Nebýt toho, že mu scházela něžná péče ze strany člověka, by dvoupokojový byteček na okraji města působil svým zařízením dokonale útulně. Majitel si potrpěl na dekorace - pohovku pro dva doplňovaly měkké polštářky sladěné do odstínů modré, konferenční stolek zčásti překrýval stejnobarevný, zdobně vyšívaný ubrus. Na podlaze byly rozmístěné huňaté koberečky, jejichž vlákno příjemně hřálo zejména po ránu, když se nájemníkovy bosé nohy šouraly po podlaze zlíbané nočním dechem.

Světlo do pokoje proudilo skrze trojdílné okno. Jeho tabulky byly však v tuto chvíli schované pod vrstvou žaluzií a blankytně modrých záclon. Látka se v jednom místě třepotala jako motýlí křídla, jak dovnitř skulinkou proudil syrový podzimní větřík.

Nad stolkem se pohupoval zavěšený lustr. Jako všechno ostatní vybavení pokoje působil jednoduše a elegantně zároveň. Wolframové vlákno žárovky už vychladlo po noční službě. Zdrojem světla v místnosti se nově stala televize.

Nájemník, drobný muž s nakrátko ostříhanými tmavými vlasy, se choulil v koutku sedačky. Mezi prsty žmoulal roh ovladače. Bylo mu teprve něco málo přes třicet, ale stažená obočí, nakrabacené čelo a umělá namodralá záře zkreslovali rysy v obličeji a zapříčinili, že muž vypadal starší než ve skutečnosti byl.

Obrazovka před ním se v nepravidelných intervalech vlnila, jak mimoděk přepínal mezi jednotlivými kanály. Pokojem se postupně promítla předpověď počasí, záznam z krasobruslařské soutěže dorostenců, repríza jakéhosi zamilovaného seriálu, teleshopping, politická debata, hudební stanice opakující pořád dokola ty samé odrhovačky a televizní kvíz, než nakonec nevyhnutelně skončil u ranního zpravodaje.

Moderátorka, žena ve středních letech v nažehleném kostýmku a pletí bez poskvrnky, na pozadí městské krajiny právě hlásala, že policie pátrá po pohřešovaném dítěti. Oběť, desetiletý chlapec, žije v Gimcheonu pouze s otcem. Včera ráno odešel do školy, a večer už se z ní nevrátil.

„Mluvčí gimcheonské policie Song Youngseo odmítl sdělit tisku jakékoliv informace týkající se vyšetřování."

„Vzhledem k věku pohřešované osoby není možné sdílet osobní informace veřejně," vysvětloval Song Youngseo do kamery. „O průběhu vyšetřování bude policie informovat příslušné orgány."

Obraz se změnil a kamera teď opět zabírala moderátorku v terénu. „Možnost, že se jedná o únos, policie zatím nepotvrdila, ale ani nevyloučila."

„Příbuzný," zamumlal si pro sebe muž a přepnul stanici.

Televizní kvíz mezitím skončil a program pokračoval pořadem o vaření.

Příbuzný; pravděpodobně chlapcova matka. Možná prarodiče. Tam by minimálně začal on. Pak potřásl hlavou, aby ty myšlenky zase zahnal. Starých zvyků se zbavovalo jen těžko.

Ještě chvíli se pokoušel soustředit na muže v kuchařské zástěře, který na drobné proužky strouhal nejdřív mrkve a poté i salátové okurky, a pak televizi vypnul.

Přesně v tom okamžiku se u vchodových dveří rozezněl zvonek.

Muž na gauči zasténal. Nepřál si žádné návštěvy. Možná, když bude dostatečně dlouho předstírat, že není doma, kdokoliv, kdo stojí za dveřmi, to vzdá a půjde si zase po svých...

Když se neměl k pohybu, zvonek zazvonil podruhé.

... a nebo taky ne, dokončil pochmurně svou úvahu. S povzdechem se vyhrabal na nohy.

„Však už jdu," bručel si pod vousy, ale záměrně se vlekl chodbou, jak nejpomaleji svedl. Návštěvník buď vyčkával, než bude zdvořilé zazvonit do třetice, nebo ho zaslechl, jak se štrachá ke dveřím, protože zvonek už se znovu nerozezněl.

Přešel ke kukátku a nahlédl ven - nově příchozí k němu stál otočený zády a prohlížel si zdánlivě prázdnou ulici, v níž se dům nacházel.

„Kdo je tam?" zahučel přes dveře.

Návštěvník se pomalu otočil nazpět a nájemník překvapením zaklel, neboť tu tvář poznával.

Od doby, co ho viděl naposledy, přibylo v mužově obličeji několik nových vrásek; a ty, co míval už předtím, se ještě prohloubily. Ve vypouklém kukátku působil poněkud komickým dojmem, když ale přehlédl zkreslení způsobené čočkou, nezvaný host vypadal na svůj věk (který se pomalu blížil čtyřicítce, pokud se dobře pamatoval) velmi dobře.

A vyjma vrásek také téměř na vlas stejně, jak si ho pamatoval. Stejné výrazné tváře a tmavé oči, skoro až kocouří. Dokonce měl na sobě ten samý kabát a plstěný klobouk, bez kterých nikdy nevycházel z domu.

„Co třeba přítel?" navrhl mu zvenčí hluboký, klidný hlas.

Klíč zarachotil v zámku a dveře se na skulinku pootevřely. „Nemám přátele," řekl. „Alespoň ne takové, které bych sem zval."

Nepřívětivá odpověď ani tón, kterým byla pronesena, se nezdály vyvést příchozího z míry.

„Vy sem ovšem nezvete nikoho, není-liž pravda?" vyptával se muž konverzačním tónem. „Dlouho jsem vás neviděl, Taemine. Vypadáte dobře."

„Yoongi," oplatil kývnutím. „Jak jste mě našel?"

„Nejsem snad dostatečně schopný detektiv?"

Taemin si odfrkl. „Jistě. Kdo mě prozradil? Sungwoon? Kai?"

„Jimin."

Stále napůl skrytý za vchodovými dveřmi zamumlal proud nehezkých označení, ze kterých Yoongi zaslechl pouze něco jako bastard a to jsem si mohl myslet.

„Doufám, že mu to nebudete mít za zlé, příteli. Slyšel jsem, že..."

Skulinka v průchodu se rozšířila natolik, aby Taemin mohl podrážděně zamávat rukou před obličejem. „Co je mi po tom, co jste kde zaslechl. A ty zdvořilosti si laskavě odpusťte."

Na okamžik mezi nimi zavládlo ticho. Po ulici za mužovými zády projelo auto.

Pak se rozesmál.

„Rád tě vidím, Taemine. Předpokládám, že pro tebe to samé neplatí, že? Inu, nemůžeme mít vždy to, co chceme, nemám pravdu?"

Ani v nejmenším nevypadal, že by mu odtažité, téměř nepřátelské jednání z Taeminovy strany kazilo náladu.

Poté, co si odbyli sadu povinných zdvořilostních frází, se mezi nimi rozhostilo ticho, které přerušil opět až Taemin:

„Předpokládám, že jste se nezastavil jen tak na skok."

„Bylo by to pěkné, že?" usmál se Yoongi. „Ne, obávám se, že dnes tomu tak není."

Způsob, jakým detektiv hovořil, v něm stejnou měrou vyvolával touhu praštit ho do obličeje a srdečně se rozesmát. Na okamžik pochopil, proč ho Jonghyun zprvu nemohl vystát - a také proč se z nich později stali nejlepší přátelé.

Vypustil z plic všechen prosincový vzduch, co se mu v hrudi během krátké odmlky stihl nastřádat. Obláčky páry se mu vyvalily z nosu jako soptícímu drakovi.

„No nestůjte tam tak, pojďte přece dál," pobízel ho, jako by se ho snažil ke vstupu do domu přemluvit celou dobu. Poodstoupil a nechal Yoongiho, který tuto skutečnost nijak nekomentoval, vejít do úzké předsíně.

Zavřel za hostem dveře, aby teplo zbůhdarma neutíkalo na ulici, a sáhl po vypínači. Žárovka jim zablikala nad hlavami a odhalila pohled na neuspořádaný botník, kabát nedbale přehozený přes věšák, a rohožku ušpiněnou pozůstatky blátivého listopadu.

Taemin měl alespoň tolik taktu, aby se za stav své domácnosti omluvil. „Nečekal jsem, že budu mít hosta," vysvětloval. Převzal od Yoongiho jeho kabát a pověsil ho na volný kolík.

„Moc lidí sem nechodí."

„To si umím představit."

„Ach, Yoongi. Váš pověstný šarm s věkem nemizí."

Host pečlivě srovnal své boty na volné místo v botníku, zatímco Taemin zahrabal v plátěné tašce u skříňky, kde skladoval náhradní papuče. Špičkou nohy je přistrčil Yoongimu a pospíchal do obývacího pokoje roztáhnout záclony.

„Věř, příteli, že bych nerušil tvůj odpočinek, kdyby nešlo o nanejvýš naléhavou záležitost."

„Yoongi, prosím vás."

Usadili se na rozestlanou pohovku. Taemin se s nohama složenýma v tureckém sedu uvelebil v důlku, který mezi polštářky vyseděl při koukání na televizi, a jal se pozorovat nezvaného hosta.

„Na vánoční návštěvy je trochu brzo, jestli jste přišel kvůli tomu," zahuhlal s rukama založenýma v klíně.

Nemusel být génius, aby si domyslel, že podstata Yoongiho návštěvy vězí v něčem docela jiném. Ať už za tím stálo cokoliv, už teď se mu to nelíbilo.

Proti své vůli však cítil, jak kdesi uvnitř něj zaplanula zvědavá jiskřička. Mozek na nic nečekal a začal se přebírat všemi pravděpodobnými i těžko uvěřitelnými možnostmi, které by dokázaly zapříčinit, že se starší muž takto znenadání zjeví na jeho prahu.

Když detektiv nic neříkal, Taemin neochotně přistoupil na jeho hru, a zkusil hádat:

„O co tedy jde? Je to ten únos?" rozvzpomněl si na reportáž, kterou zhlédl předtím toho rána.

Yoongi s náznakem překvapení nadzvedl obě obočí. „Únos? Nikoliv. Jak tě to napadlo?"

Mávnul rukou, jakože to není důležité. „Jen taková myšlenka," odbyl ho. „Tak co tedy? Přepadení? Vražda?" vyjmenovával obvyklé podezřelé.

„Ani to, ani ono. Obávám se, že náš případ je poněkud složitější."

„Hou," brzdil ho Taemin. „Náš případ? Ne, Yoongi, tady se mýlíte. Skončil jsem, a nadobro, to vám povídám. Tenhle život jsem nechal za sebou."

Yoongi mlčky naslouchal jeho protestům. To Taemina nahněvalo ještě víc.

„Už jsi skončil?"

„Ne."

„Výborně. Než popadneš dech na nové výčitky, dovol mi, abych tě alespoň obeznámil s podrobnostmi. Kdo ví, možná pak změníš názor," dodal s náznakem šibalského úsměvu.

Pochyboval, že by k něčemu takovému mělo dojít, ale nahlas už nenamítl nic. Pokynem ruky detektivovi naznačil, aby pokračoval.

„Je to pro mě poněkud osobní záležitost," přiznal Yoongi. „Z místa, odkud pocházím, se ztratil velice důležitý předmět. Tradiční prapor naší vesničky, přesněji řečeno. Mám důvodné podezření domnívat se, že ho někdo ukradl."

Taemin nechápavě nakrčil obočí. Vesničky?

„Myslel jsem, že jste z Daegu."

„To si myslí spousta lidí," přisvědčil Yoongi, aniž by to nějak dál rozváděl. „V noci jsem obdržel telefonát - obávám se, že se jedná o zcela neodkladnou záležitost."

„Zločin šitý na míru," zamumlal si Taemin pod vousy.

Zatímco mluvil, Yoongi zkoumal knoflíček připnutý k manžetě rukávu od pohledu drahé košile. Teď však zanechal inspekce, plácl dlaní do kolena a obrátil se k Taeminovi čelem.

„Nuže, příteli, kdy vyrážíme?"

Dokonale zaražený bezprostředností toho návrhu zíral na muže naproti sobě.

„Co vás vede k přesvědčení, že vám pomůžu?" žasl nad jeho sebevědomím. „Když pořádně nevím, kam ani za čím, a obzvláště po tom, co jsem vám jasně řekl, že jsem jako detektiv skončil?"

„Pustil jsi mě přece dovnitř... pokud se tedy nepletu?"

Jednoduché prohlášení stačilo k tomu, aby Taemin pochopil, že prohrál už v okamžiku, kdy detektiva spatřil postávat na svém prahu.

„Ne," souhlasil poraženě. „Jako vždy, Yoongi, máte naprostou pravdu."