Na Yoongiho žádost podnikli před tím, než zamíří k němu domů, ještě jednu krátkou zastávku.

Jejich kroky vedlo nažloutlé světlo pouličních lamp. Štěrk a kamínky jim křupaly pod podrážkami. Ticho narušovalo pouze jejich tlumené oddechování, a v Yoongiho případě i příležitostné zasupění pod tíhou pytle s rýží.

„Ukažte," zastavil ho Taemin, když stoupali po cestičce do mírného kopečka. „Yoongi, vždyť se na sebe podívejte! Takhle si úplně pomačkáte šaty," děsil se nad jeho pomuchlaným zevnějškem. „Nebuďte tak paličatý, já to vezmu."

Odevzdal sáček s kořením a dalšími drobnostmi, a převzal na sebe těžší břemeno. Detektiv poděkoval prostým kývnutím hlavy.

Kráčeli beze slov. Taemin se rozhlížel po domech, které míjeli. Budovy v různém stádiu rozkladu a následné snahy lidských rukou záplatovat popraskaný kámen a střešní tašky zdobila k jeho neskrývanému údivu vánoční výzdoba.

Za okny se na ně usmívali keramičtí sněhuláci. Plameny svíček zahřívaly vosk i lidská srdce u jídelního stolu. I keře po okrajích cesty někdo ověsil vánočními světýlky. Ty teď v odstínech červené, modré a zelené mrkáním zdravily procházející dvojici.

Takovou parádu by mladý asistent očekával v centru Seoulu, ne na opuštěném návrší. „Hádal bych, že tu budete spíš na klasické tradice," vyjádřil své myšlenky nahlas.

Detektiv mu, jak už bývalo zvykem, odpověděl otázkou.

„Není to krásné, když se nové mísí se starým?"

Zbaven tíhy na zádech Yoongi ožil. Tu a tam zpomalil, očividně ponořen do vlastních úvah, až jednou zastavil úplně, a s hlavou zakloněnou dozadu vzhlížel k nebi. Na obloze dnes nebyl ani mráček. Za závojem mlhy a páry jejich vlastního dechu se jim nad hlavami třpytily tisíce hvězd.

„Jsou nádherné, nemyslíš?" optal se starší muž. Souhvězdí tancovala na plátně tmavých duhovek a zapříčinila tak, že jeho oči vypadaly jako vykládané drahokamy.

„Opravdu nádherné."

Pravděpodobně se mu nepodařilo vyjádřit nadšení správnou měrou, neboť Yoongi se k němu v dalším okamžiku obrátil a následně zavyl do noci.

„Já hlupák!" plácl se dlaní přes čelo. „Rozplývám se nad hvězdami jako starý blázen, zatímco ty se pachtíš s mým pytlem na zádech. Odpusť mi to, Taemine."

„To nestojí za řeč."

Pokračovali dál. Prošli zatáčkou; za ohbím cesty mu detektiv letmým dotekem na paži dal znamení k zastavení. S kočičí mrštností se protáhl kolem Taemina a zamířil ke stavení pár kroků od cesty. Okna halily závěsy, ale skrze skulinky po krajích se ven do noci dralo světlo.

Yoongi několika ladnými kroky zdolal vzdálenost od kraje pěšiny až ke dveřím. Klouby prstů zaťukaly na dřevo a brzy na to už v zámku rachotil klíč.

Přišla jim otevřít shrbená žena s šedivými vlasy sepnutými do culíku. Jen co jí pohled padl na muže na jejím prahu, vrhla se mu do náruče.

„Yoongi, drahý zlatý," vítala detektiva skřípavým, roztřeseným hlasem.

Žena byla drobného vzrůstu, s voskovou pletí a vystouplými žilami na kostnatých rukou. Ve stínu nevysoké mužské postavy působila obzvláště křehkým dojmem.

Yoongi ustoupil stranou a odkryl tak výhled na svého společníka. „A kdopak je tento mladý muž?" zajímala se okamžitě.

„Lee Taemin," představil se. Už si zvykl na to, opakovat své jméno stále dokola. Místo náležité úklony tentokrát jenom sklopil hlavu, ale pouze z toho důvodu, že mu přes rameno stále viselo pět kilo rýže.

„Starý přítel," ujal se Yoongi vysvětlení. „Vyšetřuje se mnou to záhadné zmizení našeho praporu, není-liž pravda, Taemine?"

„K vašim službám."

Stařena jim oběma naznačila, aby ji následovali dovnitř. Taemin se tak už podruhé toho dne ocitl v cizím domě.

Vyzuli si boty, přestože se detektiv nechal slyšet, že se nezdrží déle, než je absolutně nezbytné. Instruoval Taemina, kam může složit svůj náklad, a ten odnesl pytel do malé spižírny hned vedle kuchyně. Po volném místě nemusel pátrat dlouho – skříně a poličky byly všechny do jedné poloprázdné.

Když se vrátil do spoře osvětlené předsíně, stařena se zrovna na něco vyptávala.

„O jakém praporu to povídáš, Yoongi?"

„O našem praporu, přeci. O tom, který v noci zmizel, vzpomínáš?" nepatrně zdůraznil konec věty. Žena jej pozorovala s pootevřenými bezzubými ústy. Pak začala vehementně přikyvovat na souhlas.

Detektiv se s omluvným výrazem obrátil na Taemina stojícího stranou. „Kyungsook už paměť neslouží, jako dřív. Některé dny už ani nevychází z domu."

„Jah! Yoongi, neříkej o mně takové věci," rozčilovala se naoko. Na podporu svého prohlášení mu pohrozila jakýmsi starým hadrem.

„Nemáš vůbec, za co se stydět," konejšil ji muž klidným hlasem. Taemin ho ještě nikdy neviděl, že by kdy s někým mluvil s takovou něhou.

„Stáří je přirozená věc, nemám pravdu?" hledal podporu u Taemina, který neschopen slova jen bezhlesně přikyvoval, zatímco Yoongi mluvil dál: „Kdo jiný by měl mít právo na trochu zmatení, když ne ty?"

„Ještě chvíli takhle pokračuj, a poženu vás oba dva ven – s koštětem v ruce!"

„To bychom opravdu neradi."

Kajícně před ženou sklopil hlavu. Jen co se však od nich s brbláním odvrátila, vrhnul po svém mladším společníkovi šibalský pohled.

Stařena se odšourala do kuchyně. Yoongi mu gestem naznačil, aby počkal, a sám ji následoval hlouběji do útrob domečku. Dveře vedoucí do místnosti se s tichým klapnutím zavřely. Celé to působilo dokonale přirozeným dojmem.

Obočí se mu samovolně stáhla k sobě. Dle Yoongiho vyprávění se detektiv na místě, kde vyrostl, pořádně neukázal už téměř deset let. I přes to dnes všichni, koho potkali, jeho náhlou přítomnost přijímali jako fakt. Jako by existence času neznamenala nic. Jako by v první řadě nikdy neodešel.

Chvíli se bavil představou, co by asi jeho vlastní rodina a známí řekli na to, kdyby ze dne na den zmizel a takřka bez předchozího varování se zase vynořil v ulicích hlavního města po deseti letech.

Návrší Kidong se nemohlo od neutichajícího ruchu anonymního Seoulu lišit víc.

Na srdci ho zlehka poškrábal osten žárlivosti. Stará žena přivítala Yoongiho s otevřenou náručí. Slyšel, jak spolu o něčem polohlasem hovoří ve vedlejším pokoji. Už během návštěvy obchodu stihl pochopit, že Kyungsook pro Yoongiho znamená něco, pro co neexistovala slova.

Teď viděl, že je to oboustranné. Deset let a žádné otázky. Žádné: jak ses měl? Kde se tu bereš, co jsi dělal? Žádné: vypadáš dobře, Yoongi. Přijetí a důvěra promlouvaly hlasitěji než všechny otázky světa.

Nepátral po významu jejich vztahu. Znal ho. Také ho zažíval, dokud měl po boku Jonghyuna.

Hlasy za dveřmi zesílily. Yoongiho hubená postava proklouzla zpět do prostor předsíně. Žena mu následovala v patách.

„Říkáš tedy, že zhasly všechny lampy?" ujišťoval se zrovna detektiv. „Jsi si tím úplně jistá?"

„Nedělej ze mě hlupáka, Yoongi. Přece vím, co říkám."

Na obranu zdvihl ruce do vzduchu. „To bych si nedovolil. Vzpomeneš si, kdy přibližně k tomu došlo?"

„Nech mě přemýšlet... hm... muselo to být někdy k jedné ráno. Možná trochu dřív," dodala při pohledu na se zájmem naslouchající muže.

„Možná by nám pomohlo vědět, co jsi v tu dobu dělala?" navrhl.

„Tak schválně... vrátila jsem se domů, Jungovi mě pozvali na večeři. Šla jsem spát, ale pak jsem se vzbudila a byla mi zima," vyjmenovávala. „Šla jsem přiložit do krbu... nekoukej na mě tak vyčítavě, Yoongi, nikdo jiný to za mě neudělá. Jenomže jsem nemohla v té tmě najít polena... a potom mi došlo, že je venku tma!" zaskřehotala vítězoslavně. „Na hodiny jsem se dívala jen letmo, ale bylo to určitě po půlnoci."

Yoongi zdvořile poděkoval za pomoc. Pak pohlédl k Taeminovi. Mladý asistent vyrozuměl a beze slova přikývl. Celá výměna trvala sotva dvě vteřiny.

Proběhlo další kolo loučení. Žena je vyprovodila na cestu i přes detektivovy protesty. „Až ti bude tolik, co mně, choď si po venku v čem chceš!" spílala mu na oko, když nesouhlasně pozoroval, jak přešlapuje na prahu jenom v domácích papučích.

„Sympatická dáma," poznamenal Taemin cestou k Yoongiho autu. V kufru se pořád povalovaly všechny jejich věci.

Byl to mladší z mužů, kdo nakonec nahlas vyslovil, nad čím nepochybně přemýšleli oba:

„Junghoon dopoledne tvrdil, že žádné jiné problémy s proudem návrší v noci nepostihly."

„A Jinho si ve své pracovně bez oken ničeho nevšiml," doplnil ho Yoongi. „Vypadá to, že před sebou máme zajímavých několik dní, co říkáš?"

Taemin zhluboka vydechl. Pára se zatočila ve spirálkách nad jeho hlavou a zmizela do noci.

„Už se nemůžu dočkat."