Uběhlo několik měsíců od našeho prvního rande, a za tu dobu se stalo spousta věcí. Tátův stav se díky Ethanovu otci a jeho kontaktům začal postupně zlepšovat. Mohla za to odborná a hlavně kvalitní péče doktora. Nebyly to sice bůhví jak velké pokroky, ale posun tam byl, a to mi stačilo. Důležité pro mě bylo, že tátovi bylo líp a konečně se zase usmíval. Za tohle jsem byla Ethanovi i jeho otci neskutečně vděčná. Stejně tak se zlepšoval stav paní Kingové. Max s ní udělala opravdu velký pokrok a i když je ještě čekala dlouhá cesta, díky videím mé mámy se podařilo prolomit tu bariéru, kterou si Ethanova máma vybudovala kolem sebe. Konečně začala s Max víc komunikovat a rozhodla se dokonce souhlasit s léčením, na které už nějakou dobu docházela. Vypadalo to konečně, že se v našich životech začali dávat věci do pořádku. Vztahy v rodině Kingů se zlepšili a Robert... pan King, dokonce nabídl Ell pomoc s dítětem i její prací.

Připadalo mi to jako zázrak, že se všechno špatné nakonec obrátilo k lepšímu. Přesto, že tátovu léčbu už nebylo potřeba platit a já měla našetřeno dost na dokončení jednoho ročníku studia, práci v "La Bella" jsem neukončila. Milovala jsem to tam a s holkama jsme pro sebe byly jako sestry. Ethanovi to nevadilo, miloval mě a navíc se mu líbilo dívat se na mě, jak tančím. Holky si nás kvůli toho občas dobíraly.

***

Zrovna jsem se chystala na naše další rande. Na sobě jsem měla obyčejné džíny a šedivý svetr. Ethan se rozhodl mě výjimečně pozvat na večeři k sobě domů. Neuměla jsem si ho představit, jak vaří, ale i kdyby to jídlo jen koupil a nandal na stůl, tak by to bylo úžasné rande, protože bylo s ním. Už když jsem k němu dorazila připadala mi atmosféra poněkud zvláštní. Ethan se choval dost nervózně a k mému překvapení tu večeři vážně připravoval on sám. Byla jsem zmatená, neslavili jsme žádné výročí ani jsem si nebyla vědoma, že bych měla narozeniny. Dokonce chyběly i jeho klasické vtípky nebo narážky. Začínala jsem mít trochu obavy. Hlavou se mi honily miliony myšlenek a teorií o tom, co se mohlo dít. Byla jsem tak zabraná do vlastních představ, že jsem si ani nevšimla, že přede mě Ethan postavil talíř s těstovinami.

"Doufám, že to bude jedlé. Doteď jsem nikdy moc nevařil a s tímhle mi vlastně taky pomáhala Ell," nervózně se usmál a usadil se naproti mě.

"Ona tady byla?" Pozvedla jsem jedno obočí.

"Ne, to ne. Radila mi po telefonu," zasmál se, ale stále působil dost napjatě.

"Ethane, já ti moc děkuju za tuhle večeři i všechno ostatní, ale přijdeš mi nesvůj. Co se děje?" Přešla jsem rovnou k věci.

"Promiň," povzdechl si a odložil příbor. "Jsem jen strašně nervózní," dodal.

"Já ale nechápu proč," zavrtěla jsem hlavou.

"Víš, krom té večeře jsem si pro tebe přichystal ještě jedno překvapení a bojím se, jak ho přijmeš," vysvětlil mi své chování, ale já tomu přesto stále nerozuměla. Proto jsem mu taky jen věnovala pozvednuté obočí.

Ethan vstal od stolu a přešel ke komodě v obývacím pokoji. Tam se chvíli přehraboval, než se vrátil zpátky. Neviděla jsem co nese, dokud přede mě na stůl nepoložil malou semišovou krabičku. Myslím, že se mi v tu chvíli zastavilo srdce. Netušila jsem, co v ní je. Jako první mi hlavou proběhlo, že by se v ní mohl nacházet snubní prsten, ale v další sekundě mi ta myšlenka přišla naprosto absurdní. S Ethanem jsme spolu ještě nebyli tak dlouho a on navíc nebyl typ člověka, který by se do závazku hrnul. Ostatně to dokazoval i fakt, jak dlouho mu trvalo si vůbec uvědomit, že mě miluje a chce se mnou chodit. Když viděl, jak na něj jen překvapeně a vyjeveně zírám, rozhodl se konat sám. Vzal krabičku do rukou a otevřel ji.

"Nastěhuješ se ke mně?" Položil mi otázku a zároveň odhalil, co se v oné krabičce ukrývalo. Byl tam klíč. Klíč od jeho bytu. "Nebaví mě být střídavě u mě nebo u tebe. Navíc ty ten svůj sdílíš ještě s Amber a teď už i Danielem, který se k ní do pokoje nastěhoval. Chci tě mít jen pro sebe. Mít tě nablízku. Probouzet se vedle tebe každé ráno," pokračoval rychle, když jsem stále neodpovídala.

"Víš jistě, že to chceš?" Zeptala jsem se místo odpovědi.

"Stejně tak jistý, jako tím, že tě miluju," věnoval mi upřímný úsměv a chytil mě za ruku.

"V tom případě souhlasím," přikývla jsem a úsměv mu oplatila.

Ostatně měl pravdu. Navíc Daniel, se kterým nakonec Amber přece jen začala chodit, si k nám do bytu zval každý den skoro celé fotbalové mužstvo a to mi pomalu začínalo lézt na nervy. Nebyl proto důvod s Ethanovou nabídkou nesouhlasit. Milovala jsem ho a on miloval mě. Za těch několik měsíců se naše city ještě víc prohloubily a my se víc sblížili. Tohle pro nás byla nová etapa života a kdo ví, třeba jednoho dne bude v té krabičce opravdu ležet prstýnek.