomlouvání Alfy či útok na hlídku kvůli hádce.
Dokonce...
podání jídla OMEZE! Vyjmenovával bych tvé problémy snad celý den.''

Ishka vztekla,
''TO VLADIMIRE-''

''Udělám!'', skočil jsem ji znovu do řeči a ona na sucho svou hořkost spolkla. Vycítil jsem z ní náhlou vlnu nervozity kvůli pravdivostem, které jsem ji s chladným klidem pověděl a znal jsem je jen já.
Nastalo díky mně kratší mlčení; v dáli se pouze ozývalo tlumené dupání a hekání kopytníků. Obloha šedla, foukal jemný větřík a po chvíli se všechen nátlak v černé lovkyni zlomil a nechal ji konečně se mnou podřídit, poněvadž Ishka věděla, že já žalovat svému otci - Alfě, umím.. a pokud na ni nevzejde trest ukousnutí některé části těla, přijde jiný a horší - ten nejhorší trest: vyhnání ze smečky do pustin, kde každý jednou umře.
Znovu mi bez mluvně věnovala ten svůj děsivě prázdný pohled a odešla stranou za děvčaty, které naneštěstí nic z mého povídání neslyšely.

Veškeré problémy jsem mávnutím ocasu konečně smetl pryč a tak jsem dostal šanci povědět všem fenám mou trochu neobvyklou, avšak stále loveckou strategii,
''Zapomeneme na hlídky a vmísíme se do stáda stejně jako oni, akorát s vlastním cílem - polapení a skolení slabého člena stáda. Uděláme to koordinovaně a organizovaně, protože jednotlivě nemáme šanci. Už tak to bude zmatený a nebezpečný mezi těmi jeleny běhat.
Na můj povel vyrazíme; zkusme se držet pohromadě a ze všech sil se nepokoušejme zpomalit a ztratit tím dnešní cíl!
Děvčata, nezapomeňte uhýbat..'', když jsem mluvil, postavil jsem se mezitím na cestu proti stádu splašené kořisti a Isha, Ishka s Treťjou se zařadily připravené vedle mě.
Pozorovali jsme zvířata, nezastavitelně běhajíc v neuspořádaném kruhu. S hrdelním pískotem do sebe narážela a někdy padala vlivem silného nárazu až k zemi. Bylo zajímavé, že hlídky se je i přes tak zbrklé riskování snažily udržet pohromadě. Nebylo vidět, že by se pokoušely stádo roztrhnout, nedej bože pokoušet vyhnat z území!
Jenom mezi jeleny probíhali..

...

Vybral jsem jednoho z jelenů a toho jsme se společně po chvíli snažili ve stádě co nejlíp neztrácet, jenomže já sám jsem postupně upadal do pocitu naprosté ztráty mezi obrovskými těly, které by mě i děvčata mohly kdykoliv nelítostně srazit a možná zabít. V hlasité, hrdelní panice jsem alespoň rozpoznal odlišný zvuk, který patřil lovkyním, které se štěkotem za mnou nezastavovaly.
V rychlých okamžicích jsem nejspíš zahlédl běžet v jiných směrech i těch pár hlídkařů; objevili se a hned na to zmizeli.
Ještě víc mě však najednou překvapilo, že když se objevil Zlodei - hnědobílý vůdčí hlídkař, následoval s horlivostí a nasupeným výrazem něco malého a svižného. Velice dobře se to stvoření pohybovalo kolem stovek kopyt a zvládalo taktéž naším psům až.. lstivě unikat.
Podobalo se to psu, ale až na ruská štěňata nebyl ve smečce nikdo tak malý.
Byl to tedy cizí pes!
Vetřelec!
A proto ten zmatek ve stádě!
Hlídkaři ve skutečnosti neloví nebo neplaší jak jsme si to mysleli, nýbrž nahání jednoho z vetřelců, který se sem dostal a už vůbec..
vstoupil na naše území a možná se nám snaží odhodlaně lovit jeleny!

Z dalšího, tentokrát z ještě hlubšího zamyšlení mne probudilo čím dál víc narůstající pískot a nakonec jedno jediné ze stovek těl, mířící proti mně. Do očí mi vnikl strach, pulzujíc mi až do srdce. Viděl jsem před sebou smrt!
Stačil jsem na poslední chvíli uskočit do strany a spadnout přímo celý do hlubokého sněhu.
Sníh mi pokryl kožíšek i na zádech. Splynula mi se zemí, což mi nepřinášelo žádné konkrétní pocity bezpečí, když by kdykoliv hrozilo, že mě jeleni lehce přehlednou a rozdupou.
Navíc jsem zůstal z hlediska naší skupinky najednou sám. Lovkyně si nevšimly, že jsem bez nich a tak ve skupině sledovaly kořist dál. A ani volání na ně nezabralo.

Neměl jsem prozatím odvahu vstát, přestože jsem tím ztrácel čas být ušetřen od prvních bolestivých kopanců...
, ale nepřestával jsem raději přemýšlet o tom, komu bych vlastně měl pomoct dřív.
Jestli lovkyním s kořistí, jenž bez mé pomoci určitě nemají šanci vybranou kořist skolit..
nebo hlídkařům, o kterých moc nevěřím, že jsou natolik vyzrálí, aby dokázali chytit v chaosu obávaného vetřelce.

V obou případech jsem věřil, že jedna strana buď ztratí drahocennou kořist nebo vetřelce.

Hello!
Přiznávám... celkem ''dlouhé'', někdy nudné a nepochopitelné čteníčko. Prostě ehm...
tentokrát nic moc oproti předešlým kapitolám, já vím 😅
a POZOR!
Abych vám tu hrůzu minimálně nahradila:
dnešní kapitola má úplně první simple rozhodnutí! A jsem zvědavá, jestli se tento první pokus vydaří a ukáže mi, jestli to má cenu zkoušet i příště.
🤔😀

🐾 Jak se za Vladimira rozhodnete?
Do komentářů mi napište pouze jednu z vybraných možností, a to buď:

A)
Pokusit se pomoct hlídkařům v chytání vetřelců.
Zanechat tímto lovkyně samotné v lovu.

B)
Raději pokračovat v lovu.
Zanechat tímto hlídkaře samotné v chytání vetřelce.

Podle počtu hlasování o A nebo B poté rozhodnu, jak se Vladimir rozhodne a jaký to ponese následek.
- L