„Povězte mi o tom praporu víc," požádal Yoongiho.

Seděli v kupé vlaku mířícího z hlavního města přímo do Busanu. Taemin ještě pořád nepřestal trucovat po tom, co ho Yoongi bez varování vytáhl z bezpečí a soukromí, které mu byteček poskytoval před ruchem okolního světa.

Náladu mu trochu zlepšil fakt, že mu detektiv nabídl, že jízdenky pro oba zaplatí z vlastní kapsy. Zatímco bojoval na nádraží s platebním terminálem, vrazil Taeminovi do ruky peněženku, aby ji pohlídal. Mladík ze zvědavosti nakoukl dovnitř. Z kožené kapsičky na něj zamrkaly barevné bankovky.

„Vidím, že nouzí zrovna netrpíte," komentoval.

Yoongi k němu stál otočený zády, ale rychle se dovtípil, o čem je řeč.

„Inu, z něčeho žít musím, ne?" opáčil. Břitkou odpověď následoval krátký, radostný zvuk a hned poté zapípání terminálu, když byla transakce přijata.

Vyjma této krátké výměny spolu muži neprohodili od nástupu do vlaku ani slovo.

Sedadla pod nimi se mírně otřásala spolu s rychlovlakem ženoucím se po kolejích. Za oknem se střídavě míhala krajina a infrastruktura měst, jimiž projížděli.

Detektiv sedící naproti němu vzhlédl od novin, které rozložil po výjezdu ze stanice, a od té doby z jejich řádků nespustil oči.

„Okamžik," požádal ho Yoongi. Olízl špičku ukazováku – papír zašustil – a otočil na další stranu.

Taemin dlouze nasál vzduch nosem a pomalu jej vypouštěl ústy zase ven. „Tyhle triky na mě nezkoušejte, Yoongi. Na tom papíru nestojí nic, co byste ještě nevěděl."

Nahnul se dopředu a noviny staršímu muži nevybíravě vytrhl z rukou. Otočil na první stranu a vzápětí je dvěma prsty zvedal za rožek do vzduchu na úroveň očí.

„Včerejší," oznámil vítězoslavně.

Vrátil je Yoongimu a ten noviny konečně odložil na volné sedadlo. Složil ruce do klína a zkoumavě si Taemina prohlížel.

„Jedna věc se ti upřít nedá," přikyvoval pomalu, očividně uspokojený tím, co vidí. „Nikdy jsi nebyl ten typ pomocníka, co si velcí knižní detektivové drží u těla jako domácího mazlíčka. Věrní jako psi a dostatečně důvtipní, aby náhodou zakopli o důležité vodítko – nikoliv však natolik, aby z jednotlivých dílků poskládali celý obraz."

„Takový ty nejsi," zopakoval, a pak pokračoval: „Jonghyun tuto tvoji vlastnost velice obdivoval, pokud si dobře vzpomínám. Já sám si jí velice cením."

Zmínka o Jonghyunovi mu vehnala do úst hořkou pachuť. Navenek se mu nepříjemný pocit, co se mu převaloval na jazyku, podařilo zamaskovat za mírné podráždění až nezájem.

„Nechte si to. Raději mi odpovězte na otázku."

„Vždy přímo k věci, nemám pravdu?" Odmlčel se, aby si uhladil záhyby na košili. „Nuže dobrá, příteli. Co bys chtěl slyšet?"

„Můžete začít tím, co je zrovna na nějakém praporu tak důležité, že se kvůli tomu trmácíme přes půlku země."

„Važ dobře svá slova," napomenul ho Yoongi zdviženým prstem. „Tam, odkud pocházím, je tradicí před každými Vánocemi vyvěsit vyšívaný prapor. Je to zvyk starý již mnoho staletí a jeho původ můžeme jenom domýšlet. Legendy tradující o jeho historii se v mnohém rozcházejí. Všechny do jedné se ale shodují, že pokud prapor nebude vlát, když napadne první sníh, přinese to celému návrší neštěstí."

Tohle vysvětlení mladšího muže zcela neuspokojilo.

„Nebylo by tedy lepší nechat ho někde viset celý rok?" navrhl rozpačitě.

„Nepodceňuj tradice, Taemine. Ačkoliv se mohou kdekomu zdát nesmyslné, někteří lidé v nich často nacházejí prazvláštní klid."

„A vy?"

„Příteli, kdybych mohl doma s klidem na duši oka zamhouřit i přes vědomí, že v Kidongbongu během prosince nevlaje prapor, myslíš, že bych kvůli tomu vážil cestu za tebou?"

„O takovém místě slyším poprvé."

„A je snad proto o něco méně důležité?"

Zvedl ruce do vzduchu na znamení omluvy; pochybností, které v něm celá ta věc s praporem vzbouzela, se ale úplně zbavit nedokázal.

„Okouzlující, Yoongi, jako vždy," zamumlal, a dál už se raději nevyptával.