Časně nad ránem Taemin opět stanul na návrší Kidong.

V noci nespal. S cestovní taškou přes rameno se potuloval ulicemi Busanu a přemýšlel. Společnost mu dělaly jeho úvahy. Ačkoliv si to moc přál, té noci už Jonghyuna nezaslechl.

Těžké, vlhkem nasáklé mraky pod sebou pohřbily oblohu a zlověstně visely Taeminovi nad hlavou.

Jistým krokem se ubíral kamenitou cestičkou na Náměstí. Už z dálky bylo jasné, že se něco děje. Pustý plácek uprostřed vesničky se i přes brzkou hodinu hemžil životem. Známá postava se oddělila od davu a vyšla mu vstříc.

„Yoongi," pozdravil odměřeně.

„Taemine, příteli, co ty tady?" divil se detektiv nahlas. „Neměl jsi snad touto dobou být dávno v Seoulu?"

„Drobná změna plánu," zněla úsečná odpověď.

Bok po boku se blížili ke shromážděnému hloučku. Místní se při pohledu na Taemina rozestoupili. Odhalili tak výhled na vyšívaný prapor vlající na vrcholku stožáru.

„Předpokládám, že pro toto," ukázal směrem k praporu, „máte logické vysvětlení?"

Starší muž si pospíšil a přikývl. „Všechno se to stalo po tom, co jsi odjel. Kde jenom začít?"

Odvyprávěl mu sérii příhod, které se toho večera udály. Junghoon se zrovna chystal jít spát, když se na prahu jeho domu objevila stará Kyungsook. S praporem v ruce! Když se v noci, co prapor zmizel, vracela z návštěvy domů, zavadila na Náměstí o kus zmuchlané látky. Prapor se povaloval na zemi v blátě. Někdo – pravděpodobně podnapilí mladiství – musel do sloupu narazit a prapor omylem shodit.

Kyungsook zpanikařila a odnesla ušpiněný prapor domů. Během dne ho vyčistila, když ho ale chtěla vrátit na místo, objevili se oni dva. Stará žena se polekala a o praporu před Yoongim mlčela.

Několik dní sbírala odvahu a vyčkávala na správný moment, kdy prapor vrátit. Ten shodou okolností připadl právě na včerejší noc – krátce poté, co Taemin opustil návrší. Takto mu to Yoongi převyprávěl.

„Předpokládám, že nějak vysvětlíte i ty nefunkční kamery?"

„Inu, sám jsi viděl, Jinho není zrovna dvakrát známý pro svůj smysl pro pořádek. Musel omylem odložit hrnek na napájení. Přerušil přenos a obnovil ho zase až náhodou, když se mezi vším tím haraburdím prohraboval ve snaze zjistit, v čem vězí problém."

„To všechno nevědomky?"

„Samozřejmě. Celé to byla jedna dlouhá shoda náhod," rozesmál se detektiv. Natáhl se a poplácal Taemina po rameni. „Případ vyřešen, není to tak, příteli?"

Yoongiho poslední dovětek jako by ho přímo vybízel k nesouhlasu – a mladý asistent se té příležitosti více než ochotně chopil.

„Zvláštní. Víte, přesně proto jsem se vlastně vrátil," začal oklikou. „Jsem si jistý, že jsem té záhadě také přišel na kloub. Ovšem... moje verze je trochu jiná."

Detektiv zpozorněl.

„Ale?" podivil se.

„Vybral jste si pro tento náš malý výlet velmi konkrétní dobu, nemám pravdu, Yoongi?" prohodil Taemin s předstíranou neúčastí. „Uprostřed prosince. Věděl jste od začátku, že odjedu."

„Nikdy bych si nedovolil žádat tě, abys mi dal přednost před Jonghyunem."

„Ne, to máte pravdu," souhlasil. „Jenomže vy jste nepochyboval ani o tom, že se vrátím. Protože jste věděl, že na to přijdu. Co jste mi to říkal tuhle večer?" předstíral, že se nemůže rozvzpomenout. „Ach, ano. ‚Tenhle případ nemá mezi jednotlivými vodítky jedinou spojitost.' Něco takového?"

„Rozhodně zníš, že jsi si tím jistý."

„A měl jste pravdu, Yoongi. Naši podezřelí neměli společného nic – kromě vás."

Detektiv se tomu nařčení nesnažil bránit. Taeminovo podezření se jedině utvrdilo, když se jeho prohlášení nesetkalo u obyvatel návrší postávajících kolem s žádnou reakcí.

„Co tě dovedlo k tomuhle závěru?" zajímal se Yoongi.

„Spousta věcí. Detaily, vesměs."

„Například?"

„Tak tedy například: od chvíle, co jste zazvonil u mě doma, jste se ode mě nehnul na krok. Když jste platil za nákup, zbývaly vám pouze tři bankovky, i když vám peněženka ještě v Seoulu div že nepraskala ve švech. Jak se to mohlo stát?"

„Kupoval jsem nám jízdenky, pokud si dobře vzpomínám."

„Ovšem," ušklíbl se Taemin při té vzpomínce. Vybavoval si ji docela jasně. „Stál jste u terminálu, zatímco já vám hlídal peněženku. Platil jste kartou!"

„Dobrý postřeh, příteli," pochválil ho.

„Nechte si to. Celé jste to na mě narafičil. Domluvil jste se svými známými, že prapor schovají u sebe doma a přede mnou budou předstírat nevědomost. Uhradil jste jim škody a zaplatil za pomoc," vyjmenovával.

„Potřeboval jste co nejvíce svědků. Vaše kamarádka z obchodu se postarala, aby měli Yeseo s Jaesangem důvod potulovat se té noci venku. Jenomže se objevili později, než jste čekali," pokračoval. „Když došli na Náměstí, prapor byl tou dobou už bezpečně schovaný. Zpanikařili a utekli. Proto jste mě nenechal je vyslechnout, a proto jejich reakce působila tak nepřiměřeně oproti ostatním. Doopravdy si mysleli, že jsou v maléru."

To ovšem zdaleka nebylo všechno. Důkazy do sebe zapadly jako dílky skládačky, a Taemin v ráži vypočítával jeden za druhým. „Pak ta stará dáma. Neviděla vás deset let, a přece se ani slovem nepodivila, že jste se tak náhle ocitnul na jejím prahu?"

„Fascinující," přikyvoval Yoongi s neskrývaným nadšením. „Co ještě tam máš?"

Vy," ukázal prstem na nočního hlídače stojícího kousek stranou. „Když jsme za vámi přišli, představil jste se jenom mně. Nikdy jste ani slovem nezmínil, že se znáte – a vy," obrátil se zpět k detektivovi, „jste z nějakého důvodu nepovažoval za důležité oznámit mi, že ten, koho vyšetřujeme, je váš bývalý spolužák!"

„To že jsem udělal?" předstíral starší muž údiv.

Jinho s obdivným výrazem naslouchal Taeminově vysvětlení. „Jak jste na to přišel?"

„Jednou jste se přeřekl a tykal jste mu. Myslel jsem, že to nic není, ale když mi začalo docházet, co se ve skutečnosti děje, netrvalo mi dlouho, dohledat si vše potřebné. Záznamy z archivů jsou dnes už veřejně dostupné na internetu. Taxi z Busanu se mi nepodařilo sehnat dřív, než kolem čtvrté ráno," dodal jakoby mimochodem. „Měl jsem spoustu času."

„Všechno do sebe dokonale začalo zapadat. Neohrozil byste svou tradici, a tak jste se postaral, aby nikdy žádné reálné nebezpečí, že prapor nebude včas na svém místě, nehrozilo. Podle předpovědi počasí mělo sněžit nejdřív dnes nad ránem. Jen co jsem včera večer odjel, pověsil jste prapor zpět na jeho místo. Pak už vám stačilo jen čekat, až se vrátím, a sehrát celou tu šarádu s náhodami."

„Věčná škoda, že jsi přísahal, že s vyšetřováním jednou provždy končíš," povzdechl si Yoongi místo odpovědi. „Pořád máš velice neobyčejně bystrého ducha, Taemine. Moji malou hru jsi prokoukl dokonale."

„Ale o tom to není, že?" skočil mu Taemin do řeči. „I když jsem vyřešil případ, pořád mi chyběl motiv."

Vyzývavě se detektivovi zadíval do očí. Ten se jen usmál a gestem ho pobídl, ať pokračuje.

„Zeptal jsem se tedy sám sebe: čeho tím docílíte, když mě vytáhnete sem?"

„Práce nekončí, dokud člověk nezná odpověď opravdu na vše, že?" přizvukoval Yoongi.

Oči všech přítomných teď hltaly každé Taeminovo slovo. Objasnění záhady pro mnohé z nich nebylo nic nového. Detektiv jim přesně vylíčil, co mají očekávat a jak se chovat. O svém motivu se před nimi však nezmínil.

„Kdyby to bylo jen o vyšetřování, nemusel jste hrát takové divadlo. Obyčejná vražda by postačila."

Byl si plně vědom toho, s jakým soustředěním jej celé Náměstí poslouchá. Na zlomek okamžiku se přenesl ve vzpomínkách o několik let dříve. Důvěrně známá drobná postava se mu mihla před očima.

Z odstupu několika kroků pozoroval zesnulého detektiva, jak objasňuje pozůstalým oběti jejich poslední případ, a jak si při tom hraje s pozorností publika. Užíval si to.

Mrknul – a Jonghyun se rozplynul.

„Přiznám se, že mi to nedošlo hned. Nejdřív jsem myslel, že to má co do činění s ním. Kdyby to ale mělo být o Jonghyunovi, proč byste mě nechával odjet?"

Yoongiho pochvalné kývnutí ho povzbudilo, aby pokračoval.

„A kdybyste jenom nechtěl, abych byl sám, mohl jste poslat kohokoliv. Kaie nebo Jimina, někoho blízkého. Znáte moje přátele. Přesto jste to neudělal. Takže zbývala poslední možnost," odmlčel se.

„Chtěl jste, abych byl s vámi, Yoongi. A chtěl jste, abyste vy mohl být se mnou."

Po Náměstí se rozhostilo ticho.

„Je to tak, Yoongi?" dorážel na něj Taemin. „Mám pravdu?"

Detektiv poraženě roztáhl ruce od těla. Oblečený v zimním kabátu působil v takové pozici komicky nepatřičně.

„Máš pravdu, Taemine," přiznal bez okolků. „Jako vždy máš naprostou pravdu."

Zadostiučinění, které očekával, že přijde s vyřešením záhady, se nedostavilo. Taemin potřeboval znát odpověď ještě na jednu poslední otázku.

Přistoupil ke staršímu druhovi blíž. Ruce složil za zády a nepatrně se nahnul vpřed.

„Proč, Yoongi?" chtěl vědět.

Starší detektiv na otázku reagoval pokrčenými rameny. „Sám jsi to řekl. Chyběl jsi mi, chtěl jsem s tebou strávit čas. Směj se mi, že jsem na stará kolena přecitlivělý. Už to tak je."

Taemin v reakci na mužovo přiznání divoce rozhodil rukama. „To jste se nemohl prostě na rovinu pozvat ke mně domů, jako každý normální člověk?"

Yoongiho obočí vyletěla vzhůru. „A ty bys mě nechal?"

„Samozřejmě, že ne."

Neschopen dalšího slova Taemin zavrtěl hlavou. Všudypřítomný vítr se opřel do praporu. Hluboký, dutý zvuk vlajícího vlákna se rozezněl vzduchem. Málem by kvůli němu přeslechnul Yoongiho nesmělé:

„Zlobíš se na mě moc?"

Nadechl se v odpověď – a zadržel dech.

Ustoupil o krok dozadu. Potom ještě o jeden. Rozhlédl se po hrstce tváří, která je v půlkruhu obklopovala. Obyvatelé návrší mu pohled opláceli s různou mírou rozpaků. Někteří se raději soustředili na své boty. Přešlapovali na místě a podrážkami klouzali po ušlapané zemi.

Dal si záležet, aby si prohlédl každého z nich. Byli to obyčejní lidé vedoucí obyčejné životy. V ulicích Seoulu by o ně sotva zavadil pohledem.

Během vyšetřování měl tu čest poznat mnohé z nich. Postupně se zadíval na Jinha, kterému ve větru šedivějící vlasy odletovaly z čela do stran; na Junghoona opírajícího se o hůl, i Hyejin rozkročenou na šíři ramen, s masitými pažemi založenými na hrudi a vědoucím úsměvem na rtech.

Vzpomněl si na vánoční atmosféru panující za okny i na veškerá drobná dobrodružství, která během posledních dní s Yoongim zažil.

S tou představou se k němu opět otočil čelem. Starší muž už trpělivě vyčkával na jeho odpověď.

„Jenom trošku."