Ještě jsem ani pořádně nebyla ve dveřích a už se na mě vrhla rozzuřená Amber. Vyčetla mi, že jsem odjela bez jediného slova a poslala jí dle ní "jen" ubohou smsku o tom, že jedu na prázdniny domů. Bombardovala mě spoustou otázek na které jsme ji stejně nedala odpověď což ji štvalo ještě víc. Řekla mi, že ji mrzí to jak všechno ohledně své osoby před ní tajím i přesto, že jsme kamarádky. Vysvětlila jsem ji, že to není její chyba, ale že už jsem prostě taková. No a takhle začal můj příjezd zpátky na školu, kdy se se mnou hned první den přestala Amber bavit a byla na mě naštvaná. Naštěstí ji to celkem rychle přešlo a po dvou dnech už se mnou zase mluvila jako by se nic nestalo. Chápala jsem, proč jí to tolik naštvalo, ale ani tak mě to nedonutilo se jí začít svěřovat i přesto, že jsem ji znala dýl než holky z "La Bella", kterým jsem o tátovi a o všem řekla. Nevím proč, ale cítila jsem se s nimi jinak než s Amber. Přišlo mi, že jsem se za poslední dva roky dost vzdálily a už jsme byly spíš jenom spolubydlící než kamarádky. Ona si užívala na večírcích a akcích s Cameronem a ostatními, mezitím co já jsem si v pokoji radši četla knihy. Byly jsme prostě každá úplně jiná a neměly jsme snad jedinou společnou věc, krom školy a bydlení. Naopak s holkama jsem toho měla společného celkem dost, což mě překvapilo vzhledem k tomu, že povahově byly úplně jiné. Přesto jsme si pokaždé měly o čem povídat. Hned po svém příjezdu jsem psala Annie, že jsem zpátky a ona trvala na tom, že musíme všechny zajít na kávu a já byla ráda, že díky nim přijdu na jiné myšlenky a nebudu jen sedět ve svém pokoji a přemýšlet, co asi teď táta dělá a jak mu je. Povídaly jsme si s holkama dlouhé hodiny a já jim slíbila, že s prací v klubu rozhodně nekončím. Kdyby jste tak viděli jejich radostné výrazy a výkřiky jak byly nadšené, že spolu budeme pracovat i dál. Zahřálo mě to u srdce. Jedna přes druhou mi pak vysvětlovaly, že za dva týdny se bude konat speciální vystoupení jelikož bude Lidya pořádat benefiční akci jako každý rok a vybrané peníze pak putují na dobrou věc. Hned se mě i ptaly jestli se zúčastním a já jen souhlasně přikývla a ještě jsem dodala, že dokonce nastoupím už tenhle víkend, načež následovaly další radostné výkřiky. 

Doma jsem pak zastihla Amber, která pobíhala po bytě sem a tam, přičemž se zároveň snažila nasoukat do úzké sukně a připnout si levou náušnici. Vypadala dost komicky a bylo mi jasné, že se chystá na další z akcí, které se v okolí dost často pořádají. 

"No konečně, čekám tady na tebe. Rychle se nachystej, za chvíli vyrážíme," zaměřila svůj pohled na mě a dál pokračovala ve své činnosti.

"Cože?" nechápavě jsem nakrčila obočí.

"Daniel pořádá svou každoroční zahajovací párty a TY," ukázala na mě prstem, "tam jdeš se mnou," dokončila svou větu.

"Víš, že já na tyhle věci nejsem Amber. Užiješ si to víc beze mě, věř mi, " zakroutila jsem hlavou.

"Dlužíš mi to Rebecco! Odjela jsi bez jediného slova, nechceš se mnou o ničem co se tě týká mluvit a vždycky se držíš stranou. Jenže dneska ne Becco...dneska půjdeš hezky se mnou," zamračeně mi hleděla do očí. Trochu mě tím proslovem překvapila a na jednu stranu měla pravdu, jenže já prostě neměla náladu ani myšlenky na nějakou párty.

"Ale Amber...," chtěla jsem se z toho vyvlíknout.

"Žádné ale! Teď se běž nachystat a za pět minut odcházíme," Amber byla nekompromisní a rozhodně mě nenechala se z toho jakkoliv vymluvit. Proto jsem se s povzdechem odebrala do svého pokoje, kde jsem na sebe oblíkla první věci, které jsem v šatníku našla a pak jsem se spolu s ní vydala k Danielovu bytu. 

Tak obrovský a krásně zařízený byt jsem v životě neviděla a Daniela to muselo stát majlant. Všude byla spousta lidí a přesto, že tam byla spousta místa, připadalo jsem si dost stísněně. Amber mě hned po příchodu tahala mezi ostatní a hlavně přivítat se s Danielem, který si mě stejně pořádně nevšímal. Nakonec jsme zůstaly stát u obrovské sedačky uprostřed místnosti. Amber na mě celou dobu mluvila, ale já měla problém ji přes veškerý ten rámus slyšet. Vlastně jsem ji stejně ani moc nevnímala, protože jsem byla myšlenkama úplně někde jinde. Když už jí postávání se mnou přestalo bavit, řekla mi jen, že si odskočí a než jsem se nadála, byla fuč. No a tak se stalo, že jsem tam zůstala stát sama, mezi spoustou cizích lidí na místě, kde jsem ani nechtěla být. Mou samotu nakonec přerušil Cameron, který se přede mnou objevil.

"Ahoj Becco," usmál se na mě. Očividně se snažil být milý, jenže mi nebyla jeho přítomnost zrovna příjemná, obzvlášť po tom co se stalo posledně.

"Ahoj," v podstatě nemohl můj pozdrav ani slyšet, protože jsem ho sotva zašeptala, přesto se na mě znovu pousmál.

"Víš...chtěl bych se ti hrozně moc omluvit za to, co se stalo posledně. Choval jsem se jako vůl a moc mě to mrzí," poškrábal se nervózně na hlavě a při své omluvě se neustále ošíval. Očividně se necítil úplně příjemně a bylo vidět, že ho to mrzí.

"V pohodě, nic se neděje," oplatila jsem mu úsměv ačkoliv mi do smíchu moc nebylo. Chtěla jsem na něj být milá, ale zároveň jsem si přála aby odešel.

"To jsem moc rád, byl bych moc nerad, kdybychom se kvůli toho spolu přestali bavit," znovu se na mě usmál a přitom zářil jako sluníčko. Já z toho zase až tak nadšená nebyla, ale ze slušnosti jsem se na něj usmála taky a jen jsem přikývla. "Musím jít ještě pozdravit kluky, ale pak si tě najdu," pronesl než se mi ztratil z dohledu a já si mohla konečně s úlevou vydechnout. Alespoň do chvíle než jsem stočila svůj pohled doleva. U dlouhého stolu plného jídla a pití postával Ethan a zíral mým směrem. Neměla bych být překvapená, že ho vidím, ale stejně jsem byla. Přesto, že jsem věděla jak rád na večírky chodí, nečekala jsem ho i tady. Vypadal pořád stejně dobře a já cítila jak se mi z něj zase podlamují kolena, jenže zároveň jsem si i vzpomněla na ten večer v klubu. Ve chvíli, kdy jsem si všimla jak vykročil mým směrem, se mi snad zastavilo i srdce. Nemohla jsem s ním mluvit a rozhodně jsem mu tak brzo nemohla ani čelit. Proto jsem jen nesouhlasně zakroutila hlavou a dala jsem se na úprk. Aniž bych řekla Amber nebo komukoliv jinému jediné slovo, jsem vyběhla pryč z jejich bytu a celou cestu domů jsem skoro běžela. Bála jsem se totiž, že by se Ethan mohl vydat za mnou. Bála jsem se, že kdybych mu stanula tváří v tvář, tak bych se před ním z toho všeho co se mi poslední dobou dělat kompletně sesypala a to jsem rozhodně nechtěla. Potřebovala jsem se nejdřív sebrat a až teprve pak budu mít snad dost síly se s ním setkat. Do té doby se mu musím co nejvíc vyhýbat.