Když byla záhada objasněna a prapor opět vlál na svém čestném místě, rozruch a veselí přirozenou cestou utichlo. Obyvatelé návrší se postupně trousili pryč každý svou cestou, a na ušlapaném plácku zůstali pouze oni dva.

Yoongi k němu přistoupil blíž a položil mu ruku na rameno.

„Je mi líto, že jsi kvůli mně zmeškal svou návštěvu," omlouval se. „Vím, jak moc pro tebe Jonghyun znamenal."

Podvědomě vycítil nevyřčenou otázku, a rovnou zavrtěl hlavou. Taemin, který chtěl odjet do Seoulu, přestal existovat v momentě, kdy se obrátil k vlaku zády. Dnes už do hlavního města nezavítá.

„Nevadilo by mu to," slyšel sám sebe najednou říkat. „Vlastně jsem si jistý, že by byl z celého tohohle představení nadšený."

„Myslíš?"

„Jistě by obzvlášť ocenil, jakým způsobem jste se mnou vyběhl."

„To ano," dal mu Yoongi se srdečným smíchem za pravdu. „Byl by na tebe pyšný, to víš."

Teď byla řada na Taeminovi, aby přikývl na souhlas. Necítil, že je třeba dodávat cokoliv dalšího.

Starší muž toto jeho přání respektoval. Mlčky stáli bok po boku kousek stranou od prostředku Náměstí, ztraceni každý ve svých vlastních myšlenkách.

Šedivá obloha nad jejich hlavami už neunesla tíhu sněhu. Mraky se protrhly a k zemi se začaly snášet první sněhové vločky.

Kidongbongský prapor se zavlnil ve větru.

„Možná zítra," sklouzla mu náhodná úvaha ze rtů. „Mohl byste... kdybyste tedy chtěl... chci říct, mohli jsme ho jít navštívit spolu."

„Moc rád, příteli. Vskutku rád."

Jen co to dořekl, zbloudilá vločka proklouzla za lem Taeminovy bundy a zastudila ho na krku. Mladý asistent se ošil pod studeným dotekem jako dobytek před mouchou. Ušlapaná půda pod jejich nohami se rychle měnila v načechranou sněhovou pokrývku.

Z nebe teď padaly vločky o velikosti vlašského ořechu, a snášely se k zemi čím dál hustěji.

Detektiv prsty oprášil sníh z kabátu na ramenou. S klidným výrazem se obrátil k Taeminovi.

„Vypadá to, že se nějakou dobu budeme muset zdržet tady."

„Yoongi!" zvolal s předstíraným pohoršením. „To na mě ani nezkoušejte!"

„Taemine, příteli, copak snad dokážu poroučet počasí?"

Dotyčný si pouze odfrkl a položil Yoongimu dlaň na záda, přímo mezi lopatky. Bez pobízení se oba muži pomalým krokem rozešli pryč.

„Já bych se tomu vůbec nedivil," nechal se slyšet. „Vy s těmi vašimi záhadami a všemi těmi podivnými známostmi... ano, vůbec bych se nedivil, ani v nejmenším bych se nedivil..."

Ještě dlouho mladý pomocník detektivovi naoko spílal. Jeho slova však pohltil padající sníh, jak se dvojice vzdalovala cestičkou od Náměstí. Siluety dvou mužů se k sobě přibližovaly, až postupně splynuly v jednu. Brzy zmizely z dohledu docela.