🐾 V předchozím rozhodování byla vybrána možnost: (A)

,,Odpověz: kdo by nám podle tebe ublížil?'' Dovolil si Sobaka zopakovat svou otázku a nechyběl mu ani menší, vítězoslavný úsměv, protože ponořen do potupy mi nezbývalo nic jiného, než říct.

,,Nikdo.''

,,Neslyšel tě i Misko,'' Sobaka si ale k tomu povytáhl nakloněnou hlavičku a nenaznačoval, že by skončil se svým zlomyslným přístupem. ,,tak jemu a klidně i mně to prosím ještě jednou zopakuj:
Kdo by nám podle te..''

,,Nikdo!''

V tu chvíli mi na duši explodoval sopečný kráter a všechna jeho energie, čirý vztek z oněch slov, vyšla mým hrdlem ven
- respektive jsem se už nedokázal udržet a zuřivým křikem v podobě štěku odsekl Sobakovu nedopovězenou otázku. Přitom jsem moc nedbal na přehnanou hlasitost a bezprostřední blízkost mezi námi; konečně jsem tím totiž štěňata svázal nejen úctou, ale i překvapením a děsem. Zmlkla a já tak převzal moc ve slovech. ,,Fajn, máte přání tady zdechnout za cenu odporně malého přídělu? Nechť vyhovím.. a mému veličenstvu za chvíli přinesu večeři! Udělám to, abyste mámě nefňukali do kožichu, že se o vás nejstarší bratr nestará. Chudinky jedny hnusné! Zhýčkaní péčí chrtů.. vyrostli z vás pouze rozmazlení haranti! Proč Dostoyevský, proč mě mučíš bolestí zformovanou v tuto sebranku nevychovaných budižkničemu?!'' dlouho jsem huboval. Pak jsem sice zmírnil, ale témbr mi zůstal atypicky rozhořčený.
Kdyby Sobaka dříve změnil svůj přístup k již tak úspěšnému přemluvení, možná bych tolik rozzuřený nebyl... avšak štěňata si toto zasloužila.
Ve svých úzkostech teď alespoň provinile mlčela, s nepříjemnostmi poslouchala své obrácené ponížení a v leže sebou pokaždé zacukala, když jsem vysoké výšky ve štěkání nechtěně rozladil a zněl tak trošku jako agresivní pošetilec.
No a co? Určitě se jim tím přestalo líbit, co svým chováním získala.
Bylo pravdou, že od pohledu toho konečně začali litovat. A takový Sobaka? Naprosto oněměl. Mishko se mezitím přilepil k bratru a od pohledu se bál mnohonásobně víc, než černobílý provokatér.
Jakkoli jsem vnímal hrůzu, jejímž se oba bratři trápili, nepřivedlo mě to se uklidnit; byl jsem totiž natolik rozhozen z vědomí, že se nepohneme vpřed, až jsem si jednoduše řekl, že to nemá cenu zachraňovat nějakými omluvnými řečmi. Nechtělo se mi je narychlo vymýšlet, ani k tomu nebyl potřebný čas. ,,Pfe.. ztratili jste snad hlas? To mi nic Sobako neřekneš? Konec? Dobrá... tak já se už vydám na cestu.. ALE ZA ŽÁDNOU CENU SE ODTUD NEHNĚTE, ANI O PACKU!'' závěrem jsem tuto nehezkou situaci zapíchl varovným zavrčením a otočil se do daného směru, kde mi nejvíce voněl pach vzdálené kořisti. Samozřejmě jsem se nerozmýšlel dlouho, ježto by ta cesta v obyčejné situaci pokračovala dál na východ!
Proto jsem tam kráčel, posléze klusal, párkrát si pro sebe i zavrčel kvůli nechtěným vidinám, odkazující na vysmáté tváře bratrů.
Předtím měli v sobě tolik škodolibé radosti a chytrých argumentů ke zneužití mé osobnosti. To jsem až takový zmanipulovatelný hňup?
Chtěl jsem jim pomoct částečně hned, leč oni udělali takovou paseku v mých nervech, až to sám nechápu...
Nerozežírá je ta poušť stejně jako mě?

,,Vóvo?'' hleslo se nečekaně za mnou, když jsem u štěňat však nebyl na blízku, pročež se to ke mně dostalo tichou ozvěnou. Zastavil jsem se a neohlížel se, neb s nastraženými uši jsem zaslechl.. ,,Promiň.''
Bylo to tišší, než předešlé volání, nicméně hlas jednoho z bratrů, toto říkajíc, zněl protentokrát upřímně. Srdce se mi zalilo vlnou úlevy, protože si štěňata možná uvědomila svou chybu! Inu, napadlo mně se jako hodný brácha otočit a jít klidně zpátky za nimi...
ale nemůžu, neboť stále pro ně nemám náš spouštěč problémů.. jídlo.
No, a přestože se mi nechtělo shánět potravu a stmívalo se, má reakce byla následující: zavrtěl jsem hlavou a pokračoval dál. Nepřemýšlel jsem, zdalipak tento konkrétní projev byl ode mě správný; upřednostňoval jsem svou novou povinnost a prostor vyslovenému slovíčku promiň, s nímž jsem měl tu čest. S každým připomenutím jsem nad tím dumal čím dál víc - vzpomínal, vzhlížel do nesmírných detailů, propojoval konce s původem, zkoušel v hlásku rozpoznat emoce a tím pak i čím dál smutněji uvažovat... jestli to třeba bylo skutečně tak otevřené, jak jsem si poprvé myslel. Nutno podotknout jsem přišel na to, že toto promiň nevynášelo ze svých hloubek tónů takovou tu vřelou touhu mě zavolat zpátky, což ještě víc zamrzelo a přitáhlo mou hlavu blíž k zemi.
Já fakt nechci lovit. Nechci odcházet, ani opouštět bratry. Přece jen jsem doufal, že si rozmyslí své rozhodnutí a nenechají mě podstoupit tak radikální věc, jako je ten riskantní lov o samotě. Ovšem bratři zůstali v ledových pustinách naprosto sami, umíněni čekat na jídlo. Navíc jsou teď vystrašení a pravděpodobně v nich v menší míře ubyl přátelský vztah se mnou.
To já taky nechci! Spíš nechtěl.

. • 🐾 • .

Se slovem ,,za chvíli'' jsem to krapet přehnal. Lehce zamračené nebe z posledních sil zářilo oranžovými záblesky světla - ,,hořelo'' ve svém horizontu, ale po každém ušlapaném kroku již s postupným ukrytím Žluté šar tmavlo a nejhorší bylo, že ač jsem se velice snažil, dlouho jsem nenacházel nic, co by se dalo ulovit a donést čekajícím bratrům. Místo zklamání jsem se najednou nacházel na opačné, extrémní laťce panikaření. Z hrdla se mi prodíral zoufalý dech a tou dobou jsem se po únavném pátrání nemotorně motal v kruzích na místě, kde voňavý pach říkal ,,život''. Jenomže než jsem sem stihl vtrhnout, drobná kořist se okamžitě rozprchla do svých labyrintů v podzemí.

,,Vylezte, hlodavci!'' vrčel jsem bezradně při pohledu na prázdno, sníh a pár malých vyhloubených děr, vykopané těmi potvorami pro své dobro a moji škodu. Mohl jsem do nich strkat svůj útlý čenich, jak se mi zachtělo, ty chodbičky však byly nekonečně dlouhé, hluboké a takřka nedobytné. Kořist jsem tam cítil moc dobře, zatímco ona zas nápodobně cítila mě; navíc věděla dopředu o mé budoucí návštěvě, tudíž měla dostatek času zmizet a teď se mi jen tiše posmívala z úkrytu. Hanbila se mi představa o tom, jak jsem neschopný lovec a blbec. ,,Proč nejste slušní a nenaskáčete mi dobrovolně do tlamy? S tímhle přístupem mě bratři pošlou k Dostoyevskýmu a budou hlady fňukat dál..'' s nadáváním jsem se marně pokoušel odhrabat část ze vstupu do nory. Tato činnost byla zanedlouho viděna jako zbytečná, poněvadž země byla se sněhem velmi tvrdá a struktura nor kdo ví jak složitá.. Proto jsem packami přestal hrabat, odcouval, narovnal se a podíval nad sebe na tmavnoucí oblohu, přičemž  jsem si pro sebe  žalostně zakňučel. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že jsem k ničemu.
Neschopný lovec a blbec. Umím jen nadávat, bolestně výt a ubožácky se rvát. Je to dobrý příklad pro bratry?
,,Co bych měl udělat, abych se změnil? Utopit se? Odletět?'' zamumlal jsem si pohoršeně a současně si myší doupata opět spojil s výrazy vysmátých bratrů, toužíc mě zneužít pod svým vedením, nebýt jejich fikanostem.
Proč tohle vůbec udělali? Zneužili mě a jak nepřátelsky..
Proč?
Protože si ode mně nemohou vzít správný příklad? Sice si nepamatuji, že bych se choval až tak nechutně, ale je pravdou, že jsem na ně byl v poslední době přísný a protivně zlý.. Zásluhou toho a dalších věcí z minulosti jsem se pravděpodobně stal jejich sokem, možná vychrtlou macechou s rudou kapkou pod okem..
Minulost ve smečce ve spojitosti s rodinou už nenapravím.. ale mohu změnit současnost a taktéž můj přístup k pokladům, jimiž jsou moji bratři. Zůstali mi jako jediní z rodiny a jsou.. nenahraditelní. Mám je moc rád, avšak oni mi to oplácí opravdu pěkným způsobem...
Při přemýšlení o těchto věcech se mi však najednou pomalu tvořil nenápadný, leč sebevědomý úsměv.
Jak mi ve snu povídala sestra: ,, ..Věřím, že se o naše sourozence postaráš a ochráníš je jako kdyby jsi byl jejich vlastním otcem.'' Vělka mi to neříkala jen tak.. Chtěla, abych se nestal vychrtlou macechou, jež by dělala totožnou činnost jako tyran v bílém rouchu. Převzal bych si novou roli: roli druhého otce.
Bratr a zároveň otec? To je dost!
.. A takový otec má svůj řád a respekt netvořen ze strachu, nýbrž z geniálních nápadů, svou ochranou, péčí a láskou. S těmito poměry pak snadno nastolí změny pro lepší vztahy! Mým začátkem těchto změn by bylo, kdybych se konečně pokusil o ten úspěšný lov hlodavců, ať jsou Mishko a Sobaka rádi, že mohou jíst.
Skvělý Vladimire... teď si připadáš jako super-Alfa-blbeček mé podvědomé smečky! Ale zatím ti to vychází fakt dobře... tolik motivace jsi v sobě neviděl, ani když ses poprvé stavěl na nohy.
Nejen srdcem, ale i tělem mnou projela velká vlna štěstí a zmíněné motivace, která mi ukázala cestu za lepším. Tak dobře jsem se dlouho necítil, anobrž mou vzácnou náladu chtěl okamžitě překazit tlačící problém s příchozí nocí, žádnou kořistí, a právě jedinou šancí lovu. Neprodleně jsem si vyzkoušel nereálně pochytit chlad ze svého těla, za účelem ho nasoukat do hlavy - pro lepší rozjímání. ,,Vždyť ty víš, Vladimire..'' odcouval jsem ještě dál od doupat, přitom plný energie. ,,Vylezou poté, co neuslyší dupání, ani tvůj hlas. Stejný princip používals i na jeleny, no ne?'' pak stačila chvilička ještě většího odstupu a nacházel jsem se blízko i daleko od drobných nor, přikrčen k zemi, co nejvíc ve sněhu. Ten tmavl spolu s oblohou do odstínů temných barev, doprovázenou vídanou modrou.
Mé probuzené instinkty vpumpovaly do svalů potřebné napětí, včetně pěkné dávky energie, a mezitím vyčkávaly na vhodný okamžik, kdy by hlodavci s falešnou představou o bezpečnosti opustili svá doupata. Oči mi ani nezamžikaly a neustále zapichovaly pohled pouze na jediné místo, kde jsem si přál za nejkratší moment sklízet pouhý úspěch.
Je načase se stát lovcem. Pro rodinu.
,,Polezte.. puťa puťa..'' šeptal jsem si zaujatě. Netrpělivost mi až trpce šimrala břicho. Protentokrát jsem tomu nenaděloval příliš velkou pozornost a náhradou za to se vžil s divoce pulzující krví a tlukoucím srdcem do života predátora, držíc se ve vzdálenosti takové, že při nastávající se příležitosti musí provést výpad se sprintem, jenž by ho dostaly ke své kořisti včas.

. . .

Kořist byla stále v noře, avšak blízko pod povrchem - ne tak hluboko jak jsem podle pachů vycítil. Vzbudilo to mou vášeň z možné akce a její pouhé zapísknutí mi tedy rychle odstartovalo běh z otevřeného úkrytu. S dychtivou touhou zvítězit jsem sice nabral slušnou rychlost, ale neomluvitelně se jednalo o přepísklé načasování, které mohlo finální zakončení pěkně zkazit. V hloubi duše jsem v těch momentech doufal, že to tak nebude a otočil čumák k první z nor, zatímco jsem běžel a mířil k ní. Netrvalo dlouho, co jsem celý čenich v plné rychlosti vrhl do zmrzlé půdy - ani jsem nečekal, jak snadno tvrdou a nerozbitnou zeminu prolomím. Čelisti však ve sněhu sklaply naprázdno. Myš se mi nepovedlo chytit a jestli to bylo kvůli předčasnému vyběhnutí nebo špatnému míření, tak či onak mě to bleskově polekalo. Honem jsem vyškubl hlavu ven z narušené a dosud rovné zeminy, pročež jsem svým okem okrajově zaznamenal další šedivý kožíšek, běžíc po sněhu mimo svůj domov.
Tahle další asi ve zmatení vylezla.
Šokován jsem však nemarnil časem a odpruženě vyskočil do vzduchu. Nedošlo mi, jak zvláštně to v tom okamžiku vypadalo; z toho neobvyklého výskoku jsem následně hlavu a packy ponořil přes myšku podruhé do sněhu. Stačilo mít současně mírně pootevřenou tlamu a drobounký hlodavec se v ní ztratil skoro až v krku! Nadto vydala své poslední, tlumené zapísknutí, dokud jsem s palicí v zemi nesklapl celkovou zubatou zbraň.
Nastalo ticho. Zbytek myší zmizelo. I když má hlava byla stále zaklíněna ve studené zemi, panika ve mně přesto pomalu odeznívala při smíchání slin s čerstvou krví. Nabudila mě.
Dokázal jsi to Vladimire! Tvá nedoceněná kořist uprostřed smrti může být malá, ale stále se počítá jako kořist.... a koliks pro ni nadělal hloupostí.
Hloupostí jsem myslel dnešní techniku lovu. Přece jen nebylo normální skákat do sněhu jako..

,,Liška!'' ozvalo se po mém boku nadšeně. Slyšel jsem to i napříč sněhu a zaseklé hlavy v zemi. S myší v zubech mi chvíli trvalo, než jsem se osvobodil od ledového stisku. ,,Nebo spíš... lišák!'' dodal hlas.

,,Tady mi někdo rád čte myšlenky.'' musel jsem se ještě oklepat, abych si z očí setřepal studený, oslepující sníh, za účelem se pak podívat na někoho, kdo mi zněl podle hlasu povědomě; ba i nebylo třeba se lekat. Z vytušení jsem zjistil, že tu se mnou záhadně byla má sestra! Naposled jsem ji viděl ve svém snu mnoho časů nazpět, a tak jsem byl velmi potěšen z její nečekané přítomnosti.

,,Rád sis poprvé zamyškoval?''

,,Ne-ne. Zkusil jsem to a.. asi naposled.'' s náznakem pobavení jsem mezitím setřepal zbytečky bílého prášku na srsti poblíž hlavy. ,,Nemám asi předpoklady lovit a žít jako liška.. lišák. Je mi souzeno být psem.''

,,Začal sis vážit mých mocných slov? - těch oznamujíc, že.. jako kdybys byl jejich vlastním otcem?'' při náhlé změně tématu se Vělka neústupně usmívala, jenom o trochu více tajemně. Nechala mi prostor položit si ulovenou kořist k nohám, zatímco jsem tím získal čas přemýšlet, jak odpovědět.
Je pravdou, že ano - uvědomil jsem si své chyby, ale teprve s nápravou začínám..

,,Ano,'' nakonec jsem stroze řekl. ,,co tady vlastně děláš?'' Se zájmem jsem se hned zeptal, protože mě vřele zajímalo, kvůli čemu se tady má sestra tak znenadání objevila, když poušť je prázdná.

,,Copak dělám?'' oslovená kráska se snažila v sobě udržet mírné záchvěvy smíchu, ale až potom, co si tlamu zakryla pokrčenou nohou a natočila jej stranou, odvětila. ''Na jistotu to víš sám! Doprovázím tě.'' ačkoliv se nadále nesla smíchem, můj výraz se ponořil do hlubin vážna a nedůvěřivého dojmu, kterého si fenka posléze všimla.

,,Odkdy mě doprovází mrtvá sestra?'' zeptal jsem se natvrdo. Nebylo dost mé následné vlny lítosti, obklopující mou osobnost po vyslovení tak odporné otázky, ale jednoduše jsem tomu nerozuměl už od začátku jejího příchodu a nedával to na sobě znát až do této chvíle.
Vždyť.. je opravdu mrtvá, no ne? Sestra přitom mluví jako kdyby mě snad vídala každý den. Nevidím v očích známky stesku, na těle reakce z chladu, ani její pach necítím. Pamatuji si, jak půvabně voněla. Spojím si s ní krev zmizelých stromů, trs lomikamenů..
Teď je však... jako neexistující i existující.

,,To nemůže?'' Vělka nesdílela můj zájem o společném uvažování o její dávné smrti. Zvednutou packu položila a rádoby se uklidnila, vyčkávajíc přece jen na moji odezvu k něčemu jinému.

,,..Určitě může.'' již s falešným úsměvem jsem se dál díval na bělavou fenku, která mé skryté a skutečné pocity stejně vycítila. Zvážněla podobně jako moje duše. Místo kamenného výrazu ji v čistém obličeji oplýval nevinný smutek.

,,Opravdu?'' zeptala se.

,,Ano, moc. Takovéto doprovody zbožňuji!'' doufal jsem, že ji to přilepší náladu. Byl jsem nakonec radši, kdyby se široce usmívala od svých koutků.
Stejnak jsi to zpackal, chytráku blbej. Dokonce se díky tomu lituješ i ty sám.

,,Tak.. to je od tebe milé, bratříčku..'' ač se pousmála, nic víc se nestalo. ''Doprovázím tě od začátku mého odchodu. Rozumíš mi, ne?'' posmutněle jsem přikývl a ona pokračovala. ,,Jenom o tom možná nevíš, ale.. je to tak.''

,,Vážně?''

,,Proč bych ti měla lhát?''

,,Třeba si se mnou hraje hlava a ty... v podstatě neexistuješ.'' přiznal jsem nejistě, přešlapujíc nohama.

,,Hm... s tímto ti neporadím,'' řekla poměrně s chladnou hlavou. ,,v tomto si musíš udělat pořádek sám - buď jsem nebo nejsem.
Mimochodem.. dnes jsem přišla ne, abych si s tebou popovídala o věcech, které se staly..
Přináším ti radu, jenž bude potřebná. Jak s tím vynaložíš bude už jen na tobě.''

,,A.. s jakou radou tedy přicházíš?'' ptal jsem se z plna klidna a zvedl ze země stále čerstvou kořist. Bylo na čase spolu poodejít za bratry.
Podíval jsem se na majestátně plný Šedý šar, ukrývající se zatažen mezi mraky. Svou mocnost naznačoval díky nočnímu světlu, které probodávaly mraky skrz naskrz jako když packa prošlápne led. Tím pak ozářil spící, ledovou pustinu. Má záliba o sledování tohoto momentu mi znemožnila se samozřejmě taktéž dívat na Vělku, a tak jsem ji alespoň poslouchal.

,,Zrychli své kroky na cestě zpět. Bratři tě potřebují.''

,,Tomu věřím, sestřičko.'' zahleděn na šedivý kruh jsem přes kořist mumlal. ''Chtěl bych se za nimi vrátit. Za Mishkem a Sobakou a... můžeš jít se mnou, jestli chceš? Já budu jedině rád, kdybys se mnou šla. Upřímně bych si pak nepřipadal sám - řečeno obrazně - jako... jediný dospělý ve výpravě, chápeš. Chtěla bys, Vělko?..... Vělko?'' otočil jsem se na místo, kde již Vělka nebyla. Její podezřelé mlčení se vyústilo úplným ztracením. Vypařila se tu jako pára při výdechu, což mě polekalo. Pohledem jsem se snažil najít její typicky zářivý kožíšek, který ovšem nebyl v dohledu. I volání jejího jména bylo zbytečné. Zmizela a mně to dalo možnost si s tichým zakňučením uvědomit skutečnou pravdu o tom, že veškerý tento výjev s Vělkou byla nejspíš jenom zoufalá fantazie. Rázem jsem uvěřil, že se ladná silueta fenky už nikdy nevrátí.
Tělo se mi celé zachvělo nad těmito hroznými myšlenkami, ale nezbývalo mi, než si nešťastně přinutit na ni zapomenout a začít se věnovat bratrské odpovědnosti. Mishko a Sobaka na mě čekali příliš dlouho do noci a tak jsem se již nesměl otálet s myškou mezi zubama..

. • 🐾 • .

Stále panovala noc a já vyklusával vstříc temnotou, po svých starších stopách zpět. Tou cestou mně ani jednou nenapadlo ochutnat kousek ulovené myši. S jistotou patřila jen bratrům, a ačkoliv byl celkový příděl malý, zůstal jsem za něj ze skromnosti rád. Ta mi dokonce nedovolila žárlit na štěňata, která by si jej pro sebe nějak rozdělila a najedla se beze mě. Zatažená obloha ani vzestup padajícího sněhu mi neznemožnil se zvesela usmívat, kráčet a hledět v dáli na dvě drobná tělíčka ve sněhu.
Čekají věrně. Ani se nehli.
Poskočilo mi srdce a radostně jsem po nich vykřikl, div mi neupadla myška. Neozvali se.
Uhm?

,,Mishko! ... Sobaka!'' zkusil jsem to i přes kořist v zubech znovu. Zamyslel jsem se, jestli nejsou stále dotčeni mým předchozím chováním, ale oni neodpovídali, nehýbali se a napříč tomu se dívali sem skoro až.. mrtvolně? To tedy postačilo, abych rozrušen zrychlil a snažil se nevěřit chybě, která poukazovala na něco strašného. Konečně jsem pochopil, na co předtím má sestra narážela ohledně bratrů..
,,MISHKO! .. SOBAKA!'' ulovená myš mi vypadla z tlamy. Ponořila se do sněhu, kde čekala na své vyzvednutí, k němuž nikdy neproběhlo; bratři mi v tu chvíli nebyli tolik ukradení, co ona, takže tam zůstala ležet úplně sama, čekajíc na Dostoyevskýho.
Strach o jejich život mě natolik zachvátil, až jsem po dlouhých skocích přestal cítit nohy a hrudník se mi pevně sevřel a začal ničit všechno živé uvnitř. Schválně jsem hrůzou uvězněn i zavřel oči, abych se ujistil, že se pak nepodívám na ztuhlá tělíčka, o něž jsem se měl postarat předtím, než umrzli zaživa. Žal ze mě vytékal proudem.. Tam kde byl pach nejsilnější jsem se zastavil a nechtěl se na ně podívat. Prostě ne! Zuby mi drkotaly, uši se stáhly k hlavě a ocas se držel mezi nohama. Sbíral jsem byť špetičku odvahy k tomu se nakonec podívat a zjistit krutou pravdu. Celý bez sebe jsem víčka pomalu od sebe odlepil, ale po zjištění se mi naskytl pohled jenom na dvě prázdná, rozhrabaná políčka. ,,Cože?'' tentokrát jsem se drsně mýlil. Bratři tu celou dobu nebyli! Políčka byla podobně velká co oni a jejich stíny byly temnější jak sníh. Z dáli to proto vypadalo, že se jednalo o štěňata, nikoli.. o sníh.
Znovu jsem byl totálně mimo pocity. Laťka překvapení prorvala daný normál. Hlas se mi na chvíli ztratil a nepohnul jsem se - s propadáním vědomí jsem se viděl jako kámen.
Když jsem se trochu sebral a opět zavolal do vzduchu jména bratrů, oči mi zajiskřily poté, co jsem spatřil jejich stopy vedoucí pryč.
Odešli odtud! Hli se přes můj zákaz, ale jsou možná v pohodě!
To ale nebylo nejhorší. Ostýchavý pohled se mi zapíchl do dalších stop - mnohem větších v poměru těch štěněcích. Byly cizí. Neznámé. Strach jsem stále měl, jenom se k němu pomalu přidával hněv.
Odešli s cizími dobrovolně nebo vynuceně? Krev zde neprotekla, nic takového zde nevidím. Každopádně je musím všechny najít, jít po stopách nehledě na to, že se dnes určitě nepohneme vpřed na východ.

Hello!
Mám na Vás jednu otázku! Chtěli byste číst příště podobně dlouhé kapitoly jako byla tato anebo je raději zkrátit - rozdělit do více kapitol? Tohle by mně jóóó.. zajímalo ^^
Jinak doufám, že se tohle dalo číst! Přála jsem si pokročit, ale několikrát jsem se v daných úsecích tvrdě zasekla (jako kdyby můj mozek podal výpověď a odešel) a ne a ne se dostat dál.
V další části se jinak můžete těšit na příjemnou změnu :)
Přeji hezký zbytek prázdnin.
- L